BRÁNY BESTIONU 3: V pěkném hajzlu

Schovávám se za schodištěm poblíž kostela a doufám, že mě nespatří. Kdo? Můj vlastní otec! Jeho těžké kroky se pohybují sem a tam a cosi vzrušeným hlasem drmolí do svého zbrusu nového Blackberry. Jeho parfém Hugo Boss se šíří vzduchem, jako by snad chtěl nalákat ženské na svůj dokonalý odér. Hotový alfa samec!
Mamka je z jiného těsta. Je to skromná zbožná žena, které stačí ke štěstí opravdu málo. Oni dva jsou zkrátka důkazem toho, že láska někdy dokáže být opravdu slepá. V mámině případě ale i hloupá.
V Bibli se píše, že Bůh je milostivý. Ať už se tohle děje z jakéhokoli důvodu, neshledávám na našem osudu nic dobrého. S povzdechnutím sahám na křížek od maminky, který už odmalinka nosím na svém krku jako talisman na důkaz své víry.
Mami, nevím, za co zrovna tebe Bůh trestá, ale nás se sestrou mohl vynechat. Ještě teď se klepu z myšlenky na ráno. Spěšně zaháním slzy a soustředím se na to, abych nevydala ani hlásku. Tisknu své tělo ke zdi kostela a děkuji Bohu za to křoví, co farář nechal před jeho zdmi vysázet. Pan Trvdík díky němu vyhrál svůj malý boj se sprejery. A nevědomky mi zachránil život. Alespoň pro teď.
„Jak mám ksakru vědět, kde je?“ pročísnul si táta nervózně své husté černé vlasy, „no, však ti to říkám. Ta pomatená kráva zabila Terezku.“
Cože? Že já zabila svou milovanou sestřičku? To já tě našla, jak nad ní stojíš s kuchyňským nožem v ruce! Vztek se dral ke slovu. Já ale věděla, že se musím uklidnit. Kousla jsem se do dlaně, abych nevydala ani hlásku. Chtělo se mi něco šíleně rozmlátit, utéct. Zkrátka něco udělat! Ale tak strašně jsem se bála! Za tátovým koženým opaskem a drahým sakem od Armaniho se schovávala malá bereta. Zbraň, kterou táta s radostí ukazoval všem svým známým. Mamka nic nezmohla. Samozřejmě protestovala, ale proti své vlastní závislosti na tátovi nezmohla nic. Ta by mu snad odpustila - i kdyby ho viděla na vlastní oči, jak šuká třeba s celým městem. Jak jí tak znám, věřila by, že ho jednou svou modlitbou obrátí k lepšímu.
„…Jestli jsem zavolal policii? Máš mě snad za blázna? Už to u nás dávno prošetřují. Teď hledají Elišku.“
Mamčin vzlyk šlo slyšet až ke mně. Rvalo mi to srdce. I mně tekly slzy. Tak moc, až jsem z toho nemohla popadnout dech. Chytla jsem se za pusu, aby nebylo nic slyšet, ale nešlo to zastavit. Škytání spojené se zrychleným dýcháním, se dralo ven z mého hrdla.
Otec se zastavil a zaposlouchal se. „Promiň, musím končit. Zavolám ti pak, ano, miláčku?“ Vůbec nereagoval na matčino drmolení a zavěsil sluchátko.
Je jasné, že mě slyšel! Co teď? Co teď!
Nejprve dělal, jakože nic, ale pak se prudce rozeběhl do křoví, v němž jsem se schovávala.
„Pojď sem, ty spratku!“
„Né,“ vykřikla jsem a těsně se vyhnula ruce, která se vymrštila mým směrem. Věci nabraly rychlý spád. Vyhrabala jsem se na nohy a rozběhla se na druhý konec křoví, který jsem vyhodnotila jako lepší pro únik, protože směřovalo k náměstí. Musím se jako první dostat na policii. Tam mi snad uvěří. Srdce jsem měla až v kalhotách. Beton. Dlažba. Schody lemované kovovým zábradlím. Zeď banky nalevo. Strom napravo. A táta se suverénně řítil za mnou. Věděla jsem, že je rychlejší než já a že prakticky nemám šanci. Ale nedalo se nic dělat. Běžela jsem tak rychle, že by i učitelka tělocviku zírala, co ze sebe Patková dokáže dostat! I já se divila.
Bože, prosím, ochraňuj mě!
Mé hrdinské vystoupení netrvalo moc dlouho. Zakopla jsem o obrubník a rozmázla se na kraji náměstí. Při tom už zbýval takový kousek! Lidé se na mě dívali se zájmem. Bylo jich tam tolik!
„Tak jdeme, mladá dámo!“ řekl táta a zvedl mě za paži, jako bych skoro nic nevážila.
„Pusť mě!“ Křičela jsem na něj. „Já jsem tě viděla! Viděla jsem tě! Zabil jsi jí!“ Křičela jsem a v pár lidech hrklo. Pár jich přišlo, aby se podívalo. Někteří odcházeli.
„Je to blázen,“ říkal jim otec.
„Nejsem blázen! Pomozte mi někdo! Pomozte mi nebo mě taky zabije!“
Jeden mladík se toho chytil. Vedl se za ruku s krásnou blondýnkou. Pustil se jí a zašátral v kapse po mobilním telefonu.
„Snad vám, pane, nebude vadit, když pro jistotu zavoláme policii?“ zeptal se mého tatíka. V tu ránu bych mu nejraději dala pusu!
„Ale vůbec ne,“ odpověděl můj drahý rodič. „Víte, má schizofrenii. Trpí bludy a vůbec. Asi zase nebere léky.“
„Sám jsi schizofrenik!“ vykřikla jsem. Muž se ženou ve středních letech po sobě střelili pohledem. Pán cosi ženě zašeptal a poklepal jí na rameno. Dáma odevzdaně vzdychla a vydala se se svým manželem na cestu – evidentně zklamaná, že přijde o představení. A mně bylo do breku. Mé vyhlídky byly nic moc. Patrik, můj otec, byl příliš chytrý na to, aby se nechal jen tak chytit.
Najednou mi došlo, v jaké šlamastyce jsem se vlastně ocitla. Všechno to hodí na mě. A oni mu uvěří. Schová svou pravou tvář za dokonalou masku. Jako vždy.            
Když se rozhoukaly policejní sirény, podlomila se mi kolena.
Terezko, měla jsem umřít já. Ty jsi byla daleko silnější. Já tohle nezvládnu.

