Kouzelník

Kráčel ulicí dlouhým krokem. Špičky směřoval hezky od těla,
jak ho to kdysi učili. Kolem něj chodili zachmuření lidé s tvářemi
obrácenými k poplivané zemi a spěchali za svými malichernostmi.  Zářivě se na ně usmíval. A každé procházející
slečně lehce pokynul hlavou a nadzvedl přitom svůj odrbaný klobouk. Šel městem
dlouho a ulice byly plné lidí. Ale nikdo mu dosud neodpověděl na pozdrav. Pouze
na něj vrhali soucitné pohledy a polohlasem trousili urážky.

            Byl už skoro
večer, když procházel podchodem pod dálnicí. Zahlédl tam chlapce.  Mohlo být mu tak čtrnáct. Popotahoval
z cigarety a fixkou čmáral po stěnách nápisy plné gramatických chyb. Došel
až k němu. Dřepl si na paty, aby chlapec při hovoru nemusel zaklánět hlavu
a složil ruce na kolena.

„Ahoj, jak se jmenuješ, hochu?“ začal po chvíli, protože
mladý vandal si ho nevšímal a dál s napůl vyplazeným jazykem maloval po
stěnách.

„Vyser si, čuřáku,“ odsekl, aniž by se na něj podíval.

„Dobře tedy, jako první začnu já. Svoje jméno už jsem
zapomněl, ale lidé mi říkají Kouzelník. Jestlipak máš rád kouzla?“ řekl. Hoch
se na něj podíval a změřil si ho pohledem.

„Tys mě neslyšel? Mám plno kámošů, co seděli v base. Klidně
je zavolám a oni tě rozsekají, že tě vlastní matka nepozná.“

„Tak dobře. Zavolej jim. Nepotřebuješ potřebovat minci do
telefonní budky?“ zeptal se Kouzelník a vytáhl chlapci zpoza ucha desetikorunu.
Cvrnknul ji směrem k němu a usmál se. Mladík po minci chňapl. Mimoděk se
podrbal za uchem, ze kterého vypadla. Potom se vzpamatoval.

„Tak za prvé, mám mobil, takže tohle si strč do prdele. A za
druhé tenhle trik už dneska umí každej. Nic lepšího už neumíš?“ řekl. A opravdu
moc se snažil, aby to znělo naštvaně. Ale Kouzelník věděl, že už ho má v hrsti.

„Co tohle?“ řekl a natáhl před něj otevřenou dlaň. Mladík se
do ní upřeně díval a čekal, co se bude dít. Kouzelník sevřel ruku v pěst.
Všechna umělá světla v podchodu zapraskala a zhasla.

            Když ruku
znovu otevřel, na dlani mu ležela koule světla. Vlnila se a třepotala jako by
byla z želatiny. Chlapci zaskočila slova v krku. Kouzelník začal
kouli tvarovat. Mačkal ji a natahoval, na některých místech udělal uzly a jiná
prsty rozstřihl. Když skončil, světlo si drželo tvar žirafy.

„Nikdy jsem se pořádně nenaučil tvarovat balónky. Ale tohle
je o hodně jednodušší,“ řekl a podal žirafu chlapci. Ten se pro ni natáhl, ale
pak ucukl.

„Nepálí?“

„Musíš mi věřit.“ Řekl kouzelník a chlapec dar převzal.
Chvíli si zvíře prohlížel a pak dychtivě vzhlédl.

„To je to nejlepší kouzlo na světě. Jak si to udělal? Myslíš,
že bych se to mohl taky naučit?“ vyhrkl ze sebe. Kouzelník se ztěžka zvedl a
položil mu ruku na rameno.

            Kluk na něj
pohlédl. Byl jiný, než se na první pohled zdálo. Kouzelníkova tvář vypadala
mladě, ale vrásky měl hlubší, než starý šarpej. Oči měl fialové a ve tmě slabě
zářily. A na rukách měl bílé tetování, které nebylo vůbec vidět, pokud se
člověk nesoustředil.

