Labyrint - Zápis 52: BUM

„Né, fakt sory, ale nejdu. Ten bok mě bolí jak čert,“ prohlásil neoblomně Slíva. V klidu snášel upřený pohled Rity. „Nic za tim nehledej. Možná mám zlomený žebro, rád si chvilku odfrknu a aspoň pohlídám Kraksnu.“

„Kraksna se pohlídá sama,“ poznamenal Wůdy. „Na druhou stranu... Mohl by sis tu pouštět písničky.“ Na řídící pult postavil gramofon s klikou.

„To je nápad!“ Tomáš Slíva nadšeně kýval a po očku sledoval, jak se Ritino váhání mění v hněv.

„Nechceš se ulejt, že ne?“

„To je to tak zlý?“ strachovala se Valentýna.

Slíva jen krčil rameny. Mimoděk si třel bolavý bok. „Copak si myslíte, že vám s Kraksnou pláchnu? To jste se dočista pomátli?“

Zdenal pokrčil rameny. „Však ho nechte, ať se dá trochu dohromady. Zvládneme to přeci i sami. Promluvíme s kanibaly a za chvíli jsme zpět. O nic nejde.“

„Neřikej to!“ rozčílila se Valentýna. „Vždycky, když tohle někdo řiká ve filmu, tak se schyluje k průseru.“

„Tohle neni film. Tohle je život, Val,“ odvětil Zdenal a polohlasem dodal. „Možná má Slíva jen strach.“

„Vyfasoval nepěknou ránu,“ zastal se Tomáše Kořínek. „Myslím, že i ze strategických důvodů by se hodilo nechat tu nějakou zálohu. Když se do dvaceti čtyř hodin nevrátíme, Slíva bude vědět, že jsme se dostali do potíží.“

Tomáš kývl a potřásl mu rukou. „Hodně štěstí.“ Potom vylovil ze záňadří impa a zadíval se do jeho rudých očí. Ještě když odcházeli, slyšeli mužský hlas: „Sedni! Jestli si sedneš, dostaneš krev. No tak si sedni, ty bestie... Prosím!“

Kanibalští kuchaři žili v jednom ze slepých tunelů, k nimž se klikatily cesty příliš úzké, aby jimi Kraksna projela. Skupina musela pěšky. První kráčel ostražitý Wůdy. Pod jedním ramenem svíral zbraň připomínající tubus, pod druhým koženou pošťáckou brašnu. Druhá šla Rita, třetí Zdenal s Valentýnou a poslední Kořínek. Postupovali temnotou Podvodí, cestu vpřed osvětlovala ze tří stran zastíněná petrolejka.

Tunel odkrýval své ohyby. Vlhká lesknoucí se zákoutí, absurdní kličky připomínající lidská střeva. Víc než neživá skála vypadal jako sliznice obřího těla, průvod se šinul spletitou tepnou mrtvícího svalu. Tma byla v Podvodí jiná. Stejně černá, ale plná lezavé vlhkosti a zemitého pachu plísně. Plísně, která pokrývala a prostupovala vše. Vzduch se srážel v drobné kapky jako slzy vyplakané na hřbitovech, které stekly pod hroby, prosákly hlínou, prorazily si cestu jílem a břidlicí aby jim ulpěly na tvářích, znamení neštěstí.

Hrdinové postupovali mlčky, dokonce ani Valentýna nemluvila. Zamyšlení. Ztracení v představách o tom, co je čeká v doupěti lidožroutů. Wůdy unaveně funěl. Ritu napadlo, že jestli ještě minutu nikdo nepromluví, tak se z toho houpavého pohybu petrolejky a vlhkosti, deroucí se do hrdla, pozvrací.

„Už jen kousek,“ zašeptal Wůdy.

„Proč šeptáte?“ zašeptala Valentýna.

Beze slova vyrazil dál. Ritě už poněkolikáté prolétlo hlavou, jestli nestrkají hlavu do pasti. Vyměnila si významný pohled s Kořínkem. Ano, starý pán byl ve střehu. Aspoň, že v tom nejsem sama, ulevilo se jí.

