Labyrint - Zápis 72: NEZDOLNÝ

Betonová tlama Strahovského tunelu spolkla vůz jako pilulku kyanidu, aby ho rozleptala a rozpustila ve svých útrobách a nikdy ho už nepustila na světlo. Oblohu překryly tisíce tun šedivého stropu. Ritino čelo se stáhlo vráskami.

První kilometr v tunelu se černý Lincoln držel v levém pruhu, potom sjel náhle ke straně a zpomaloval, až skoro zastavil. Najednou řidič zahnul přímo proti stěně, která se před ním nehlučně vysunula. Auto vplulo do otvoru jako delfín. Dveře se za ním opět zavřely.

Vůz teď sjížděl širokou chodbou osvětlenou jen jeho reflektory. Hladká podlaha se svažovala, stěny byly ověnčené modrými, žlutými a šedými svazky kabelů, obepínaly tunel, jako by se Lincoln stal krvinkou prodírající se řečištěm tepny.

V kabině se rozsvítila žlutá lampička. Pasažéři se jeden druhému vyhýbali pohledem. Ritě se chtělo brečet. Nechápala, jak mohla dopustit, aby znovu zamířili do podzemí. Proč nekřičí? Proč se nerve a nerozbíjí věci? Rezignovala? Anebo ji snad odpovědi lákají víc než svoboda? Valentýna byla napjatá, v nesmyslném rytmu poklepávala prsty na koleně. Zdenal si svíral hlavu v dlaních. Kořínek se tvářil jakoby nic, pokradmu se ale neustále rozhlížel.

Pokud Rita dobře odhadla směr, kterým se cesta stáčela, mířili na sever Prahy. Mohli ujet pár kilometrů, ale v jednotvárném kolektoru to bylo těžké odhadnout. Bez varování zpomalili a zastavili.

„Jsme na místě,“ řekla Suzane a otevřela dveře. Vystoupili z auta do široké chodby. Dráty kolem jako by rezonovaly neviditelným napětím. Rita se rozhlédla. Chodba pokračovala dál, kam až dosvítily reflektory. Suzane otevřela kufr a vytáhla štíhlý rapír, který si připjala do nenápadného očka na pásku. Rozdala čelní svítilny.

„Nezdolný čeká.“

Ušli stěží deset metrů, když si všimli, že z hlavní kolektorové chodby uhýbá jiná, užší. U stropu se na ni napojovalo množství trubek. Na kohoutech se srážely studené kapky a dopadaly na zem. Suzane někde nahmatala vypínač a vyrazila chodbou ještě dřív, než se zářivky probraly ze stoletého spánku.

Rita kráčela hned za ní. Expres kurýr na smrt spočíval na obvyklém místě opřený o pravé rameno. Přesto byla žena neklidná. Nahlížela Suzane přes rameno, připravená jí při jakémkoli náznaku léčky rozdrtit hlavu. Kořínek se držel ve stínu.

„Už tam skoro jsme,“ uklidňovala je Suzane, jako by Ritě četla myšlenky.

„Kde?“

Jejich průvodkyně otevřela další dveře a v půli pohybu se zastavila. Bylo to tak nečekané, že do ní Rita vrazila. Do Rity Zdenal a do Zdenala Valentýna.

„Doprdele,“ zašeptala Suzane.

Byla před nimi rozlehlá místnost. Strop nebyl vysoký, její podlaha se však propadala do hloubky deseti metrů. Stěny pokrývaly proudy těžkých litinových trubek. Stejné trubky se splétaly v mnoha úrovních hluboko pod jejich nohama. Propast přepažoval most z hustě spletených ocelových prutů. V jejím středu byl na ostrůvku plechu improvizovaný holobyt.

Okolí připomínalo víc strojovnu než ložnici, přesto na zemi ležela špinavá rozválená matrace, hned vedle stál skládací stolek s obrovskou konvicí kafe. Kolem byly poházené kartony od cigaret a prázdné pet-lahve od piva Měšťan. Pod stropem visel za paži uvázanou ve smyčce  muž. Provaz vedl od jeho rudé dlaně vzhůru, obtáčel jednu z trubek a napnutý klesal po přeponě rovnoramenného trojúhelníku k noze židle, ke které byl přivázaný. Na židli seděl obrovitý hromotluk, kterému výrazy jako přepona nebo rovnoramenný trojúhelník neříkaly vůbec nic. Četl sportovní přílohu novin.