            Zaslechl
ozvěny kroků a všiml si, jak se k nim běží dvě postavy.  Než stačil vykřiknout, zazněly tmou výstřely
z  paralyzérů. Kouzelník se skácel k zemi. Mrskal sebou jak vánoční
kapr při porážce. A odporně skřípal zuby. Jeden z útočníků k němu
přiklekl a píchl mu do krku injekci.

„Vy posranci! Nechte ho být! Mám pár kámošů z basy. A ty
když zavolám, tak budete v píči!“ řval kluk a snažil se chránit
kouzelníkovo tělo. Druhý z útočníků odhodil paralyzér na zem. Vytáhl
pistoli a pomalu našrouboval na ni tlumič. Ozvaly se dva výstřely. Třetí byl
pro jistotu.

                                                                       *****

„Ty, Karle. Myslíš, že spí?“

„Co já vím.“

„Vůbec nevypadá na největšího mága naší doby. Jsi si jistý,
že jsme vzali toho správného?

„Rozhodně. Prohlédni si ho pořádně. Používání magie na něm
zanechává stopy. Může být přes dvě stě let starý. Přitáhli jsme si do baráku
výstavní exemplář. I když jsme ho možná pocuchali trochu moc. Vypadni ven
z cely a připrav se zavřít dveře. Dám mu čuchnout čpavku, aby se konečně
probral,“ řekl Karel a přiklekl ke Kouzelníkovi. Vytáhl z kapsy pláště
špinavý hadr a přidržel mu ho pod nosem. Potom se rychle zvedl a vyběhl
z místnosti. Jeho komplic zabouchl dveře. Ozvalo se cvakání zámků.

            Kouzelník
zavrtěl nosem, hlasitě zívl a začal se protahovat jako kočka na sluníčku.
Posadil se, potřel si oči a chvíli mžoural kolem sebe.

„Dobré ráno,“ řekl. Potom vyskočil na nohy a přihnal se ke
dveřím. Oba muži, kteří ho pozorovali vězeňskou špehýrkou, od nich rychle odskočili.
Kouzelník jí protáhl ruku a naslepo tápal.

„Dobré ráno. Své jméno už jsem zapomněl, ale lidé mi říkají
Kouzelník. Jak vám?“ řekl a jeho ruka ztuhla, připravena k pozdravu. Jeden
z mužů přistoupil a stiskl ji.

„Mě říkají David. A tohle je Ka…“ začal.

„Ty debile. Ty bys mu fakt řek naše jména i s adresama,“
řekl Karel a nacpal Kouzelníkovu ruku zpátky. „Nepokoušejte se odsud dostat.
Pojistili jsme se na všechny způsoby. Materiální i magické. Před okolním světem
vás chrání dva metry silné zdi. Dveře jsou z tlusté oceli, přežily by i
jaderný výbuch. Kolem cely je namalováno všech sedm magických kruhů. Ven by nám
neproklouzl ani Lucifer, kdybychom ho sem dostali. Takže vás varuju, nemá cenu
nic zkoušet.“ Když skončil, hlasitě vydechl. Bylo vidět, že si proslov
procvičoval.

„Ale jistě, jistě. Proč bych někam chodil, vždyť si spolu
skvěle povídáme. Jen mi prosím vás povězte. Dostal se ten chlapec, který byl se
mnou v podchodu, včas domů? Víte, uvnitř nebyl špatný. A myslím, že se mi
v něm podařilo zasít semínko naděje. Začínal věřit,“ řekl Kouzelník.
Posadil se a opřel se zády o chladné dveře.

            Únosci se na
sebe podívali. Karel zavrtěl hlavou a  podržel si prst před rty.

