Labyrint - Zápis 71: SUZANE

Na vše okolo sedal popílek. Oheň stravující papíry praskal a rozhoříval se v požár. Zvonek telefonu drnčel jak polnice volající k poslednímu soudu, nepřestával, zvonil a zvonil, připravený cinkat pod hromadou až do konce světa.

„Neměl by to někdo zvednout?“ navrhla Valentýna.

Zdenal se nepohnul. Rita dívku obdařila pochybovačným pohledem, nakonec ale začala  lavinu haraburdí odklízet. V ten okamžik telefon zvonit přestal. Jen na tak dlouho, aby se Rita otráveně ohlédla na Valentýnu a narovnala se. Pak se rozdrnčel znovu.

Tentokrát byla Rita rychlejší. Odházela poslední svazky, smetla do strany účetní knihy s oslíma ušima a vysvobodila sluchátko, které si přitiskla k uchu. Naslouchala.

„Haló,“ ozvalo se na druhé straně. A pak znovu: „Haló, kdo je u telefonu?“ Byl to rozrušený ženský hlas, plný těžce skrývané úzkosti.

Rita bojovala s touhou s přístrojem praštit. Už teď litovala, že hovor vůbec přijala.

„Sekretariát Hluchých,“ zahuhlala nakonec. Rukou přikryla sluchátko a zavolala na Slívu, aby se k ní připojil. Koneckonců něco o Hluchých věděl.

Hlas pokračoval. „Díkybohu, že jsi v pořádku! Jak jsou na tom ostatní? Dřív jsme to sem nezvládli. Všechno ti řeknu později, teď mě ale dobře poslouchej. Hoří.“

„To vidím,“ odtušila zmatená Rita. Tušila vůbec ta žena s kým mluví?

„Nevidíš. Zapálili jsme skládku. Z kuchyně vháníme do klimatizace jedovatý dým. Už teď se šíří chodbami. Samozřejmě, všechny Hluché nezabije, způsobí ale chaos. Musíte teď...“

„Cože?! Co to ta nána kecá?!“ vyhrkl Slíva a vykřikl do sluchátka. „Kdo seš kurva zač?! Co se tu děje?!“

Hlas se odmlčel. „Jmenuju se Suzane a chci vás dostat ven. Živé. Čekám před palácem v podzemních garážích. Mám auto. Teď není čas na povídání. Vypadněte ze Sekretariátu a utíkejte vpravo. Sledujte značení k požárnímu východu. Nepoužívejte výtahy. Nezastavujte se. U laboratoře zabočte doleva. To už budete jen kousek ode mě. Červené železné dveře vedou do garáže. Koukejte...“ žena něco rychle říkala někomu třetímu se sluchátkem překrytým dlaní. „Koukejte sebou hodit. Během hodiny zamoří plyn celý palác.“

„Tak moment,“ přerušila ji Rita. „Mám toho dost! Řekni mi jediný důvod, proč bych ti měla věřit.“

Kořínek se Slívou souhlasně kývali.

Žena v telefonu se nervózně zasmála. „Čekal, že se zeptáte. Mám vám odpovědět tohle, a vy prý už budete vědět: Lví spár. To je všechno... Lví spár. Je to už jasné, Popravčí? Dostávám zprávy, že spodní patra už jsou zasažená jedovým oblakem. Musíte vyrazit!“

„Ne, zatraceně! Není to ani trochu jasné!“ zaječela Rita.

Odpověděl jí už jen přerušovaný tón. Rozzlobeně se sluchátkem třískla.

„To je pěkná šlamastika,“ mračil se Kořínek. „Nejspíš nás někdo odposlouchával, jak by jinak věděli o Lvím spáru?! Co když na nás strojí jen další past?“

„Můžem na tom být ještě hůř?“

„Jdeme,“ vstala Valentýna. „Je to poslední šance. Dochází mi čas.“

Opravdu, mezi vlasy se jí stříbřily šediny. Vrásek přibylo. Boltce uší maličko povolily, koutky očí a úst neznatelně poklesly. Dlouhé lokny si stárnoucí žena ovinula kolem krku jako šál.

Oheň se rozšířil na další hromadu dokumentů. V Sekretariátu začínalo být pořádné horko.

„Jdeme!“ potvrdila Rita. Tentokrát v jejím hlase zazněla rozhodnost, která pronikla i slupkou Zdenalovy otupělosti. V jeho prázdných očích se ale nic nezměnilo, vydal se za ostatními, jako by mu v hlavě naskočil program.

Bůhví, jak Slíva přemohl bolest. Ale dokázal to. Převázal si pahýl kusem košile, který stáhl s Kořínkovou pomocí provazem.

Pan Jeroným se naposledy rozhlédl po Sekretariátu. „Dobře, že to všivé hnízdo shoří,“ ucedil, když odcházel mahagonovými dveřmi.