Náhle Ritě něco zaskřípalo pod nohama. Zůstala stát a její pohled padl nejdříve na Valentýnu. Ta sklouzla pohledem dolů a krásnou tvář zdeformoval děs. Nekřič! pomyslela si Rita. Valentýna ostře zaječela a Rita sklopila oči. Cesta byla posetá kostmi.

„Doprdele!“ vyhrkla a chytla se za srdce. Zdálo se, že se s ní celý svět točí. Vytrhla palcát. Přitiskla se ke zdi. Náhle se jí nedostávalo dechu. Obořila se na Wůdyho: „Kams nás to zavedl?!“

Pokrčil rameny. „Co se čílíš? Vždyť jsem vás varoval ještě na Kraksně! Jsou na útěku. Potrpí si na zastrašování a utajení.“

„To jsou lidský kosti,“ úpěla Valentýna.

„Možná,“ ucedil Wůdy. „Nezkoumal jsem to svinstvo. V každym případě jste to pěkně zbabrali. Teď už o nás ví. A jestli je nedej bože dostali Hluchý, tak o nás ví i oni.“

„Jestli je to nedaleko, mohl bych to jít obhlédnout,“ nabídl se Kořínek.

„Copak vidíte ve tmě?“ ušklíbl se Wůdy.

„To zrovna ne.“

„Tak přestaňte zdržovat. Deme!“

Prodírali se úzkou chodbou. Ze stropu byly místy zavěšené kosti na urousaných žíních nebo snad vlasech. Do jejich povrchu někdo vyřezal hrůzné klikyháky a znamení smrti.  Houpaly se v mírném průvanu hypnotické jako kyvadla. Valentýna si dřela záda o skálu ve snaze se jim vyhýbat. Zdenal na ni mrkl a začal je před ní odsekávat nožem. Vysloužil si tak Wůdyho nesouhlasný pohled. Voda ze stropu kapala na mnoha místech, její ťukání bylo nepříjemné, protože v něm zanikaly všechny ostatní zvuky. Podloží pokryté bahnem pod nohama čvachtalo. A najednou stáli na konci chodby.

„Cože? Je to slepé?! Celou dobu se táhneme slepou chodbou?“ začala se rozčilovat Rita.

Wůdy před sebe napřáhl tubus a strčil jím do domnělé stěny. Zachvěla se a odchlípila. Žádná skála. Jen kůže potřená vrstvami bláta. Prošli skrz a narazili na další kůži - pokreslenou šílenými symboly černého slunce a lebek, postříkanou rudočernými kapkami. Tančily po ní pohanské značky pekla. Všudypřítomné plameny. Ječící lidé porcovaní zaživa. Wůdy zasmušile pohlédl na ostatní. Odhrnul poslední kůži a narazil na dřevěné dveře. Přikročil k nim a místo, aby sáhl po klice, zatlačil do nich kolenem. Vzápětí pochopili proč - dveře neměly panty, někdo je jen vzpříčil mezi skalní stěny. Deska zaskřípěla a dopadla na zem. Ritu do tváře udeřila vlna tepla.

Místnost osvětlovala skomírající pochodeň a dvě svíčky. Odněkud se ozývalo tiché cinkání zvonků. Ve vzduchu se vznášela vůně rebarbory. Na stole s květovaným ubrusem stál šálek s čajem a ubrousek složený ve tvaru jeřába. Proti Wůdymu vyklopýtal drobný mužíček se špičatým knírkem a patkou sčesanou na stranu. Byl oblečený v modře pruhovaném flekatém tričku. Zlostně vycenil zuby zabroušené do špičky a namířil kapitánovi Kraksny proti očím brokovnici.

„Bum,“ řekl Wůdy a hrozivě se zašklebil.

Komentáře

PŘÍŠTĚ: překvapení... i pro mě

Přináším vám zápis 52: BUM. Patří opět k těm "přesunovacím", přesto se v něm stanou přinejmenším dvě relativně důležité věci. Snad se vám bude líbit.

