Labyrint - Zápis 17: PO KRK VE ...

Otevřeli dveře, kterými odešel Sedmtři a rozhlédli se. Kam až dosáhla světla čelních svítilen, nalevo i napravo vedla chodba. Vlevo stoupala vzhůru, vpravo se svažovala.

„Vlevo,“ navrhla Rita, protože cesta k povrchu byla přirozenou volbou. S uspokojením si uvědomila, že ji beze slova následují. Zároveň jí ale po zádech přeběhl mráz. Znamená to, že je teď za ně zodpovědná?

Stoupali po cihlami vyzděné podlaze, ve které vedl široký žlab plný páchnoucího řídkého bahna. Stěny byly do úrovně ramen neskutečně kluzké a potažené šedavým povlakem. Rita viděla, jak před ní ze světla lamp utíkají krysy. Jejich oči se v šeru blýskaly jako miniaturní blesky fotoaparátů. Doufala, že si jich nevšimla Valentýna.

Kořínek supěl jako poslední, slyšela jak namáhavě dýchá. Korytem podél nich proudilo stále více splašků. Ritě se zdálo, že slyší podivné hučení. Chvíli zvuk ignorovala, zdálo se ale, jako by sílil a rostl, až vyplnil celé ústí tunelu. A náhle to bylo tady. Hladina ve splaškovém kanálu prudce stoupla. Ke skupince se valila voda.

„Musíme sebou hodit!“ Rita vyrazila proti ní. Cítila, jak jí břečka naráží do nohou a proudí kolem holínek. Jak pomalu stoupá ke kotníkům a do půli holení.

„Ježíšikriste!“ vykřikla Valentýna. „Jsme v totálních sračkách! Všude kolem nás jsou sračky!“

Rita se ohlédla. „Přestaň! Musíme nahoru, než nás to strhne!“ Jako by to přivolala, proud fekálních tekutin a splaškových vod zesílil. Pan Kořínek náhle zakolísal, jak mu na něčem uklouzla noha. Zdenal ho v poslední chvíli zachytil. Ritě bušilo srdce jak o závod.

„Drž se mě,“ řekla Valentýně a podala jí ruku.

„Bože, to je smrad! Já umřu,“ kvílela dívka a stiskla jí pevně dlaň.

Rita udělala krok proti proudu, došlápla a přenesla váhu. Noha jí podjela, jak stoupla na něco kluzkého a mazlavého.

Věděla to už v okamžiku pádu. Myslí jí prolétla představa třiatřicetileté slečny, účetní Rity, známého suchara a ideálního terče vtipů, Dlouhána Rity, která se jako topol kácí do sraček - žlutá kombinéza na okamžik zmízí pod řídkou hnědavou hladinou s mocným stříkancem, který ozdobí celý svět. Nešlo s tím dělat vůbec nic. Téměř stihla vykřiknout: „Kur-“ víc už ne, protože se jí do úst dostala odporná chuť.

Jak se snažila nabrat rovnováhu, strhla k sobě Valentýnu. Proud kolem tryskal ze svahu. Obě zároveň porazily Zdenala a Jeronýma Kořínka. Klouzali tunelem v jednom chumlu zvyšující se rychlostí. Minuli zavřené dveře, vedoucí k jejich celám a směřovali stále rychleji hloub a hloub pod zem. Splašková voda kolem nich řvala, kapky se rozstřikovaly. Svět se stal hnědou čmouhou rozřezanou výkřiky světla.

Přistáli jako po jízdě na tobogánu s mohutným stříkancem do velké kruhové místnosti, která již byla po kolena plná splašků. Jejich čelní lampy vyděšeně páraly temnotu.

Když se Rita zorientovala dost, aby jí srdce přestalo bít až v krku, s úlevou zjistila, že jsou všichni. Dokonce při pádu nepustila Kurýra, na to byla zvlášť hrdá. Potom si ale všimla toho, co plave ve vodě všude kolem nich. Měla co dělat, aby nezačala vřískat děsem.

„Krysy!“ vykřikla Valentýna. „Bože, tisíce krys! My jsme snad v nějaké líhni nebo co?!“ Zakryla si tvář rukama. Ani si neuvědomila, že prsty na brýlích i tvářích zanechaly blátivé páchnoucí stopy.

Rita si kousala rty. Sama bojovala s panikou. Uvědomovala si hemžení v kuželu baterky. Ještě horší ale bylo, co neviděla. Plavaly jí kolem nohou. Zoufale pištěly a snažily se jí vyškrábat po kombinéze. Otřásla se odporem a odhodila několik nejodvážnějších, kterým se dařilo zachycovat drápy a šplhat po jejích nohou. Svírala Kurýra a kroužila jím kolem sebe. „To se mi jen zdá!“ šeptala a její vlastní hlas zněl nepříčetně.
 
Zdenal byl hned u Valentýny a táhl ji za ruku. „Tam!“ ukazoval k jedné stěně. Byl v ní vestavěn kovový žebřík s příčkami z trubek vyčnívajících z cihlové zdi.

Valentýna se k němu vrhla, jako by na tom závisel její život. Začala se na něj horečnatě škrábat, dokonce zapomněla na loutnu, plovoucí po hnědavé hladině.

Zdenal lezl hned za Valentýnou, tiskl se k ní zespodu a křičel: „Výš! Lez až nahoru!“ Až nahoru znamenalo asi čtyři a půl metru vysoko. Úplně u stropu místnosti nad žebříkem navazovala chodba. V jejím vchodu byla ale zapuštěná mříž. Na protější straně místnosti ústila ve stejné výši pod stropem další chodba, k ní však žádný žebřík nevedl.
 
„Jsou tu mříže,“ kvílela Valentýna a cloumala zrezivělým železem.