Hluché nikde nezahlédli. Vyrazili chodbou vpravo. Chvílemi běželi, po schodech spíš klopýtali. V jednu chvíli zaprskalo světlo a rozhostila se tma. O pár sekund později naskočily záložní generátory a chodbami se rozlila přízračná záře nouzového osvětlení. Skupina se řítila palácem Hluchých, zelené značení únikového východu je vedlo labyrintem chodeb jako Ariadnina nit. Eliška kolem nich vířil, netopýří strážce noci.

Proběhli podél mnoha dveří. Širokou chodbou, přes křižovatku a po schodech, výš a výš k povrchu. Slíva stále více zaostával. Zatímco udýchaná Valentýna se Zdenalem a Kořínkem spěchali vzhůru. Rita na něj počkala.

„Jsi dobrej?“

„Jsem,“ zavrčel. Přesto se stále ohlížel.

„Neboj, na tomhle světě od nich bude za chvíli svatej pokoj,“ odtušila Rita. Sledovala, co on na to.

Kývl. Nepřesvědčivě. Pospíchali dál. Schody ubíhaly jako filmová smyčka.

Sem tam někoho zahlédli. Člověka, který prošel na konci chodby. Ženu, tlačící vozík překrytý plátnem. Dvakrát jim zkřížil cestu strážce. Jednoho zneškodnil Kořínek, druhý utekl, sotva je uviděl. Neohlíželi se. Nezastavovali. Zadýchaní a zpocení utíkali.

Konečně minuli prosklenou místnost, nad jejímiž dveřmi poblikával nápis – Laboratoř. Přes plexisklo zahlédli jen řadu bílých stolů, krabice mikroskopů a displeje monitorů. Lesklá plocha jim vracela jejich roztřesený odraz.

Minuli poslední zatáčku a na konci chodby dorazili k červeným dveřím. Rita stlačila madlo. Ozvalo se cvaknutí a kovová plocha se poddala jejímu tlaku.

„Dál nejdu,“ prohlásil Slíva.

„Cože?“ otočila se Rita. „To snad nemyslíš vážně? Jsme skoro venku!“

„Přesně tak. Už mě nepotřebujete. Splnil jsem svoji část – jste volný, já ale zůstávám!“

Všichni tři na něj překvapeně zírali.

„Nepřemlouvejte mě, už jsem se rozhod!“ Slíva pokrčil rameny. „Nemůžu je nechat... všechny ty chlapy a ženský, co patří k Hluchejm, nemůžu je nechat pozabíjet. Upadnout do totálního chaosu. Myslím tím... něco jsme tu vybudovali, je to moje Gilda. Bez ní nejsem nic.“

„Jen aby ses nepřepočítal, Morne. Už jednou tě tví braši pěkně zmalovali,“ zchladil ho Kořínek.

„Jsem poslední triumvir. Nepůjdou proti mně.“ Slívovi se na čele perlil pot. Určitě překonával velkou bolest.

Nějakým podivným způsobem ho Rita pochopila. „Takže loučení?“

Kývl. Valentýna Slívu objala. Krátce ji k sobě přitiskl.

„Dávej na sebe bacha, štěně.“

„Buď tvrdej a srovnej je do latě,“ usmála se Valentýna.

Kořínek pokýval hlavou. Chtěl asi ještě něco dodat, ale pak jen mávl rukou.

Rita Tomášovi stiskla pravačku. Okamžik si ho měřila. „Trochu spěcháme, takže to zkrátím. Doufám, že se už neuvidíme. Vzhledem k tomu, kým se chceš stát. Ale i tak - hodně štěstí.“

Ušklíbl se. „Tobě taky. Už chápu, proč ti řikaj Popravčí. V tom Sekretariátu... Ještě nikdy jsem ženskou neviděl takhle bojovat. Každej tvůj pohyb má smysl. Eleganci. Jsi spravedlivá stejně jako kat.“

„Uhm... To ten palcát,“ zčervenala Rita a odvrátila se. „Jdeme!“ Vrazila do červených dveří.

Matyáš Morn se rozběhl opačným směrem - do hlubiny paláce Hluchých. V ozvěně jeho kroků znělo švihání malých kožnatých křídel Elišky. 

Skupinka následovala Ritu. Do tváře je udeřil chladný vzduch. Světlo zářivek vykrojilo bílý čtverec v rozlehlé prostoře podzemní garáže. Nízký strop podpíraly betonové sloupy. Nedaleko stálo rudé Porsche Cayman a vedle něj nařvaný bílý Hummer. Za nimi tři mercedesy a několik Octavií bez poznávacích značek.