Jeho tělo bylo tělem kulturisty, který před dvaceti lety skončil s kariérou - mohutné, svalnaté a mírně odulé. Kůže byla modravě bledá, plná ošklivých jizev a ostře kontrastních černých chlupů. Hruď halily kožešiny plné zaschlého bahna. Kolem pasu měl muž uvázané zbytky flanelové košile, připomínající skotský kilt. Džíny na obřích stehnech byly místy prodřené. Krk obra byl sestehovaný řemínkem. Pod ohryzkem ho obepínal ocelový obojek s ostny, v jehož přední části trůnila vroubkovaná zlatá krabička. Obličej muže vypadal jako vysekaný ze dřeva zpitým dřevorubcem, který si přitom usekl několik prstů. Pod masivními střechami obočí vyhlížely nepřirozeně tmavé oči.

Suzane zalapala po dechu a vztáhla ruku k visícímu muži. Rita se ušklíbla, přestože ji zamrazilo v zádech.

„Koho jen napadlo, že zrovna šestka je ďáblovo číslo?“

Sedmtři nasál dým a vyfoukl jeho oblak směrem k visícímu muži. 
Hromotlukova ústa se pohnula a z krabičky na krku vyšel podivný sípavě strojový hlas.

„No to mě ho podrž! Nazdar, kočičko. Ňákej pátek sme se neviděli!“

Před Ritu se prodrala Suzane. Zkušeným pohybem od pasu tasila rapír. Proti hřmotnému Sedmtři vypadal jako párátko na zuby.

„Co se tu kruci stalo?! Cos to udělal Vojtovi?“

Světlovlasý muž visící za paži zasténal.

„Trošku jsme s kamarádem klábosili,“ uchechtl se Sedmtři a ze slavíka vyšel mechanický smích bez emocí. „Představ si, že to byl právě on, kdo mě na samým začátku spoutal řetězama a vypustil tu křídlatou bestii. A ještě byl tak blbej, že mi to dneska vyzvonil... Můžeš bejt v klidu, Suzane. Teď sme si s kámošem kvit.“ Sedmtři zašlukoval a rudou špičkou cigarety začal přepalovat provaz vedoucí od nohy židle ke stropu.

„Jakto že nejsi mrtvej? A kde ses sakra celou dobu flákal?! Když jsme tě naposled viděli...“ ptala se Valentýna.

Sedmtři k ní zvedl oči. „A to je kdo?“ Chvíli na ni nechápavě zíral, než ho zasáhlo pochopení. „Hrome, děcka, já vás nepoznal! Mladej vypadá, jako by se přidal ke skinům a místo rohlíků baštil perník. A ty si taky bejvala větší šťabajzna.“

„Díky za upřímnost... Co kdybys mi odpověděl?! To seš teďka zombie nebo co?!“ odsekla Valentýna.

„Co je to doprdele zomby? Jestli tomu neteče krev a neumírá to, tak sem asi zomby!“

„Máš chuť sníst něčí mozek?“ zeptala se opatrně Valentýna.

Vytřeštil na ni oči. „Dítě, z tvejch řečí by se jeden poblil.“

Sedmtři potáhl z cigarety a znovu přiložil rudý konec k provazu. „Sem v rychtyku. Prostě sem jenom neumřel. Nezabilo mě, že když mi vytekla krev. Mý tělo funguje dál jako našlapaná mašina. Trochu ztrácim cit, ale pořád musim žrát a chlastat. Pořád mi rostou chlupy a péro mi-“

„To jsme moc rádi, že se nic nezměnilo!“ utnula ho Rita.

Provaz se konečně přepálil a viselec s bolestným heknutím žuchl na podlahu, až to kovově zadunělo. Suzane mu pomohla na nohy. Muž zvedl ze země krátký meč, který se válel opodál, a levačkou ho zasunul do pouzdra na zádech. Podíval se na Sedmtři a jen zavrtěl hlavou. Přestože mu jedna paže ochable visela u těla, nezdálo se, že se opravdu zlobí. „Družina je kompletní, měli bychom vyrazit,“ řekl.

„Wihelin nás očekává. Musíme jít,“ vysvětlila Suzane.