„Trochu jsme ho postrašili a poslali domů. Určitě se mu nic
nestalo. Takový jako on se vyzná.“

„To jsem rád. Víte, měl potenciál. Mohl toho spoustu dokázat.
Třeba být doktorem a léčit lidi,“ řekl Kouzelník a zavřel oči. „Jsem rád.“                 
   

            Po zbytek
dne už s ním nemluvili. Zůstávali ve vedlejší místnosti připravovali se na
rituál. Mluvili cizími jazyky, zapalovali svíčky a malovali po zemi klikyháky.
Zapálení amatéři. Ještě nepochopili, že celé to divadélko okolo je tu jenom od
toho, aby lidem pomohlo uvěřit.

            Kouzelník se
v cele nudil. Celé vybavení se sestávalo pouze z trochy mokré slámy
v rohu. Poskládal si z ní panáčka a vdechl mu život, aby si měl
s kým povídat. Ale jako by se bavil s vlastní rukou. Sláma je
odjakživa strašně hloupá. Už dávno by odešel, ale byl docela zvědavý, co chtějí
ti dva vyvádět.

            Nakonec to
nevydržel a rozhodl se, že si skočí pro něco k snědku. Vyšel na ulici a
rozhlédl se. Museli ho převézt do jiného města, protože to tady nepoznával.
Chvíli se procházel, než narazil na roztomilou kavárnu. Snědl sýrovou bagetu a
vypil trochu kávy. Potom si nechal přinést noviny.

            Chtěl je
jenom zběžně prolistovat. Ale jeden článek ho zamrzel. Byl o jistém Jiřím
Fridrichovi, který byl včera chladnokrevně zavražděn. Policie zadržela několik
jeho známých, patologických kriminálníků, se kterými se mladík poslední dobou stýkal.
Po jejich motivech se stále pátrá.

            Kouzelník
odložil noviny a zmizel. Nestihl zaplatit a ta mladá servírka z toho bude mít
jistě problém, ale neměl teď čas. Později se musí vrátit a vynahradit jí to.

                                                                *****

„Ty, Karle. Vážně ho budem muset zabít?“

„Jestli se má to kouzlo povést, tak jo. Nebuď taková měkota.
Toho kluka jsme taky sejmuli. Jsme v tom namočení až po uši. Teď už se
nedá couvnout.“

„To ty! Ty jsi ho musel zabít. S tím já nemám nic společného.
Do toho mě laskavě netahej.“

„ Drž prosím tebe hubu. Ještě nás uslyší. Nechtěl bych ho vidět,
když se naštve. A jestli se nám to povede, nebudem se muset bát ničeho. Nějací
policajti nás už nebudou trápit. Budem si moct dělat, co se nám zachce.

            I když. Nejsem
úplně jistý s tím rozdělením moci mezi dvě osoby. Je možné, že až ho podřízneme,
jeden z nás dostane trochu šťávičky navíc. Ale s tím bych si teď
nelámal hlavu,“ řekl Karel a domaloval poslední linku magického kruhu.

„Ale o to přece vůbec nejde! My jsme ho sprostě zamordovali.
Copak nemáš ani trochu svědomí?“ proti své vůli vykřikl David. Odpovědi se mu
nedostalo.

            Žárovky
v místnosti zapraskaly a zhasly. Ocitli se ve tmě, rušené jen úzkým pruhem
světla zpode dveří. Pak se všechno světlo objevilo v rohu místnosti. Držel
ho v ruce stařec. Bílé vlasy mu spadaly až na zem a oči mu slzely. Vrásky
měl hlubší než starý šarpej a neusmíval se.

 „Jsi špatný člověk,“
řekl. Ty dva ta slova vytrhla z transu. Začali jednat. David si začal mumlat
zaklínadla. Karel se vrhl po pistoli odložené na nedalekém stole. Zazněly výstřely
a vyšlehl plamen. Kouzelník obojí odbyl mávnutím ruky.

„Lhali jste mi. A on přitom ležel mrtvý na chladné zemi. To
je jediné co nedokážu napravit. I když věřím sebe víc. Neumím přemluvit Smrt,
aby ho vrátila.“

„Jak ses odtamtud, kurva, dostal! Nikdo se odtamtud nemohl
dostat,“ řval Karel a střílel do Kouzelníka stále další a další náboje. David
se složil na podlahu a plakal.