V šeru se zažehla světla a zachytila je ve svém kuželu jako v trychtýři lapače hmyzu. Vynořil se tiše brumlající vůz. Rita se podivila. Ještě stále se nořil z temnoty, tak bylo tělo karoserie dlouhé. Černý Lincoln musel měřit dobrých osm metrů. Dřív než vůz docela zastavil, vyskočila z něj dívka. Levačkou zaklapla telefon a schovala ho do kapsy úzkých džínů. Usmála se. Byla štíhlá a působila vyšší, než byla. Hnědé sestříhané vlasy na ramena, jemná tvář a modré oči, ve kterých se odrážely válce zářivek. Kráčela proti nim.

Rita k dívce přiskočila a levačkou ji popadla za kožené sako. Trhnutím ji obrátila a přirazila rukojeť palcátu k jejímu krku.

„Co jsi zač? Co máš společného se Lvím spárem? Mluv!“ šeptala jí do ucha a kryla se za ní proti černé limuzíně.

„Jsem Suzane,“ sípala dívka. „Mluvili jsme spolu...“

„Na něco jsem se tě ptala!“ Tlak palcátu na hrtan zesílil.

Suzane se nevzpírala. Chraptěla se staženým hrdlem. „Zavedu vás k tomu, kdo stojí za vaším únosem.“

„Kdo je to?!“ nedala jí Rita jinou možnost.

„Můj pán. Říkají mu Wihelin!“ Dívka prudce zaklonila hlavu a zasáhla temenem Ritu do obličeje. Zároveň vpáčila prsty pod palcát a bleskově skrz vzniklou škvíru provlékla hlavu. Otočila se a náhle stála proti Ritě. I ona teď svírala palcát za rukojeť.

„Nejsem váš nepřítel!“ vykřikla zadýchaně. „Nehrozí vám ode mě žádné nebezpečí!“ Pomalu pustila palcát a o krok couvla. „Odpovím, na co budete chtít, teď ale musíme jet. Každou chvíli sem může vtrhnout komando Hluchých!“

Rita zvažovala, jaká je šance, že Slíva dostane Gildu pod kontrolu. Nebylo to moc pravděpodobné. Nepřátelsky si změřila Suzane. Přemýšlela. A vzpomněla si na Valentýnu. Valentýnu, která, když se nestane zázrak, možná už za pár hodin umře.

„Veď nás.“

Kořínek se Zdenalem a Valentýnou se mezitím přesunuli k autu. Zadní dveře byly otevřené. Za nimi uviděli rozlehlý prostor se sedadly obrácenými proti sobě jako ve vlakovém kupé. Kabina připomínala rozlohou spíš pokoj, u levé stěny byla další sedačka umístěná bokem ke směru jízdy. Auto mělo antracitové polstrování, minibar, na zemi perský koberec a potahy z bílé kůže. Všechna skla stínila černá fólie.

Suzane si s nimi sedla dozadu. Sotva Rita přirazila dveře, dívka zaklepala na přepážku a neviditelný řidič se rozjel.

Okny neviděli skoro nic. Reflektory limuzíny prořezávaly tmu, bloudily po desítkách betonových sloupů až k závoře, která byla uražená. A potom se stal zázrak a oni vyjeli... Rita tomu nechtěla věřit. Kousla se do jazyka, snažila se zadržet nával lítosti, nervozity a nevěřícné radosti, který se jí zmocnil. Bylo to jako snažit se zastavit mořský příboj. Vyjeli na povrch!

Za okny se míhala Praha. Na podmračené obloze prosvítalo slunce. Kolem nich se valila další auta, na motorce prosvištěl kurýr. Rita strašně zatoužila vystoupit. Spustila okno jen do půlky. V tu chvíli jí v hlavě vypukla strašná bolest a oči slzely, jako by měla každou chvilku oslepnout. Suzane rychle okno zavřela.

„Chvilku potrvá, než si zvyknete na denní světlo. Rychle se to zlepší.“

Rita kývala a po tváři se jí koulely krokodýlí slzy. Vytírala si rudé oči a přestože netušila, kam jedou, byla alespoň okamžik šťastná.

Suzane se na ni příjemně usmála. Chvilku jeli tiše. Každý zabraný sám do sebe.

„Zabil jsem ho,“ pronesl najednou Zdenal. Promluvil poprvé od čarování v Sekretariátu. V očích se mu lesklo šílenství. „Obětoval jsem Delapanzu, protože jsem se bál. Bál jsem se zabít sebe, a tak jsem zabil jeho. Dej a vezmi. Nic není zadarmo! Ani tobě jsem nepomohl, Val. Místo abych zastavil stárnutí, oživil jsem tu malou bestii. Taky jsem tě zabil!“

„Mlč,“ přitiskla mu prsty na rty. „Zachránil jsi nás všechny.“

Chtěl mluvit dál, ale Valentýna mu vrazila facku. „Mlč!“

Nastalo dlouhé ticho, rušené jen šuměním kol a barytonovým předením motoru.