Komentáře

Ahoj všem :) moc se

Ahoj všem :) moc se omlouvám za formát, ale zkoušela jsem kopírovat z různých programů a přišlo mi, že z texťáku (tak, jak to je teď), to vyšlo asi nejlépe. :)

tematický obrázek

Anketa

Shout Box

Rail Balco: Hezky Yenn, jen tak dál! :)) (tyhle chaty v shoutboxu s roční pauzou mě strašně baví :)))
Yenn: Raile, vítězíš ale jsem to v patách ;) 8 let 25 týdnů!
Rail Balco: DEJFE 8 let 28 tejdnu!!! nemas nedas nesnaz se!!
Jajoch: Tady je ale velmi mrtvo. Chápu, že k tomu obálka Vězněné takřka vyzývá, ale... nemělo by se tu něco dít? :)
Pavel Renčín: Ahoj Jajochu. Už několikrát jsem chtěl odepsat, tak snad aspoň po té strašné době :) - ANO, další román je skoro hotový!
Jajoch: Po dlouhé době jsem sem zavítal... přidám se k obecnému chlubení se: 7 let a 4 týdny...:) Pavle, pracuješ teď na něčem?
poky.mn: 6let a 24 týdnů :oD
erumoico: 6 let 12 týdnů :)
Rail Balco: hahaa dejfe, dohanim te! 5 a 45 tydnu!
DejF: 6 let 4 týdny, už je to sice pár let trochu jako klinická smrt, ale stejně se cítím starej :-)

RSS kanál

Syndikovat obsah

Kdo je online

Momentálně je online 0 uživatelů a 4 hosté.
(c) Pavel Renčín 2007