„Jsi ztracen,“ řekl Kouzelník a Karel zasténal. Z hrudi
mu vyzařovalo světlo a zevnitř propalovalo košili. „Stačí, abys uvěřil a nepálilo
by,“ poradil mu, ale on jen křičel, zarýval si prsty do hrudi a za chvíli padl
obličejem k zemi.

            Potom
přistoupil k Davidovi. Ten se nezmohl na slovo. Pouze se rozklepal, když
se ho Kouzelník dotkl.

„Ty máš ještě naději. Odejdi a změň se. Za pár let si tě
najdu. Jenom abych se ujistil. Doufám, že mi věříš, protože já dokážu najít
kohokoli,“ řekl Kouzelník a zmizel. Světlo se rozplynulo.

                                                                       *****

Bylo to malá restaurace u řeky. Přes
zimu do ní chodilo jen několik místních vytrvalců, ale přes léto ožívala
cyklisty a příležitostnými sportovci, kteří svůj výkon zakončovali několika
chlazenými. Rostly tam mohutné duby a kousek za ní se hrával minigolf.

„Tady máte to pivo, pane,“ řekla servírka a usmála se. Tenhle
host se jí líbil. Už jenom proto, že před ní smekl klobouk, když si objednával.

„Děkuji vám. Neznáme se odněkud? Nepracovala jste před tím
v kavárně?“

„Jé, vy si mě pamatujete? To už je nějaký pátek. Měla jsem to
tam ráda, ale vyhodili mě.“

„Já vím. Ani netušíte, jak je mi to líto,“ řekl Kouzelník.
Dívka se tomu jenom zasmála.

„Prosím vás, směl bych se na něco zeptat?“

„Ale jistě, jen se ptejte.“

„Co víte o tom muži, který sedí támhle?“

„Á, to je místní doktor. Před lety si tady otevřel ordinaci.
Zlatý člověk to je, co vám má povídat.“

Kouzelník se usmál. „To jsem rád.“

Komentáře

Hmmm

Scorpi, je to vlastně moc hezké. Takové melancholické, poetické, uzavřené nadějí. Přesně se to asi trefilo do mojí nálady. Líbilo se mi to moc, i když ten příběh je poměrně prostý. Kdyby se ti podařilo ještě trošku ozvláštnit ten příběh, bylo by to perfektní. Jestli to mohu říct, tak mám pocit, že je to v lecčems blízké některým mým povídkám.

:-)

Četlo se mi to dobře. Je to pohodová povídka, nad kterou člověk nemusí přemýšlet a v podstatě se mi líbila jak formou tak obsahem. Jednou jsem si při čtení vážně i vzpomněl na Pavla :-)
Jinak si myslím, že by to klidně mohlo být i trochu propracovanější. Například nejdřív vylíčíš, jak dokonale je místnost zabezpečená, aby se z ní Kouzelník nedostal ven a pak prostě jen napíšeš, že vyšel ven na ulici. Neškodilo by třeba napsat, jak to udělal. Takových nedotažených míst je tam víc a povídce by pomohlo, kdybys je eliminoval.
V prvním odstavci je menší rozpor, když píšeš, že lidé na Kouzelníka vrhají soucitné pohledy a zároveň polohlasem trousí urážky. To se spolu moc neslučuje. Našel jsem i pár chyb jako například přehozený slovosled apod., ale to všechno jsou věci, kterých si při opakovaném přečtení všimneš sám.
A ten konec se mi líbil moc. Někdy není ani potřeba pointy, aby to fungovalo. Celkově hodnotím kladně. Sedlo mi to. Díky.

Dovolím si polemizovat

Zrovna to, jak odešel z místnosti se mi moc líbilo. Jak to bylo jen "by the way" :-))

:-))

Pavle, tenhle komentář je taky jen "by the way". Líbí se ti?