Suzane si je prohlížela. „Obdivuji vás. Přežili jste. Nikdo z nás by to nedokázal. Bylo to tak nebezpečné...“

„Opravdu? Povídejte nám o tom,“ vzdychl Kořínek.

„Nepřijde ti to postavené na hlavu?! Pochlebuješ nám a vezeš nás za tím, kdo to má na svědomí. Proč? Proč nás Wihelin nechal unést?“ zeptala se Rita.

„Protože to nemohl udělat sám,“ vysvětlovala trpělivě Suzane.

„Ale proč?!“ zahřměla účetní-válečnice.

Suzane pokrčila rameny. „Nemohl to udělat, protože je... dá se říct, že je ochrnutý. Wihelin je vládce Podsvětí. Na váš únos najal Hluché. Zároveň jim ale dal i příkaz, aby vás nechali utéct. Po tom, co se tak stalo, mě za Hluchými poslal jako svého vyslance. Měla jsem jim slíbit bonus ve dvojnásobné výši, pokud vás najdou a dovedou k němu. Živé. Nikdy vám nechtěl ublížit.“

Rita měla pocit, že padá po zádech do výtahové šachty. „Proč by nás unášel, potom nechal utéct a pak se nás zase snažil chytit. Je to šílený!“

„Nechtěl nám úblížit?!“ odfrkl si Kořínek. „To říkejte panu Břetislavovi.“

Suzane sklopila oči. „Hádám, že leccos se vyvinulo jinak, než čekal.“

Černé auto se míhalo Prahou. Rita poznala starou vodárnu a konečně se zorientovala. Řítili se po nábřeží kolem Vltavy, od Magistrály směrem k centru.

„Vím, že mu na vás záleží, ale se svými úmysly se svěřuje jen málokdy. Mluvil o vás jako o Popravčí, Inkantorovi, Siréně a Vrahovi mágů. Nezdolný na vás čeká v Litiniu, Věštec bohužel nepřežil. Mrzí mě to. Nějaký čas jsem ho pro Wihelina sledovala, byl to hodný člověk.“

„Nerozumím téhle hře,“ zuřila Rita. „Co jste zač? Nějaká sekta? Řekneš mi aspoň něco?“ Bojovala s touhou udeřit dívku do milé tváře pěstí.

„Patřím k Občanům Prahy. K lidem, kteří znají její druhou tvář. Není nás mnoho, většinou se neangažujeme ve společnosti ani v politice, nesnažíme se hromadit majetek, příliš na sebe neupozorňujeme. Jsme svobodní. Prožíváme život plně. Známe skutečné síly, kterými města vládnou a někteří z nás jim slouží. Já ctím Wihelina. Je to mé svobodné rozhodnutí a mohu ho kdykoli změnit. To mě kdysi naučil můj patron, člověk, který mi ukázal tajnou tvář města.“ Usmála se, jako by ji něco pobavilo. „Teď jsem já vaším patronem. Řekla jsem vám pravdu, protože vím, že ji unesete. Zatím jste poznali jen Podsvětí, jeho ubohost i zaprášenou slávu, viděli jste život na místech, kde by ho nikdo nečekal, potkali jste bytosti z nočních můr a lidi, kteří nikdy neviděli slunce. Navštívili jste peklo. Zkuste si teď představit, že jste viděli jen střípek z kaleidoskopu, že existuje i ráj. Svět, kde je všechno možné.

Není lehké být Občanem. Málokterý z nás se dožije vysokého věku, i když někteří se dožívají stovek let. Meč je naším symbolem. Představuje naše odhodlání hájit svá práva, nechceme se jen spoléhat na druhé, na společnost -.“

„Kde ho máš?“ ušklíbla se Valentýna. „Kde máš ten slavný meč?“

Suzane sáhla do záňadří. Na stříbrném řetízku vylovila malý mečík. „Malý u sebe nosím pořád. Velký mám v kufru auta. Chápu, že jste netrpěliví. Rozzlobení. Chápu, že mi nevěříte. Máte na to právo. Podívejte se mi ale do očí a poznáte, že mluvím pravdu. Tvář tajného světa je krutá i krásná. Vzduch chutná líp, když nevíte, co bude zítra. Každý okamžik má smysl, když sekundy odměřují smrtelné nebezpečí. Člověk se stává lepším, když musí překonávat sám sebe. Stává se spravedlivějším, když se za svá práva musí rvát.“

Zírali na ni jako na zjevení. Dokonce i Zdenal se na okamžik zapomněl proklínat.

