BRÁNY BESTIONU 2: Zatracená


Jsem. Jsem, protože musím být. 

Často se mě při sezeních ptají, jak bych se popsala, nebo jak na sebe nahlížím. Nechápou, že jsem bezcharakterní sobecký zatracenec. Stále se mi snaží přišít nějakou identitu. A tak si pokaždé něco přimyslím. Vytvořila jsem si vlastně už poměrně rozsáhlý osobní profil. Dobře posloužil k všeobecné mystifikaci: lékařský sbor teď nemá ani páru, jaká jsem ve skutečnosti.

Šťastní to lidé!

S čistým svědomím o sobě prohlašuji jen to, že jsem zatvrzelý milovník dramatu (v oblibě mám především proslulou hamletovskou existenční otázku). Můj vlastní život je totiž nudný a bezobsažný. Proto taky ráda provokuju, dělám nevšední a vzrušující věci a vůbec se prezentuju jako ztělesnění špatnosti. 

Skončím v pekle. Jednou. Ale do té doby času dost. Život navíc nabízí tolik možností! A já mám chuť vyzkoušet všechno.

Toto by mohl být jeden z mých deníkových zápisů. Ale dát lidem pravdu – ukázat jim, jak zkaženou bytostí jsem - by pro mě mělo katastrofický dopad… 
 
 
Zastavíme se ještě na nákup, co říkáte!“ vypálil na mě můj nový opatrovatel, sotva jsme opustili areál rekonvalescenčního centra. „Napadlo mě, že spolu dnes uvaříme nějakou skvělou večeři. Samozřejmě v souladu s vaším speciálním stravovacím plánem. Musím přiznat, že jsem ho ještě zcela neprostudoval… Pomůžete mi s výběrem surovin?“ 
Jeho energičnost mě skoro vyvedla z míry. „Proč ne. Snad nebudu příliš náročná.“
„Bude to zábava!“ zazubil se na mě skrze zpětné zrcátko.

Ano, pane Kupecký, to zcela nepochybně.
Nasadila jsem lehký úsměv bez špetky humoru. Asi bych se měla postarat, abych vám za ty dva týdny, které spolu strávíme, poskytla spoustu námětů pro váš závěrečný dokument ze svěřené péče.
„Moc se těším, až si vyslechnu celý váš příběh. Viděl jsem sice váš… vaše záznamy, ale byly příliš umělecky pojaté, než abych je zcela rozluštil.“
„Pojala jsem je v předsmrtném kudrlinkovém stylu Van Gogha,“ prohlásila jsem bezvýrazně.
Kupeckého to očividně pobavilo; ramena se mu zachvěla v tlumeném smíchu. 
„Libujete si v umění?“
„Libuji si v šílenství.“
Chvíli nad tím přemýšlel. Zřejmě jsem mu dávala přesně tak dramatické odpovědi, po jakých toužil.
„Jste tak inspirativní, Evelíno.“
Mimoděk jsem se ošila. Nenapadala mě vhodná odpověď, což se mi stávalo velmi zřídka. 
„Ále, tomu sám nevěříte. Ze spisu a vyprávění lékařů jste si o mně jistě už udělal obrázek.“
„Rád bych si udělal vlastní názor.“
Chvíle ticha.
„Slyšela jsem, že píšete,“ nadhodila jsem, když scenérie za oknem nebyla dost zajímavá.
„Ano. Jsem hlavním autorem několika okolních psychiatrických a zotavovacích center, takže mám na svědomí nespočet léčebných posudků a závěrečných zpráv. Nicméně… mám teď v úmyslu napsat něco beletristického, čistě pro odreagování.“
A mám vás. Očekáváte, že vám poskytnu námět, se všemi těmi zálibami, neobvyklými povahovými rysy a tragickou minulostí... Myslím, že si spolu skvěle zavaříme, pane Kupecký. Bude z toho příběh na román jak od Dostojevského.
Zaparkoval svůj černý volkswagen u obchoďáku na kraji malého městečka. Gentlemansky mi otevřel dveře, načež jsme mlčky zamířili pro košík. Zauvažovala jsem, jak vedle sebe asi vypadáme: plavovlasý, intelektuálně založený muž po čtyřicítce, ztělesnění inteligence a úspěchu, kontra nevýrazné stvoření s problematickou pletí ve vybledlém oblečení. 
Ten obrázek byl poměrně nevšední, což se mi líbilo, a tak jsem se zatím nepokusila o útěk.
Zatímco jsem takto dumala, Kupecký odebral vozík a věnoval mi teď nežádoucí pozornost.
Pousmál se. „Máte už vizi?“
„Jsem vizionář jobsovského formátu. O které vizi chcete slyšet?“
„Myslím ohledně večeře,“ uvedl na pravou míru a nechal mě projít turniketem jako první.
„Máte rád játra na cibulce?“ navrhla jsem. Záměrně jsem navrhla těžko stravitelné jídlo, ale nezdálo se, že by to mému opatrovateli vadilo. Počkejte, až se to dozví ředitelka Třebonková!
K pokladně jsme přijeli s velmi bizarním inventářem, který mimo jiné obsahoval jahody, křen, lososa, kuřecí játra, cibule, mrkev a špenát. Kupecký na tu nálož nepohlížel ani trochu rozpačitě, což mě trochu zklamalo.
„Nechcete se cestou zastavit ještě pro nějaký časopis o vaření? Zajdu vrátit vozík a počkám vás u auta,“ ohlásila jsem a spěšně to šla provést, aniž bych čekala na odpověď. Cestou jsem si s uspokojením představovala, jak se bude na náš nákup tvářit pokladní.
Vzala jsem minci z nákupního vozíku.
Přede mnou byl u kůlu přivázaný pes. Snad ucítil můj pohled – vzhlédl – a já sebou zděšeně trhla.
Rudé oči.
Ten čokl měl sakra rudé oči.
Náhle ostře natočil hlavu doleva, do neskutečného úhlu, a démonicky se usmál
Do prdele!
Se sevřeným hrdlem jsem zaběhla za roh a zády se přitiskla ke zdi. Že by tě konečně dohnaly tvé hříchy, hm? Srdce mi bušilo jako při infarktu. Rozdýchávala jsem ten šok a čekala. Nic se nedělo. Když se mi uklidnil dech, všimla jsem si nezvykle obrostlého zábradlí požárního schodiště po mé pravici. 
Vinuly se po něm větve s jablky. Cesta do ráje? – problesklo mi bůhvíproč hlavou. Očistec?
Absurdnost toho výjevu mě lákala blíž. Při bližším ohledání jsem zjistila, že se jedná o úplně jiný druh ovoce, mně naprosto neznámý. Se zájmem jsem vystoupala až nahoru ke dveřím. Napadlo mě zkusit kliku a už jsem se po ní natahovala, když se plod po mé levici začal barvit… ten vír duhově perleťových odstínů působil tak hypnoticky... 
Bezmyšlenkovitě jsem ovoce utrhla. 
Dveře klaply.
Zvědavě jsem vkročila dovnitř.
Ráj se nekonal.