Dnes odpoledne odjíždím na Festival Fantazie. On-line budu znova až v neděli večer. Další týden pokusím stihnout opět dva zápisy.

Opět máme nějaký přírůstek ve Čtenářské dílně a také jsem vyhlásil soutěž o VYTVOŘENÍ LOGA LABYRINTU. Cena je více než bláznivá... Můžete se podívat :)

Pennywise

Jsem první :-)
Taky by mohli potkat klauna Pennywise (Stephens King's IT) myslím si, že by byla sranda kdyby potkali svojí největší noční můru :-)
Jinak ty počmárané kůže... brrr udělalo se mi špatně :-)

Dobrou chuť

No, tohle jednoho navnadí k jídlu takhle před obědem x). To by mě zajímalo, co má Slíva za lubem, když tam takhle zůstal...pokud by se je snad rozhodl podrazit, moc bych se na něj zlobila! Ale to se mi k němu nehodí, kovaný metalový srdce zrady nepěstujou.
A Pennywise bych do toho raděj netahala, už takhle to začíná být dosti psycho...! Najednou se mi až příliš živě vybavily pocity, které jsem při čtení TOho měla...a nevím, jestli to chci zažít znova x).
Jinak přeju, ať se FF vydaří, moc mě mrzí, že se tam nemůžu ukázat :/. Snad příště...

Tak mě napadá...

...že Slíva se zachová podle Bodkinova návodu: svlečen do půl těla a válečně pomazán bahnem se s toulcem plastelínotrhavinových šípů a impem na rameni vydá zachránit zbytek tlupy :)))
Hezký je protiklad hrůzných bran a za nimi takřka idylické lidožroutské domácnosti.
A ještě poznámka "šťouravého znalce gramatiky". Věta "starý pán byl na pozoru" by měla raději znít buď "starý pán se měl na pozoru" nebo "starý pán byl ve střehu".

Re: Otomar

pravda. Včera večer jsem se na tom zarazil, jen mi to "se měl na pozoru" neznělo ve větě dobře. Řekl jsem si, že mě ráno určitě napadne něco lepšího a zapomněl :-) Upraveno na: ve střehu.

paráda

Ta atmosféra teda ta je. Opravdu bych tam být nechtěla, ani se Valentýně nedivím, že zaječela. Náhodou je statečná, že tam z toho všeho ještě neomdlela, já být na jejím místě nevím, nevím, ale už bych si asi vesele omdlela do kanálního bahna. Já ale taky nejsem žádná ze čtyř vyvolených, ti asi mají určitou odolnost a silnou povahu zakódovanou už v genech.
Ad Fjara et Metalyza:
Máte pravdu, když se nad tím zamýšlím, taky mi to připomíná atmosféru TOho. A ta byla pěkně hutná, tmavá a svírající hrudník. Jo, při čtení TO, se mi nechodilo spát lehce :-) Noc, temná tma všude, nemůžete usnout, v hlavě se vám odehrává právě přečtený úsek knihy.... a najednou se ztichlým bytem ozvou divné zvuky.. něčí šouravé kroky, které se blíží... Ještěže to šla ségra na záchod ... :-)

Jak nám to asi dopadne?

Kdo skončí v kotlíku jako první? Přispěchá Slíva na poslední chvíli na pomoc nebo se nějak zachrání sami? A nejsou náhodou nováčci v příběhu po jídle, takže nebudou mít na naše hrdiny chuť? Budou je chtít sníst všechny? Kořínka a jeho staré tuhé maso, Val je zas samá kost a kůže, ta by se víc hodila na novou stěnu...A ještě jedna důležitá otázka: Bude imp poslouchat páneška?
Těšim se na pokračování...

Bezva zápis

Z tohohle mi docela běhal mráz po zádech,a proto jsem zvědavá,jak to s nimi dopadne,jestli si je naplátkujou jako svačinu,nebo je Slíva přijde zachránit...a docela by se opravdu hodilo,kdyby tam vlítnul pomalovanej bahnem a za nim by se ploužili kostlivci z Kraksny,který Slíva nějak získal na svojí stranu...
Koneckonců,ještě se jim nestalo,že by tam dole získali od někoho pomoc jen tak...