„Jste hrdinové,“ řekla Suzane. „Můj pán mi o vás vyprávěl. Sledoval váš postup Podsvětím. A já váš příběh předám dál. Stanete se inspirací... legendou.“

„Hovno!“ vybuchla Rita. Víc ji nenapadlo. Nechtěla se stát legendou. Chtěla vlézt do vany a smýt ze sebe zaschlou krev, vlastní i cizí, sedřít ze sebe pot a smrad podzemí, všechen ten děs a nenávist a výčitky a slzy. Černá limuzína zpomalila a zatočila do Strahovského tunelu.

Komentáře

Přináším zápis 71

To, co jsem psal o minulém zápisu, platí i o tomhle - je obrovský! A taky jsem ho právě dopsal, takže nebylo příliš prostoru pro korektury a redakční úpravy. Projdu ho ještě v neděli po návratu z FFS. Nechtěl jsem vás ale trápit odklady.
Píšu o 106 (rozsahem je č.71 opět ca trojnásobné) a opět jsem vypublikoval vše, co mám :-) je to legrační (ale i mrazivé)... jen dva díly před koncem a já příběh ještě nemám napsaný a znám prakticky jen to rozřešení... Snad se mi to tam všechno podaří nějak nacpat! Držte palce, budu to potřebovat!

Suzane, která se v zápisu objevuje není nikdo jiný než Zuzka, Zuzuan, která vyhrála v naší soutěži o vytvoření loga. :)

Jsem zvědavý na vaše komentáře a nápady. Tyhle poslední zápisy jsou důležité, tak bych je rád odladil.

Už se těším na čtenářský sraz 8. listopadu. Do blogu předám poslední info příští týden (tento jsem to nestihl).

Z novinek na stránkách zmíním tři věci:
1) pokud jste si nevšimli, vznikl první komix podle Labyrintu.
2) updatnul jsem svůj autorský profil
3) představil jsem obálku prvního dílu Městkých válek - Zlatého kříže
A to je vše.

K Labyrintu jsem se dostal

K Labyrintu jsem se dostal asi před týdnem a přečetl jsem všech 70 zápisů příslovečným jedním dechem (no, ty dechy byly ve skutečnosti asi čtyři :-) Taková představivost kombinovaná s rychlým spádem, akcí, tajemnem, to se jen tak nevidí. Gratuluji ke zrodu nové legendy české fantastiky.

Nevím, jaký to byl pocit, čekat netrpělivě na další díly. Já jsem včera o půlnoci dočetl zápis 70 - ten považuji za vrchol příběhu co se týče akce - a hned tu je ráno zápis 71. Příběh končí, už nás čeká jen rozuzlení s odkrytím motivů pro celý příběh.

Ve spoustě příběhů bývá závěr a vysvětlení po jinak dobrém příběhu slabé a nevěrohodné. Tak jsem zvědav, co nám přinese Wihelin. Věřím, že ani závěr nebude zklamáním. Už se těším...

a je to tady

Tenhle zápis nešlo nečíst se značným dojetím, stejným jako vyvolalo sluneční světlo u Rity. Náš příběh končí. Kdybych nevěděl o Městských válkách, přišel by mi ten konec asi uspěchaný a podivně naroubovaný. V kontextu celé rozsáhlé tri(tetra)logie ale vyznívá zcela přirozeně a logicky - Labyrint se pomalu vlévá do Městských válek. Doufám, že Slíva a jeho gilda v nich sehrají aspoň epizodní roli, rozhodně by se mi nelíbilo, kdyby i pro nás platilo to co pro postavy: "To bylo naposledy, co Slívu viděli."

Postřehl jsem, že tě, Pavle, zřejmě po minulém akčním zápisu posedl stesk po poetizaci jazyka, který vyústil až do toho, že mi tenhle mnohými obraty silně evokoval Jméno korábu :) Uprostřed vší té špíny a chaosu bortící se gildy Hluchých lehce úsměvné, ale rozhodně to nerušilo!

Už dlouho nemám na Labyrintu co kritizovat, evidentně jsi chytil mohutný druhý dech :) Nuže hurá do finále. Jsem moc rád, že se kolem Labyrintu vyrojilo tolik side-projects, znamená to, že nás jeho postavy a prostředí jen tak neopustí :)

Nakonec maličkatá ke gramatice:

„Jsem, Suzane,“ bez čárky :)

Už se vysvětluje

Když se v příběhu začne podobným stylem objasňovat najednou spoustu věcí, znamená to jednu jedinou věc: konec se blíží.
Nu co, přestanu být sentimentální a radši pochválím zápis, je totiž velmi jednoduché přehltit informacemi, protože to může působit jako snaha o co nejrychlejší konec. V tomto případě máme ovšem před sebou natolik vybalancovaný poměr děje a vysvětlovaček, vše v přesně odváženém množství, že nelze než smeknout.
A obligátní: těším se na příští :) (dokud ještě mám na co)

tý brďó

Že by Wihelin byl přece jenom klaďák? A člen Lvího spáru? Hmm... Zajímavé by bylo kdyby se za Wihelinem skrýval 73 :)
Jéjej, to jsou řeči...
Ale výborný zápis, Zuzuanina řeč byla vynikající :)
Přestanu se rozplývat, už bych mohl vyrazit na oslavu (a všem tam vyprávět o Labyrintu :)

