BRÁNY BESTIONU 4: POD KAMENY

     Jak jsem kráčel prázdnými časem poznamenanými ulicemi, přemýšlel jsem, co vlastně o Bestionu vím. Bohužel toho nebylo moc.
     Podle všeho se sem čas od času někdo nějak dostal a několik lidí se dokonce vrátilo i zpět. Toho jsem se musel držet. Když to dokázali jiní, tak proč by se to nemohlo podařit i mně?
      Brány do tohoto podivného světa se znenadání objevovaly a zase mizely téměř na celém území Čech a zasahovaly až na Moravu. Pokud vím, tak pár ojedinělých případů se objevilo i na Slovensku. Nikomu se dodnes nepodařilo přijít na příčinu jejich existence. V posledních letech byla nejoblíbenější vysvětlení typu: Jsme jen tečkou v nekonečném oceánu. Myslíme si, kolik toho už o životě i celém vesmíru nevíme a přitom vlastně dodnes nemáme ani ponětí, jak spousta věcí funguje a vzájemně na sebe působí. Co všechno ještě čeká na objevení. Jak vzrušující! Hromada keců. Ti tam nahoře toho věděli vždy mnohem víc než my “obyčejní“ lidé.
      Faktem bylo, že se potvrdilo, že nic z Bestionu v našem světě nedokázalo přežít. Tvorové pocházející odtud u nás uhynuli během několika minut. Dokonce ani těch pár zvláštních předmětů, které si z něj lidé s sebou přinesli, nevydrželo pohromadě déle než pár dní. Nejspíš proto se existence bran stále jen zkoumala a nic víc se nedělo. Bestion nepředstavoval pro lidstvo žádnou vážnější hrozbu. A těch pár nebožáků, kteří se každý měsíc náhodou dostali dovnitř? Holt smůla. Stejně se s tím nedalo nic dělat, tak co? Ušklíbl jsem se. Nejradši bych pěstí rozrazil nejbližší zeď. Prostě jsi měl pech, tak se s tím nějak poper. Do hajzlu!

     Dostal jsem se na křižovatku tří ulic. Ať jsem se podíval kterýmkoliv směrem, viděl jsem jen stejnou zkázu. Polorozpadlé domy a obrovské díry v dlážděných cestách. Kdybych si tak jen vzpomněl, kudy mě sem ta potvora přitáhla. Nic. V mé hlavě bylo stejné pusto a prázdno jako okolo mě.
      Vzhlédl jsem k nebi, po kterém se neuvěřitelně rychle proháněla šedočerná mračna. Vypadalo to, jakoby se mělo každou chvíli začít stmívat. Bylo to možné? Vždyť před chvílí přece svítalo. Myslel jsem, že mám na hledání celý den. Znovu se mě snažilo ovládnout zoufalství. Chtělo se mi z plných plic začít křičet, ale bál jsem se, že bych k sobě mohl přilákat ještě něco horšího než to, co jsem      
 tu už potkal.
     Na rameno se mi tiše snesla sněhová vločka. Překvapeně jsem na ni zíral, zatímco se pozvolna rozpouštěla a náhle mi došlo, jak moc se za posledních pár minut ochladilo. Tohle vůbec nevypadalo dobře. Sice jsem se považoval za docela otužilého, v zimě jsem však v pouhém tričku a kraťasech po venku určitě nechodil. Další a další vločky se přidávaly. Všiml jsem si, že se mi začíná kouřit od úst. Musel jsem najít místo, kde bych za chvíli neumrzl.
      Vyhlédl jsem si jednu z blízkých budov, která působila celkem zachovale, a zamířil k ní. Jak dlouho bude asi sněžit? To tu jako takhle zničehonic začala zima? Opřel se do mě ostrý ledový vichr a projel mnou jako nůž. Má naděje, že bych našel cestu domů, začínala pohasínat. A co bylo ještě horší. V takových podmínkách se rapidně snižovala i má šance na samotné přežití.
       Právě když jsem vcházel do polorozpadlého domu, zaslechl jsem poblíž strašlivou ránu, jako když vybuchl granát. Otočil jsem se a akorát zahlédl obrovský balvan, jak za strašlivého zahřmění dopadl na jednu ze staveb poblíž. Úlekem jsem si málem nadělal do kalhot. Kdesi v dáli se ozvala další rána a pak ještě jedna. Z nebe rázem pršely tuny a tuny kamení.
      Zběsile jsem vběhl do domu a zamířil úzkou chodbou do jeho nitra. Zvenku dovnitř pronikaly zvuky jako při bombardování. Země se chvěla a nepřetržitě duněla. Ze stropu se na mě snášel staletý prach. Dorazil jsem k úzkému schodišti vedoucímu nahoru do patra. Ze strany jsem zahlédl malé trouchnivé dveře. Že by sklep? Rozrazil jsem je a začal sbíhat schodiště nahrubo vytesané do skály. V tu chvíli se ozvala tak silná rána, že mi zalehlo v uších. Celý dům se zhroutil. Něco mě udeřilo do zad a já se zřítil do černé hlubiny pod sebou.