Odpovědi

Sally: mají silnější odolnost literárních postav. Přestože se Rita a spol. blíží běžným obyvatelům města, mají přece jen o něco tužší kořínek. Nebo Kořínek? ... v každém případě to má své důvody :-)

Exi: to mi připomnělo slogan na nějaké gumové ufony, či co: "Lepší sníst je všechny". Uvidíme, kdo koho nakonec sní...

Co se týče IMPA, jsem sám zvědav, zatím pro něj nemám žádné konkrétní plány. Zkuste nadhodit nějaký nápad. :-)

Ladybird: zajímavé, uvidíme, jestli to bude vůbec třeba. Jedno vám ale můžu slíbit - Slíva se v příštím díle asi neobjeví, ale myslím, že už v tom dalším překvapí. A to každého! .-)

Tak mě dnes v rachotě napadlo...

něco na toho Slívu. Aby to všechny překvapilo, tak by snad musel být špeh hluchých, agent BIS/CIA/KGB...

Nebo třeba sám MacGyver.

Ozvěna výstřelu se kolem kraksny prohnala jen před malou chvílí, ale Slíva už pilně pracoval. Podařilo se mu mezi dětskými dalekohledy, pokladničkami a spoustou dalších neužitečných věcí najít ruličku od toaletního papíru, klubko drátu, kovový prut, stavebnici Merkur Elektrik, několik tužkových baterií, nafukovací balónek, dávkovač PEZ kvádříků s tváří Goofyho a krabičku plnou matiček.

Naše čtveřice ležela svázaná do kozelce v rohu místnosti, po očku pozorovala pochodujícího mužíčka, který rozhazoval ruka a snažili se nevšímat si stěny od krve a Wůdyho skleněného oka zaraženého do zdi.

„Já ho nechtěl odprásknout!“ vykřikoval mužík. „Nejdříve jsem z něj chtěl pomalu sloupávat kůži a ořezávat z něj maso na gyros! Takhle to měl hrozně lehký! Já se toho jeho Bum!, tak lekl!“ Drmolil si pro sebe, měníce nejen výšky hlasu, ale také hlasitost a francouzštinu s češtinou.

„Bylo mi ho líto,“ zašeptala Rita a zatřásla hlavou, aby se zbavila i zbytku krve a mozkomíšního moku, „ale když slyším, co pro něj měl ten malej zkurvenej franzouskej emo-mim nachystaný, tak budiž mu jejich žaludky lehké, ale on sám ať je pořádně tíží.“

„Pravda,“ pokusil se Kořínek pokývat hlavou, ale příliš se mu to nedařilo, „takový konec si nezasloužil žádný komunista... Možná jen ti z STB.“
„Půlka vlády a policie,“ odfrkl si Zdenál.
„Myslím, že není nejlepší čas na ožehavé politické otázky,“ vpadla do toho Val. „Obzvláště když za chvílí můžou ožehávat někoho z nás!“

„Zdendo, sakra mágu, nemáš nějaký trik jak nás odsud dostat,“ naléhala na mladíka, který se pokoušel z této svízelné situace vyrazit, co se dá a nakukoval Valentýně do výstřihu.
„Nulová šance,“ zavrtěl hlavou. „Zatím jsem se o moc víc nenaučil. O uzlech vím jen ze skautu.“
„Já zase z bondage. Tohle není šance rozvázat. Blesku nepomůžou?“ snažila se dál.
„Vzhledem k tomu, kam míří mé svázané ruce, tak bych trefil buď strop nebo vlastní prdel. A usnadňovat jim vlastní konzumaci rozhodně nehodlám.“

„Co budem dělat?“ zajímala se Rita.
„Čekat, Slíva nás zachrání,“ špitla Val.
„Mohl by si pohnout,“ ozval se Kořínek, „už mě začínají brát záda!“

Slíva se pomaličku kradl stejným směrem, jako skupina před ním. Femurů, pánví, hrudních košů, lebek a lopatek si nevšímal, u něj v pokoji to vypadalo dost podobně. Kradl se stejně tiše, jako metalák z baru bez placení. Protáhl se první i druhou plachtou a zálibně se zahleděl na dveře.