May The Force be with you :)

šak jsem říkal

že Wihelin a Kořínkův mág jsou tytéž osoby, vy jste mi snad někdo nevěřili?:))
(teď mi teprv došlo, že to byla moje teorie, už jsem si na ni tak zvykl, že když jsem četl tenhle zápis, považoval jsem to za samozřejmé :) )

Ani mne nepřekvapilo

Ani mne nepřekvapilo odhalení Wihelina, pořád jsem tušil, že on je tím loutkářem, co ve skrytu tahá za nitky. Že by měl v držení i Longinovo kopí? A že by to byl někdejší Kořínkův válečný šéf?
Líbí se mi, že ani Wihelin není pánbůh, že některé věci se mu vymkly z ruky a nedokázal zabránit smrti některých lidí, s nimiž počítal. Ostatně byl to risk: zahynout mohl kterýkoliv z hrdinů. Byla to zřejmě i pro něj "hra na ostří nože".
Vysvětleno bylo v téhle části hodně (a velice šikovně, nemám připomínek!:-) - a přesto mnoho k vysvětlení ještě zbývá. Na to jsem moc zvědav:))) Možná, že někdy v budoucnu bude čtenář znalý Městských válek číst Labyrint docela jinýma očima. Jak říkám: je to něco jako když jsem před třiceti lety četl Hobita, aniž bych měl sebemenší tušení o Pánu prstenů, natož o Silmarionu.
Pavle, myslím, že Slíva s Eliškou se musí ještě objevit přinejmenším ve tvé novele o Sedmtři :-)

Khůůl!

Další námět na "komix"!

Jinak stále doufám v to, že se tam něco opravdu špatně "posere"! Ve stylu manipulací Bene Gesseritu! Další vliv Duny! Skvělé! :)

Opravdu překvapivé?

Líbí se mi, že hlas z telefonu patří postavě autorky našeho erbu! To je od Pavla geniální propojení! Je pravda, že ona sice přichází trochu jako "deux ex machine", bůh z výšin, který sestupuje mezi smrtelníky, aby vyřešil neřešitelnou zápletku a poučil hrdiny, neznalé věci, ale na druhou stranu, oni se do těch trablů nedostali z vlastní vůle a od samého začátku je jasné, že s nimi někdo manipuluje, takže z tohoto hlediska (i navzdory tomu "nejsnadnějšímu" autorskému řešení) je to naprosto v pořádku.
Jsem moc zvědava, jak ještě zasáhne do děje Sedmtři a jaké bude setkání s tajemným Wihelinem. A je mi líto, že už to končí. Co bude, Pavle, dál?

dotaz

A přemýšlel jsi, Pavle, o směřování tvých/našich stránek po skončení Labyrintu? Přeci jen, jak hádám, sem naprostá většina čtenářů (minimálně všichni neregistrovaní) chodí jen kvůli němu a já mám takový pocit, že když skončí, je velká pravděpodobnost, že uhynou i side-projects a vůbec celá tahle prosperující komunita. Což by mě dost mrzelo, protože je to jeden z mála ostrůvků klidu a pohody v hektických školních dnech. A navíc se začínám dost sžívat s LČb :))

zvonící telefony, černá

zvonící telefony, černá saka, skupinka lidí která jako jediná zná pravou tvář světa......trochu to zavání Matrixem. nepřivítá je nakonec Wihelin v kamrlíku ze samých televizí?:) jinak skvělý zápis, rozhodně nestojí ve stínu toho předchozího.

DejF

nj hergott, máš pravdu :) omlouvám se za porušení copyrightu :)

Díky

Vítám Martina J. mezi námi, myslím, že vytvořil nový rekord. 70 dílů, to už je skoro celý román, a čtení z počítače je docela náročné. Také nevím, jaké bylo čekat na další díly, přijde mi jako zázrak, že to tolik z vás vydrželo. Opravdu to skoro překračuje hranice mého chápání :-)
Co se týče konce, tak to bude určitě ta nejošemetnější část. Budu se snažit to zvládnout co nejépe a pak - děj se co děj.