     Mokro. Po tváři mi stekl pramínek vody a zamířil k mým rtům. Instinktivně jsem vyplázl jazyk a pocítil drobné osvěžení. Převalil jsem se na záda a otevřel oči. Zároveň jsem zaúpěl, jak mi do prstů levé ruky vystřelila silná bolest.
      „Sssst,“ ozvalo se konejšivě odněkud zprava. Než jsem otočil hlavu, přitiskl mi kdosi teplý obklad na levé koleno. Zasáhla mě další vlna bolesti.
     „Co se stalo?“ snažil jsem se rozpomenout. Okolo panovala téměř absolutní tma. Před očima se mi míhaly jen šedočerné kruhy.
      „Našli jsme tě pod schody,“ zašeptal kdosi.
     „Asi jsi zapomněl klást jednu nohu před druhou,“ zahihňal se někdo jiný.
     „To kamení,“ vybavilo se mi náhle. Takže to nebyl jen sen. Sakra. „Myslím, že mám zlomené prsty,“ vydechl jsem. „Proč nic nevidím?“
     „Ty nevidíš ve tmě?“ zašeptal opět někdo, „to my úplně snadno.“
     „Rodažko,“ napomenul dotyčnou kdosi. „Promiň,“ špitl a okolí zaplavilo příjemné modré světlo. „Je to lepší?“ usmála se na mě modrá hmyzí ústa. Vykřikl jsem a pokusil se vstát, ale přemohla mě bolest následovaná závratí.
      „Neboj se. My ti neublížíme,“ zašeptala obří stonožka po mé levé straně. Musela mít na délku tak tři metry. „Jsme přátelé.“
     „Vy jste stonožky,“ pronesl jsem třesoucím se hlasem. „Zase stonožky.“ V mysli se mi vybavil obraz, jak vbíhám do Bestionu a těsně před tím, než upadám do bezvědomí, vidím ve vysoké trávě obří modrý hmyz. „Já vás už potkal.“
     „Ano, viděli jsme se,“ zašeptala stonožka napravo, jejíž tykadla zářila přízračným světlem. „Bohužel tě zahlédla i klamavka.“
     „Jsou velmi nebezpečné. Vlezou ti do hlavy,“ přizvukovala druhá stonožka.
     „Museli jsme tě ponechat svému osudu. Bylo to pro nás příliš nebezpečné. Ony náš druh pojídají.“
     „V pohodě. Chápu,“ přikývl jsem rychle. Bylo toho na mě za posledních pár hodin moc.
     „V pohodě,“ zopakovala stonožka nalevo a usmála se. Pokud se ten škleb dal úsměvem vůbec nazvat.
     „Nevíte, jak bych se mohl z vašeho světa dostat zpátky do toho mého?“ zeptal jsem se s nadějí v hlase.
      „To bohužel nevíme. Brány jsou nevyzpytatelné. Objevují se pokaždé jinde.“
     „Myslel jsem si to,“ vzdychl jsem.
     „Ale můžeme ti aspoň napravit ještě ty prsty,“ navrhla zářící stonožka a než jsem se nadál, vypustila ze svých hmyzích úst teplou kašovitou hmotu a obalila mi s ní celou ruku až po zápěstí. Došlo mi, že to na mém koleni nebyl obklad. S odporem jsem na ni pohlédl.
      „Opravujeme se samy. Naše sliny regenerují,“ vysvětlila. „Než vylezeme na povrch, budeš už schopný chodit,“ ujistila mě. „Nehýbej se,“ dodala a jako bych byl jen pouhé pírko, naložila mě na záda své přítelkyni. „Můžeme vyrazit.“
     „Jak ti máme říkat, příteli? Máš nějaké jméno?“ zeptala se mě za chůze zářící stonožka vepředu.
     „Felix,“ odpověděl jsem odevzdaně, zatímco jsem na pohyblivém lůžku ve slabém světle sledoval rychle se pohybující skalní strop. Několik párů nohou mě přitom přidržovalo, abych nespadl.
      „Já jsem Nuttar a má přítelkyně se jmenuje Rodažka.“
     „Těší mě,“ řekl jsem odevzdaně. Něco mi však začalo vrtat hlavou. „ Jak to že si rozumíme? Teď nemyslím, že vůbec mluvíte. To neřeším.“
     „Vždyť ty také mluvíš,“ skočil mi do řeči Nuttar. „Přemýšlíš, proč mluvíme stejnou řečí. U nás existuje jen jedna společná řeč. Všichni kdo tu jsou a umí mluvit, se spolu dorozumí. Je to prosté.“ Pozvedl jsem obočí. Škoda, že tohle nefunguje u nás.
      Pomalu jsem zahýbal prsty na levé ruce. Bolelo to jako čert, ale povedlo se. I koleno se zdálo být lepší. Přibylo světla. Dorazili jsme na povrch. Překvapeně jsem se rozhlédl. Všude okolo rostla svěží zelená tráva. Vzduch byl příjemně teplý. Na nebi zářila dvě obrovská oranžová slunce.
      „Vždyť sněžilo,“ slezl jsem z Rodažky a postavil se na bolavou nohu. „To je u vás normální, že se tu chvíli padá sníh, pak balvany a pak je hned zase jaro?“
     „U vás ne?“ podivila se Rodažka.
     „Ne,“ zavrtěl jsem hlavou. V dáli jsem si všiml pobořeného města. Dostali mě docela daleko. „Co vám dlužím? Nemám u sebe nic, co bych vám dal.“
     „Dal?“ zopakoval Nuttar. „Nechceme, abys nám něco dával. Kvůli tomu jsme ti nepomohli.“
     „A proč teda?“ přepadlo mě zlé tušení.
     „Doufali jsme, že bys nám na oplátku ty pomohl osvobodit naší přítelkyni Mnexu,“ odpověděla Rodažka bezelstně.
      „Aha,“ pochopil jsem, „víte, jsem vám oběma moc vděčný za pomoc, ale potřebuju se dostat domů. Čeká na mě má žena s dcerou a určitě obě umírají strachy, co se mnou je,“ spustil jsem.
     „Než odmítneš,“ skočil mi opět do řeči Nuttar, „možná bys měl zvážit, že tam Rodažka zahlédla i někoho dalšího z tvého světa. Třeba bude vědět, jak se odtud dostat.“