„Však ještě chvíli vydrží,“ odtušil Kořínek a obrátil se na trestance. „Co jste celou tu dobu dělal, člověče?“ 

Sedmtři se narovnal v celé své výši. Protáhl si krční svaly, až mu páteř hlasitě zalupala až kdesi mezi lopatkami. „Když sem se probral po tý roztržce s Cháronem, byl sem přivázanej na vleku s mrtvolama. Ty kanálnický smraďoši mě táhli do svýho hnízda. Možná jim bylo líto nechat tolik masa shnít. Posadil sem se a začal chrčet, protože sem chtěl něco říct. Jednoho z nich trefil šlak. Ostatní řvali, jako by jim rvali nehty, a zdrhali vo sto šest. Chtěl sem na ně houknout, ale šiška se mi zhoupla dozadu a já si nahmatal prořízlou průdušnici. Byl sem podělanej strachy. Nestává se mi každej den, že mi bezmála uříznou hlavu. Nakonec sem si ale řek: A co, stanou se horší věci. Taky mě mohli zabít. Moc těmhle doktorskejm blbostem nerozumim, třeba se podřezání dá přežít. Prohledal sem toho hajzlíka, co ho to trefilo, a našel u něj placatku s rumem. Trošku sem ji přeleštil rukávem a použil ji jako zrcadlo. Sem mazanej. Ten rum sem vypil až potom, co sem si nahrubo zašil krk tkaničkou z boty.

Teď to zní jako švanda, ale necejtil sem se zrovna nejlíp. Bylo mi jasný, že ste v tý bitce zachcípali. A pořád jsem nedokázal kápnout na to, jestli žiju, nebo už to mam taky za sebou. Toulal sem se chodbama a hledal ekzit, dokud neshořela poslední pochodeň, co sem čórnul kanálníkům. To na mě přišly kapku chmury. Potácel sem se dál potmě a čekal, že spadnu do nějaký díry, nebo mě něco sežere. Asi by se to stalo, kdybych nezabloudil do Nekropole.“

„Mohli bychom už jít?!“ Suzane byla netrpělivá.

„Nepřerušuj, číčo, copak nevidíš, že mluvim?“ zavrčel robotický zlatý slavík. „Nekropole,“ zopakoval Sedmtři poslední slovo. „Strávil sem tam pár zajímavejch dní, než mě ty mrtví hajzlíci prodali Hluchejm. No a akorát, když mě eckortovali zpátky, přišel rozkaz zaútočit na tu smradlavou pevnůstku. Řek sem jim nohama rukama, že když mě pak pustěj, tak jim v tý bitce pomůžu. Jasně, že sem jim nevěřil, chtěl sem zdrhnout. Asi sem ale udělal dojem. Uprostřed bitvy ale potkam vás, to mě dost vykolejilo...“

Suzane se už nenechala odbýt. Vyšli z místnosti a zabočili do další úzké chodby, kde mohli kráčet jen jeden za druhým. Strop byl tak nízký, že Sedmtři i Rita museli krčit hlavy. Průvod vedla Suzane a její druh ho uzavíral.

Sedmtři mluvil dál, jeho hlas deformovala ozvěna klouzající po hostalenových trubkách. „Za katrem u Hluchejch sem neměl moc dobrý vyhlídky. Nakonec to šlo ale líp, než bych čekal. Ty jejich doktůrci ze mě byli hotový. Že sem to všechno přežil. Furt votravovali s nějakejma testama, až dyž sem jednoho z nich přetáh lavicí, tak mi dali chvíli pokoj. Pak ale slíbili, že když na sebe nechám šáhnout, přinesou mi cigára. Sem ale mazanej, nejdřív sem vykouřil dva kartony, abych votestoval, jestli nekecaj. Udělali mi tenhle mluvící verk, protože mysleli, že jim snad něco vybleju... Neni, co dál vyprávět. Včera si mě u nich vyzvedla tady malá Suzane a zavedla mě do tý místnosti s trubkama. Docela jsem čuměl, když dneska řikala, že jede pro vás.“

„Tak to je oboustranný,“ odtušila Rita.

„Nechápu, jaks to všechno přežil, mezuláne!“ usmál se Kořínek. „Ale jsem rád.“

„Já tomu taky nerozumim, starej, ale vyhovuje mi to. Nejsem složitej člověk. Stačí mi, když to funguje.“

Chodba se křížila s jinou. Zahnuli vpravo. O pár desítek dalších metrů byla křižovatka. Míjeli další a další křižovatky a chodby, a přestože se Rita snažila zapamatovat si cestu, brzy se naprosto ztratila. Napadlo jí, jestli jim Suzane nemotá hlavy naschvál. Jejich průvodkyně šla ale najisto. Odemkla kruhový mřížový průlez, který se skrýval za jedním z plastových panelů. Prolezli jím a opustili kolektorové koridory. Vnořili se do prastarých chodeb, kde byly podlahy i stěny tvořeny rudými cihlami. Na cestu jim svítili čelní lucerny.