Chaot, RailBalco, DejF:
Ano, DejFe, pojmenoval jsi to přesně. Ta část o Občanech a některé další informace jsou tam skutečně kvůli napojení Labyrintu na Městské války. Proto jsem vyrukoval se skupinou, která se zatím v příběhu neobjevila, snad mi to tedy odpustíte. V každém případě přesný odhad.
RailBalco: jsem rád, že se ti líbila Suzanina řeč, protože mohla také vyznít trochu pateticky. Já to ale takhle "idealisticky" opravdu vnímám, takže jsem to teď nebyl schopný posoudit.
Na spekulace kolem Wihelina záměrně nereaguji.

Otomar: před tebou bylo vždy těžké něco skrýt, ale pořád mám výhodu, že dávkuji informace. Tak doufám, že tam ještě nějaké překvápko zbylo i pro Tebe :)

Slíva a "víckrát ho už neviděli": Slívův osud není uzavřen. Přistihli jste mě, chtěl jsem to zakončit hezkou dramatickou větou, ale ve skutečnosti mě napadlo i to, že ji pro knižní vydání jednou mohu klidně vyhodit :-) Slívova budoucnost je tedy ve hvězdách.

Bodkin: tak to se těším na další komix. Nevím, co přesně myslíš tím "posere", takže nedokážu odpovědět.

Morana,Dejf: Co bude dál, až Labyrint skončí? Uvidíme. Určitě si o tom můžeme popovídat na srazu!

Interficere: jsem rád, že 71 ti nepřijde horší než 70. Já z toho měl trochu obavy, protože přece jen není tak bojový. Na druhou stranu se tam zodpovídají otázky.

Souhlas s Dejfem

A to hned ve dvou bodech :o) 1) trocha dojetí, že už se blížíme ke konci a to mílovými kroky (čekala jsem tak tři - čtyři zápisy, vlastně jsi nás s wiwi překvapil na FFS obě) 2) a pak rozhodně doufám, že se Slíva ještě ukáže :o)
Ještě by mě zajímalo, jestli se stárnutí Valentýny projevuje celkově, takže se příště bude šourat jako stará babička? Zatím se pohybuje lehce(alespoň mi to tak přijde), i když začínající šediny, to jí může být fyzicky tak padesát, takže se to v pohybu zatím asi neprojevuje.

?

čím Pavel překvapoval na FFS?:)

Dejfe

No tím, že budou už jen dvě kapitolky :o( jo a už jsme viděly (držely) placku :o) je jiná, než jsem myslela, ale pěkná, už se těším, až si ji připnu :o)

bomba

tak na to jsem se opravdu těšíl, až se vrátím z FFS a přečtu si 71-čku. Tenhle zápis se mi moc líbil. A líbily se mi i ty malé krásné věci, jako: "Schody ubíhaly jako filmová smyčka". Prostě BOMBA.

Wihelin forever!!!

Teda Rita se do mě pustila docela nevybíravě a má celkem štěští, protože většinou mi za krkem sedáva nebezpečně ochočená tarantule Hedvika která si nenechá nic líbit :-)
Ještě mi v té limuzíně chyběl lísající se leopard...

Když jsem začala číst Labyrint tak by mě ani ve snu nenapadlo že se v něm jednou opravdu zhmotním. Pavle děkuju nastotisíckrát za tuhle roli "převozníka" z temných útrob podzemí na povrch, kde se asi ještě mnohé dozvíme. Moc jsem se u toho bavila.

Opět díl ke kterému se nedá nic vytknout, moc pěkně napsané.

Eliška nám uletěl, ale třeba ten známý třepotavý zvuk křídel ještě jednou uslyšíme...to s panem Břetislavem už se asi nepotkáme :-/

Chcete vědět více?

Čekejte na díl labyrintu Červené boty. Sedmý!

Zuzuan:

Jé ty máš tarantulku? Já si chtěla už jako malá pořídit taky takového pavoučka, ale rodiče byli a jsou proti... proto až budu velká koupím si vdovičku. Do té doby si o ní mohu jen zdát a mazlit se s všudypřítomnými pavoučky křižáky :-)

No,...

Tak jsem se vrátila nedávno z Řecka a už tu na mě čekaly hned tři nové zápisy. Paráda.. sice jsem si neužila to napínavé čekání, ale zase je příjemné číst si několik nových pokračování přímo za sebou... To bylo myslím naposledy na začátku.
Pavle, smekám, moc pěkné. Na ty odpovědi na otázky jsem se těšila už dlouhou dobu, tak se mi zápis 71. moc líbí.
Stejně jako psal Otomar - jsem zvědavá, jak bude Labyrint provázán s Městskými válkami. A jsem moc ráda, že jsem byla u toho a mohla ho číst při jeho tvorbě. Je to úplně jiný zážitek, než si koupit knihu již hotovou. Díky taky za to, že jsme ti mohli do té tvorby taky trochu kecat :-) vždyť kdy se to stane, že čtenář může takhle přímo komunikovat s autorem a ještě si vymýšlet - to se mi líbilo víc, to míň, to bych změnil etc. Prostě, ať se do toho nezamotám - DÍKY!!!
A myslím si, že by bylo fajn, kdyby na těchto stránkách pokračoval nějaký další projekt. Ideální by bylo, kdyby to byl nějaký další příběh z tajemných a temných hlubin labyrintu...
Ale chápu, že máš i další projekty, kterým se chceš věnovat a taky oddech od toho popohánění netrpělivých členů sekty ... ,,že už chtějí konečně to další pokračování a kdeže to jako tak dliho vázne!"
:-)

oprava To mělo být -

oprava
To mělo být - dlouho vázne.

