BRÁNY BESTIONU 1: PROCITNUTÍ

Pocítil jsem šimrání na levé paži. Nadzvedl jsem na posteli hlavu a zahlédl sytě modrou stonožku, jak mi právě zalézá do rukávu. Měla na délku tak třicet čísel. Vymrštil jsem druhou ruku, abych ji chytil, ale byla hbitější a proklouzla mi mezi prsty. Ucítil jsem na hrudi pohyb nespočtu nohou. Splašeně jsem vyskočil a strhl ze sebe tričko. Polilo mě horko. Měla dvě hlavy. Vztyčila se na spodní polovině těla tak, aby mi hleděla přímo do očí. Okamžik jsme na sebe jen tak fascinovaně zírali.
     „Neopouštěj mě!“ pronesla náhle úpěnlivým lidským hlasem a s otevřenými kusadly se vrhla proti mému obličeji. S křikem jsem se probudil.
     „Má lásko, copak se děje? Špatné sny?“ ozval se odvedle Ninin sametový hlas. „Pojď sem za mnou.“
     Rozespale jsem ze sebe shrnul deku, protáhl si záda a potemnělou místností prošel do vedlejšího pokoje. Ve slabém světle malého okna jsem ji spatřil, jak sedí s nohama zkříženýma do tureckého sedu na velikém polštáři v rohu a usmívá se na mě. Kaštanově hnědé vlasy měla rozpuštěné na ramena. Na sobě jen průsvitnou noční košilku.
     „Za chvíli bude svítat,“ pronesla něžně. Protřel jsem si oči a šel jí dát obrovský polibek.
     „Medituješ? Nechci tě rušit,“ řekl jsem a už jsem se chtěl naoko odtáhnout, ale chytila mě za ruku.
     „Ne, jen relaxuju,“ odpověděla a polibek mi opětovala, „ale už začínám mít trochu hlad.“
     „Seď. Zařídím to,“ zareagoval jsem okamžitě. Udělal bych pro ni cokoli.
     „Vždyť jsi sotva vstal,“ namítla.
     „Už jsem vzhůru,“ ujistil jsem ji. Rychle jsem se oblékl a ve dveřích se ještě otočil. „Za chviličku jsem zpátky,“ mrkl jsem na ni.
     „Jsi poklad,“ pronesla vděčně.

     Vykročil jsem po svažující se štěrkové cestě směrem k městu. Vzduch byl ještě chladný, ale zároveň osvěžující. Jen co jsem sešel malý travnatý kopec, zahnul jsem ještě před prvními rodinnými domky doprava a ponořil se mezi řady hrušní. Sad nepatřil nikomu a byl volně přístupný všem. Nina hrušky milovala a zvlášť takhle po ránu.
     Nemusel jsem ani lézt po větvích. Spousta nádherných sladkých plodů visela docela nízko, stačilo se po nich jen natáhnout. Natrhal jsem jich plnou náruč a spokojeně se vydal zpět. Byl jsem si jistý, že jí tím udělám radost.
     Chybělo mi ke dveřím sotva pár kroků, když jsem za nimi zaslechl šílený křik. Zralé hrušky se rozsypaly všude okolo mě, jak jsem je upustil. Bez rozmýšlení jsem vtrhl dovnitř a otřeseně zíral na neuvěřitelný výjev před sebou.
     
     Celá jedna zeď domu byla pryč, jak ji doslova na kusy rozerval zavalitý dub, v jehož kmeni se otevírala a zavírala obrovská lačná ústa. Strom se svými kořeny i větvemi nenasytně natahoval po Nině, která stála v protějším rohu a ječela hrůzou. Než jsem se stihl vzpamatovat, popadla ji jedna z dlouhých větví a táhla ji směrem ke kmeni. Okamžitě jsem se k ní rozběhl a chytil ji za natažené ruce. Její nehty mi sklouzly po kůži a způsobily mi dlouhé krvavé šrámy, ale já to nevnímal.
     Zoufale jsem se rozhlédl, čím bych uvolnil sevření větví. To už jí popadl i jeden z kořenů. Nic okolo nebylo. Kuchyňským nožem to nemělo smysl. Zachvátila mě panika. Vrhl jsem se k Nině, která už byla jen kousek od hladové tlamy a začal větve i kořeny lámat rukama. Nina stále křičela a já s ní. Náhle ji jedna z větví prošla hrudníkem a já na svém obličeji ucítil spršku její krve. Zůstal jsem stát jako opařený. Jiná větev mě smetla na stranu a já se praštil do hlavy, až se mi na okamžik zatmělo před očima.
     Všechno jsem vnímal jako z veliké dálky. V hlavě mi divoce tepalo a náhle mi byla strašlivá zima. Pomalu jsem otevřel oči. Nina už neječela. Ozývalo se jen praskání větví. Nadzvedl jsem se a spatřil strom, jak nenasytně požírá slizkou černou hmotu připomínající obřího slimáka. Namísto hlavy měl podivný tvor pouze oválný útvar s několika dlouhými tykadly. Dvě pokřivené paže měl zakončené zahnutými drápy umazanými od mé krve. Pohlédl jsem nechápavě na své zraněné ruce.
     „Nino,“ zašeptal jsem. V hlavě jsem měl totální chaos. Roztřeseně jsem se postavil na nohy a došoural se ven před dům. Celý svět jako kdyby najednou přestal dávat smysl. Očima jsem sklouzl na zem pod sebou. Namísto hrušek se tam svíjelo několik měkkých rudočerných zámotků. Obrátil se mi žaludek a musel ze sebe všechno dostat.
     