tematický obrázek

Anketa

Shout Box

Rail Balco: Hezky Yenn, jen tak dál! :)) (tyhle chaty v shoutboxu s roční pauzou mě strašně baví :)))
Yenn: Raile, vítězíš ale jsem to v patách ;) 8 let 25 týdnů!
Rail Balco: DEJFE 8 let 28 tejdnu!!! nemas nedas nesnaz se!!
Jajoch: Tady je ale velmi mrtvo. Chápu, že k tomu obálka Vězněné takřka vyzývá, ale... nemělo by se tu něco dít? :)
Pavel Renčín: Ahoj Jajochu. Už několikrát jsem chtěl odepsat, tak snad aspoň po té strašné době :) - ANO, další román je skoro hotový!
Jajoch: Po dlouhé době jsem sem zavítal... přidám se k obecnému chlubení se: 7 let a 4 týdny...:) Pavle, pracuješ teď na něčem?
poky.mn: 6let a 24 týdnů :oD
erumoico: 6 let 12 týdnů :)
Rail Balco: hahaa dejfe, dohanim te! 5 a 45 tydnu!
DejF: 6 let 4 týdny, už je to sice pár let trochu jako klinická smrt, ale stejně se cítím starej :-)

RSS kanál

Syndikovat obsah

Kdo je online

Momentálně je online 0 uživatelů a 3 hosté.
(c) Pavel Renčín 2007