Jěště jsem si vzpomněla, Pavle, - doufám, že chudinku Valentýnu neodděláš, já jsem si ji docela oblíbila. Často mi jí bylo líto - měla jsem pocit, že si často připadala jako ten člověk, který by ostatním rád pomohl, ale neměla moc jak. Z Rity se vyklubala drsná bojovnici, Zdenal čaroval jak divý i přes to, co si to od něj bralo. Sedmtři a Slíva přispěli bojem a silou, Slíva také nakonec vnitřní znalostí Gildy. A Kořínek svým speciálním výcvikem a dovednostmi. Oproti nim si musela připadat jako někdo, kdo se jen veze, ač se snaží být prospěšný. Kromě Baru, kde zjistila informace,udělala něco většího pro skupinu až zajištěním ochrany za niž tak draze zaplatila...
Prostě, taky se jí povedlo získat mé sympatie a tak doufám, že se ji povede někomu zachránit. Zdenal by zasloužil, za to že tu sílu vyplýtval.. ale chápu, maskot, je maskot a Eliška měl svůj význam.

:-)

Zuzuan: vzhledem k tomu, jak Rita obvykle úřaduje s Kurýrem, tak jsi mohla dopadnout ještě hůř :-)

Bodkin: budu tedy scanovat Čtenářskou dílnu, navíc se těším na další komix, který s Fjarou připravíte.

Sally: tolik díků a ještě ani nejsme na konci :) také díky. A co se týče Valentýny, myslím, že jsi velmi hezky popsala její pocity. Stejně ji vidím i já. Nebýt toho, že bývala spíš lehkovážná, nejspíš by se psychicky zhroutila. Ještě nevím, jak její příběh přesně skončí. Pořád tu někdo křičí, ať popravím štěňata... ;) uvidíme.

Tak mám dojem, že ještě

Tak mám dojem, že ještě nechci, aby to skončilo, najednou je konec moc blízko :)

Ještě mě k minulému zápisu (který jsem pro nemoc četla opožděně) napadlo tě trochu pozlobit s tim, že krysy u nás nejsou, a kdyby ještě byly, nežily by v kanále neboť jsou to zvířata čistě povrchová, zatímco potkan si pod zemí staví "hrady". Ale to jen tak abycho mohla taky jednou dělat chytrou. Pokud to tu někdo řikal tak se omlouvám, někdy je těžký číst všechny komentáře.

Máš ajav naprostou pravdu!

V našich kanálech žijí pouze potkani! Jenže ono se líp zpívá "krysy, krysy, krysy" než "potkani, potkani, potkani" :-)

Potkani vs. krysy

opravdu. Pravděpodobně to upravím. Je fakt, že "krysy" jsou v některých místech literárnější :-) Díky.

tematický obrázek

Anketa

Shout Box

Rail Balco: Hezky Yenn, jen tak dál! :)) (tyhle chaty v shoutboxu s roční pauzou mě strašně baví :)))
Yenn: Raile, vítězíš ale jsem to v patách ;) 8 let 25 týdnů!
Rail Balco: DEJFE 8 let 28 tejdnu!!! nemas nedas nesnaz se!!
Jajoch: Tady je ale velmi mrtvo. Chápu, že k tomu obálka Vězněné takřka vyzývá, ale... nemělo by se tu něco dít? :)
Pavel Renčín: Ahoj Jajochu. Už několikrát jsem chtěl odepsat, tak snad aspoň po té strašné době :) - ANO, další román je skoro hotový!
Jajoch: Po dlouhé době jsem sem zavítal... přidám se k obecnému chlubení se: 7 let a 4 týdny...:) Pavle, pracuješ teď na něčem?
poky.mn: 6let a 24 týdnů :oD
erumoico: 6 let 12 týdnů :)
Rail Balco: hahaa dejfe, dohanim te! 5 a 45 tydnu!
DejF: 6 let 4 týdny, už je to sice pár let trochu jako klinická smrt, ale stejně se cítím starej :-)

RSS kanál

Syndikovat obsah

Kdo je online

Momentálně je online 0 uživatelů a 10 hostů.
(c) Pavel Renčín 2007