     Nina je přece má dcera. Blesklo mi hlavou. A je jí teprve deset. Nic jsem nechápal. Opřel jsem se zády o zeď a pak si začal konečně pomalu vzpomínat.
     Vybavil jsem si, jak jsem si šel zaběhat. Má trasa vedla přes park jako obvykle a pak se najednou zničehonic přede mnou otevřela ta hluboká díra. Nestačil jsem zareagovat a vběhl do ní. Tam se mi zatočila hlava a asi jsem omdlel. Když jsem otevřel oči, stála tam ona. Na vše jsem rázem zapomněl. Nic jiného neexistovalo. Musela se mi nějak dostat do hlavy a najít tam jméno mé dcery. Co to bylo? Otřásl jsem se vzpomínkou na zrůdu, kterou požíral živoucí strom.
     Ovládla mě. Musela nějak přetvořit obrazy v mé hlavě, abych si myslel, že je člověk. Dokonce nějakým způsobem dokázala, že jsem jí opravdu miloval. A já jí nosil ty hnusné věci a myslel si, že to jsou hrušky. Krmil jsem ji a líbal se s ní. Přemohla mě další vlna odporu. Naštěstí už nebylo co zvracet.
 
      Musel jsem domů za mou ženou Monikou a Ninou. Určitě mě hledaly. Ani nevím, jak dlouho jsem byl pryč. Myšlenky se mi honily hlavou jako splašené. Sešel jsem po kamenité cestě dolů z kopce. Napravo rostly řady bezlistých černých stromů, na jejichž větvích se v rytmu neslyšné hudby kroutily podivné zámotky.
     Pokračoval jsem dál. Žádné rodinné domky tu nebyly, jen ruiny a zříceniny nějakého zřejmě pradávného města. Výjev jako z apokalyptického hororu se táhl, kam až mé oči dohlédly. Mrtvá krajina. Chtěl jsem začít doufat, že jde jen o další zlý sen. Nějak se mi to ale nedařilo. Kde jsem se to jen proboha ocitl?
     Jsi v Bestionu! Blesklo mi hlavou a znovu se rozhlédl. Jak se odtud dostanu? S pocitem narůstajícího zoufalství jsem vykročil neznámo kam.

tematický obrázek

Anketa

Shout Box

Rail Balco: Hezky Yenn, jen tak dál! :)) (tyhle chaty v shoutboxu s roční pauzou mě strašně baví :)))
Yenn: Raile, vítězíš ale jsem to v patách ;) 8 let 25 týdnů!
Rail Balco: DEJFE 8 let 28 tejdnu!!! nemas nedas nesnaz se!!
Jajoch: Tady je ale velmi mrtvo. Chápu, že k tomu obálka Vězněné takřka vyzývá, ale... nemělo by se tu něco dít? :)
Pavel Renčín: Ahoj Jajochu. Už několikrát jsem chtěl odepsat, tak snad aspoň po té strašné době :) - ANO, další román je skoro hotový!
Jajoch: Po dlouhé době jsem sem zavítal... přidám se k obecnému chlubení se: 7 let a 4 týdny...:) Pavle, pracuješ teď na něčem?
poky.mn: 6let a 24 týdnů :oD
erumoico: 6 let 12 týdnů :)
Rail Balco: hahaa dejfe, dohanim te! 5 a 45 tydnu!
DejF: 6 let 4 týdny, už je to sice pár let trochu jako klinická smrt, ale stejně se cítím starej :-)

RSS kanál

Syndikovat obsah

Kdo je online

Momentálně je online 0 uživatelů a 6 hostů.
(c) Pavel Renčín 2007