Komentáře

hehe pěkný :) první díl

hehe pěkný :) první díl mě suverénně hodil do hororu a já si říkal jak se z toho bestionu ksakru dostane? V tom skončil, tak jsem hurá klikal na odkaz k druhému dílu. Poklona Shirayuki za povedený nástin profilu Evelíny, kterou si pro sebe asi překřtim na Lisbeth Salanderovou. Za to se fakt omlouvám, ale mě jí strašně připomíná. Ale myslim že se časem ještě vybarví :)

Takže hrdě vpřed, těším se na další díly!

Ahoj,

V další části se Evelínin charakter pokusím nějak osobitě rozvinout, měla by být rozhodně jedinečná! Díky za přečtení i připomínku! :)

Neboj vytka to nebyla, spis

Neboj vytka to nebyla, spis pochvala ;-) jdi si svym smerem, ja jsem zvedavej ;-)

tematický obrázek

Anketa

Shout Box

Rail Balco: Hezky Yenn, jen tak dál! :)) (tyhle chaty v shoutboxu s roční pauzou mě strašně baví :)))
Yenn: Raile, vítězíš ale jsem to v patách ;) 8 let 25 týdnů!
Rail Balco: DEJFE 8 let 28 tejdnu!!! nemas nedas nesnaz se!!
Jajoch: Tady je ale velmi mrtvo. Chápu, že k tomu obálka Vězněné takřka vyzývá, ale... nemělo by se tu něco dít? :)
Pavel Renčín: Ahoj Jajochu. Už několikrát jsem chtěl odepsat, tak snad aspoň po té strašné době :) - ANO, další román je skoro hotový!
Jajoch: Po dlouhé době jsem sem zavítal... přidám se k obecnému chlubení se: 7 let a 4 týdny...:) Pavle, pracuješ teď na něčem?
poky.mn: 6let a 24 týdnů :oD
erumoico: 6 let 12 týdnů :)
Rail Balco: hahaa dejfe, dohanim te! 5 a 45 tydnu!
DejF: 6 let 4 týdny, už je to sice pár let trochu jako klinická smrt, ale stejně se cítím starej :-)

RSS kanál

Syndikovat obsah

Kdo je online

Momentálně je online 0 uživatelů a 4 hosté.
(c) Pavel Renčín 2007