:-)))

Nee, to je vtip. Nemohl jsem si ho odpustit. Co člověk, to jiný názor. Tak to má být. Scorpi, ty už si to nějak přebereš, viď? :-) Stejně nakonec záleží jen na tobě a jak to cítíš ty.

Tákžé

Moc pěkné téma. Takové klasické a oddechové. Začátek se mi moc líbil, dokonce bych nebyl proti celou tu expozici trochu natáhnout, dostat čtenáře ještě hlouběji do té atmosféry příběhu. Konec taky super, proti tomu snad nemám jedinou výhradu. Příjemná tečka, všechno se hezce spojilo.

Teď přichází ta druhá část, kterou se trochu bojím psát poté, co už se tu vyjádřil Pavel, náš pán a vládce, ale vtloukali mi do hlavy, že konstruktivní kritika je potřeba a tak se do toho přecijen pustím.

Ve chvíli, kdy je hlavní postava teoreticky neomezeně silná, svádí to k přehnanému zaměřování pozornosti na onen fakt. A příběh potom samozřejmě plyne hrozně rychle, protože před postavou nestojí žádné překážky.

Taky mi připadá, že se s akčními situacemi vypořádáváš v příliš krátkých větách. To, že se něco děje rychle přeci neznamená, že tu není čas se o tom trošku rozepsat, pohrát si s výrazy, popisy, myšlenkami a emocemi.

Stejnou poznámku bych měl k celému plánu těch dvou pánů. Myslím, že "prostý odchod" z cely je moc pěkný moment, ale je ho škoda ve chvíli, kdy zanikne v proudu událostí. Dej postavám čas se představit, něco málo udělat. To, že Kouzelník může kdykoliv z té cely odejít a všechno to ukončit by neměl být důvod aby k tomu došlo co nejdříve, ale právě naopak. Otevírá to krásný prostor pro interakce a rozhovory. Osobně bych rád viděl více dialogů mezi kouzelníkem a oběma věznitely, kde bychom zjistili trochu více o tom co plánují, proč dělají to co dělají, co jsou vlastně zač.

Jak tak na to koukám, já bych z toho nakonec rád měl o dost rozsáhlejší detailnější příběh. Chtěl bych to tak proto, protože i já mám ve svém šuplíku několik velmi krátkých epizodek s "úžasným bouchačem" v hlavní roli, u kterých je mi doteď líto, že jsem je trochu více nerozepsal.

Tenhle dlouhý a doufám, že alespoň trochu užitečný výlev bych rád zakončil tím, že jsem byl příběhem moc příjemně překvapen a rád si přečtu něco dalšího. Jen tak dál, hned mám taky chuť si něco napsat. :-)

tematický obrázek

Anketa

Shout Box

Rail Balco: Hezky Yenn, jen tak dál! :)) (tyhle chaty v shoutboxu s roční pauzou mě strašně baví :)))
Yenn: Raile, vítězíš ale jsem to v patách ;) 8 let 25 týdnů!
Rail Balco: DEJFE 8 let 28 tejdnu!!! nemas nedas nesnaz se!!
Jajoch: Tady je ale velmi mrtvo. Chápu, že k tomu obálka Vězněné takřka vyzývá, ale... nemělo by se tu něco dít? :)
Pavel Renčín: Ahoj Jajochu. Už několikrát jsem chtěl odepsat, tak snad aspoň po té strašné době :) - ANO, další román je skoro hotový!
Jajoch: Po dlouhé době jsem sem zavítal... přidám se k obecnému chlubení se: 7 let a 4 týdny...:) Pavle, pracuješ teď na něčem?
poky.mn: 6let a 24 týdnů :oD
erumoico: 6 let 12 týdnů :)
Rail Balco: hahaa dejfe, dohanim te! 5 a 45 tydnu!
DejF: 6 let 4 týdny, už je to sice pár let trochu jako klinická smrt, ale stejně se cítím starej :-)

RSS kanál

Syndikovat obsah

Kdo je online

Momentálně je online 0 uživatelů a 33 hostů.
(c) Pavel Renčín 2007