„Vylezte ještě kousek! Kousíček!“ žadonila Rita, která na žebříku stála jako poslední, až pod Kořínkem, který se držel oběma rukama, jako by visel nad propastí.

Splašky se stále valily do místnosti a Rita bojovala o každou příčku. Jakmile voda dosáhla k jejím kotníkům, pištící krysy se po ní začaly drápat jak o život vzhůru. Rita je setřásala, dokud to šlo. Ještě kousek povylezla, takže se na stejné příčce tísnili s Kořínkem.

„Udělej něco!“ křičela hystericky Rita na Valentýnu.

„Debilové!“ řvala nesmyslně Valentýna, protože prožívala šok.

Kořínek se tvářil jakoby nic, ale to danou situaci neřešilo.

Uzavřel to Zdenal, který řekl: „Podle konstantní rychlosti stoupání hádám, že jestli to nepřestane téct do čtvrt hodiny, tak se v té břečce utopíme.“

Valentýna ho začala volnou rukou mlátit. Ani to situaci neřešilo, ale aspoň se tak zbavovala stresu. Doplnila to ještě ječením ve chvíli, kdy se krysy vydrápaly po Ritě a Kořínkovi - po jejich stehnech způli ponořených ve vodě, po zádech, vlasech, obličejích a přilbách - přes Zdenala až k Valentýně, a po hysterické Valentýně až k zamřížované chodbě, která ale nebyla zamřížovaná pro krysy. Probíhaly mezi železnými pruty a triumfálně pištěly.

Valentýna zkusila vklínit hlavu mezi mříže, ale jenom do nich narazila helmou. Nemělo to smysl.

Hnědavá mazlavá hmota proudila dál a hladina Ritě dosáhla po ramena. Teď už stála na stejné příčce se Zdenalem a Kořínkem. Valentýna se tísnila v průchodu s mříží.

Zdenal jen zavrtěl hlavou.

Najednou se proud zastavil a oni si uvědomili, jak obrovské se rozhostilo ticho. Po všem řevu, křiku a pištění byl najednou klid. Bahnitá hladina stála nehnutě, jen sem tam do ní dopadaly kapky ze stropu. Místnost byla plná mazlavé břečky a původní vchod byl někde hluboko pod hladinou. Skupinka žlutohnědých kombinéz se tísnila na žebříku u železné mříže. Jediný další východ byl ve zpola ponořené chodbě na opačné straně místnosti - dobrých deset metrů daleko.

Zatímco se beznaděj usazovala v jejich srdcích, nikdo nepromluvil. Ritu napadlo, že zkusí přeplavat na druhou stranu, ale představa, že ji hnědavé bláto stáhne dolů a vnikne jí do uší, úst a jícnu, byla tak strašná, že se roztřásla.

„Měli nás zabít. Alespoň bychom umřeli rychle,“ uklouzlo jí.

„Nevím, jestli bych měnil s panem Břetislavem,“ ozval se Kořínek.

„Nesmíte to vzdávat, ještě nejsme mrtví,“ zašeptala Valentýna, což Ritu překvapilo, protože předpokládala, že dívka už nejspíš zešílela hrůzou. Zastyděla se.

Přemýšleli. Přemýšlela Rita. Přemýšlel pan Kořínek. Přemýšlela Valentýna i Zdenal.

Stále ještě přemýšleli, když se ozval podivný šplouchavý zvuk. Nesl se v tichu ozvěnou, stejně jako skřípání podobné vrzání staré almary. Přicházel z temnoty druhé chodby. Šplouchání se blížilo a za chvíli již viděli, jak se k nim pomalu blíží loď. Na její přídi se jako bludička mihotala svíčka. Ve štíhlém dlouhém trupu stály dvě postavy.

Komentáře

PŘÍŠTĚ: CHÁRON STYX

Můj povánoční zápis je bonusový, téměř dvakrát tak dlouhý jako obvykle. Snad vás potěší. :-)

Určitě:) Už se těším

Určitě:) Už se těším na další:)

Ble!

To musí bejt smrad, až z toho musí štípat v očích! Asi by se na to brzo přišel podívat i obsah žaludku. :o@

Kurňa Pavle varuj

Kurňa Pavle varuj příště.. Málem jsem vyhodil večeři.. Jinak fakt dobrý..

:-) nadpis

Myslím, že nadpis napověděl dost. Dalších varování netřeba...

tematický obrázek

Anketa

Shout Box

Rail Balco: Hezky Yenn, jen tak dál! :)) (tyhle chaty v shoutboxu s roční pauzou mě strašně baví :)))
Yenn: Raile, vítězíš ale jsem to v patách ;) 8 let 25 týdnů!
Rail Balco: DEJFE 8 let 28 tejdnu!!! nemas nedas nesnaz se!!
Jajoch: Tady je ale velmi mrtvo. Chápu, že k tomu obálka Vězněné takřka vyzývá, ale... nemělo by se tu něco dít? :)
Pavel Renčín: Ahoj Jajochu. Už několikrát jsem chtěl odepsat, tak snad aspoň po té strašné době :) - ANO, další román je skoro hotový!
Jajoch: Po dlouhé době jsem sem zavítal... přidám se k obecnému chlubení se: 7 let a 4 týdny...:) Pavle, pracuješ teď na něčem?
poky.mn: 6let a 24 týdnů :oD
erumoico: 6 let 12 týdnů :)
Rail Balco: hahaa dejfe, dohanim te! 5 a 45 tydnu!
DejF: 6 let 4 týdny, už je to sice pár let trochu jako klinická smrt, ale stejně se cítím starej :-)

RSS kanál

Syndikovat obsah

Kdo je online

Momentálně je online 0 uživatelů a 0 hostů.
(c) Pavel Renčín 2007