Rita sebou trhla při zvuku štípajících se dveří.

„Gestapo!“ vykřikl Kořínek ztracen v bolestných vzpomínkách.

Mužík se chtěl vrhnout k brokovnici položené na stole, ale zabránila mu v tom rolička toaletního papíru nahusto obmotaná měděným drátem, která vycházela z železného prutu stočeného do kruhu stáhnutého drátem.

„Stačí jeden špatný pohyb a máš matku v hlavě!“ Zavrčel Slíva.
„Ta moje je už mrtvá,“ odvětil suše mužík. „A tu svojí bys do toho rozhodně nenacpal. Její zadek by vydržel střednímu kmenu kanibalů na celé léto.“
„Hrozně vtipné,“ ucedil Slíva. „Dance, fucker, dance!“
„To znám!“ nadšeně nadskočil kapesní kanibal. „The Offspring!“
„Punker!“ Zařval Slíva a sepnul dvojici drátků. Zbraň zabzučela a dvanáctka matička proletěla mimovým okem, nutíce ho ronit vlastní sklivec.

„Punk is dead,“ odplivl si na jeho mrtvolu Slíva a šel osvobodit kumpány.

Punk is dead

"Emo-mim" :-)) tak to je nej slovo tohoto příspěvku. Taky mě dost pobavila zkušenost Valentýny s bondage... to je skoro dost silný nápad pro to, aby se někde objevil... uvidíme.

A u Slívy... cha cha... tím překvapením jsem nemyslel ani jedno z výše uvedeného. :-)

Jinak mě Bodkine pobavilo, že ta situace, jak ji popisuješ, se prakticky odehraje přesně naopak v zápisu 53, kdy Wůdy "nechtěně" vystřelí na kanibala.

Opět super satyra.

hustý :-)

Bože! Bodkine kde takovýhle blbiny lovíš?! Mě napadla spousta věcí na tohle téma, ale tohle je fakt mazec :-) Ještě teď všude lítaj slzy smíchu...

Snažil se ze svízelné situace

vyrazit, co se dá a nakukoval Valntýně do výstřihu...
"emo mim" a názorná "smrt punku"...
Bodkine, Bodkine, do roka a do dne budou tvé hlášky znít ve všech (a na všech) kanálech!

:oD

Bodkin se prostě nezapře!Je to super.

tematický obrázek

Anketa

Shout Box

Rail Balco: Hezky Yenn, jen tak dál! :)) (tyhle chaty v shoutboxu s roční pauzou mě strašně baví :)))
Yenn: Raile, vítězíš ale jsem to v patách ;) 8 let 25 týdnů!
Rail Balco: DEJFE 8 let 28 tejdnu!!! nemas nedas nesnaz se!!
Jajoch: Tady je ale velmi mrtvo. Chápu, že k tomu obálka Vězněné takřka vyzývá, ale... nemělo by se tu něco dít? :)
Pavel Renčín: Ahoj Jajochu. Už několikrát jsem chtěl odepsat, tak snad aspoň po té strašné době :) - ANO, další román je skoro hotový!
Jajoch: Po dlouhé době jsem sem zavítal... přidám se k obecnému chlubení se: 7 let a 4 týdny...:) Pavle, pracuješ teď na něčem?
poky.mn: 6let a 24 týdnů :oD
erumoico: 6 let 12 týdnů :)
Rail Balco: hahaa dejfe, dohanim te! 5 a 45 tydnu!
DejF: 6 let 4 týdny, už je to sice pár let trochu jako klinická smrt, ale stejně se cítím starej :-)

RSS kanál

Syndikovat obsah

Kdo je online

Momentálně je online 0 uživatelů a 9 hostů.
(c) Pavel Renčín 2007