„Budeme tam už brzy?“ zaúpěl zoufale Zdenal. Podpíral Valentýnu, která kráčela mezi ním a Kořínkem. Dívka se hrbila. Lícní kosti jí vystoupily ještě víc, oči se topily v černých tůních stínů. Vrásky se rozběhly po obličeji jako praskliny po zrcadle. Vlasy ztratily lesk a zešedivěly. Valentýna upírala oči do studené tmy a klopýtala vpřed. Popraskané rty stažené napětím. Loutna jí poskakovala na zádech.

Spěchali.

Komentáře

Nasazuji Nezdolného

Je to díl zasvěcený návratu Sedmtři. Napsal jsem ho podle výsledku naší ankety, kde jste zvolili, že chcete, aby Sedmtři zůstal stejným bezcharakterním drsňákem, jako byl dřív.

Na poslední 73. díl mi toho zbylo poměrně hodně. Bude asi vydatný. Tento díl vám přečtu přímo na našem závěrečném srazu. Doufám, že v něm odpovím na většinu vašich otázek a uzavřu nejdůležitější linie příběhu.

Přiznávám, že napsat vše tak, aby vyvrcholení proběhlo v posledním dílu, je dost náročné. Tak jen doufám, že nakonec budete spokojení a dopadne to dobře (i když "dobře" - to je dost relativní pojem). Ještě jsem č.73 nezačal psát. Blíží se chvíle, na kterou jsem se celou dobu těšil. Chvíle ze které mám i trochu obavy. V sobotu pochyby skončí...

A z ostatního:

Web slaví první narozeniny!.

Tento týden vychází Zlatý kříž, plakát je k náhledu zde.

A do třetice, v sobotu proběhne náš LabyrintCon. Všichni jste zváni! Informace zde.

Těším se na vás :-)

Mozkýý. Mozkýýýý. Slint :-)

„Máš chuť sníst něčí mozek?“ zeptala se opatrně Valentýna.
Vytřeštil na ni oči. „Dítě, z tvejch řečí by se jeden poblil.“

Tohle neznamená, že je nejí. Takže... komu sežere mozek? :-)

Na poslední díl se těším a snad ho uslyším v tvým podání, ale říkám si, jak v něm chceš všechno (všechno? otevřený konec?) vysvětlit. To bude hodně zajímavý, ale doufám a věřím, že se ti povede a ne na úkor kvality.

Co se týče tohohle zápisu, tak asi není moc co hodnotit, ale 73 je prostě hustej :-)

To je on... mého srdce lampión...

To jsem tedy zvědav... Véééélmi.

73 je kuul. Každý kdo ho nechtěl, at se stydí ;) :D

really? sixteen no´s? really?

Po dvou velmi silných dílech díl opět přechodový, mající ale velkou sentimentální hodnotu pro věrné čtenáře. Hláška s mozky bude pro těch pár lidí, tvořících Sektu, nezapomenutelná :)

Že má následovat už jen závěr si naprosto nedovedu představit, vždyť tímhle dílem jsi vyvolal spoustu dalších otázek! Jsem tedy hodně, hodně zvědavý.

Bylo tam tentokrát docela dost gramatických ústřelů, ale tak to se spraví po korektuře :)

DejFe, jen hláška z

DejFe, jen hláška z mozky?:
Jsem ale mazanej, nejdřív sem vykouřil dva kartony, abych votestoval jestli nekecaj.
Nebo to s tím jak si nahmatal prořízlou krkavici a ještě si řek, že na tom mohl být mnohem hůř.
No, prostě návrat straýho 73, "bez" jakékoliv změny! Tohle bude další s památečních dílů...
A k těm otázkám, já čekal že ho nějak přeměnili na zombii, ale jako, čím je člověk věčí zkurv*syn, tím má větší šanci na posmrtný život? To bys mohl ještě objasnit, Pavle.

Jo a ještě? Proč se te

Jo a ještě? Proč se te chlápek musí jmenovat zrovna Vojta? To je jen náhodně vybraný, že jo???;);):D

Pavle....

Jen mě zajímá, jak dlouho ses rozhodoval ukončit příběh dílem č. 73 ve kterém vystupuje taktéž nej postava románu - 73? :-D
******************************
Prsten je v jílci,
statečnost v středu,
hrůza v hrotu
před tím, kdo jej má;
podél ostří
je krvavá zmije,
ocasem had
ke hrotu hází.

Jo, erumoico,

na to samé jsem se chtěl Pavla také zeptat: 73 zápisů a návrat Sedmtři je náhoda, magie nebo záměr?
Sedmtři je přesně takový, jak si ho většina hlasujících přála. Jenom mě překvapilo, že ta nesmrtelnost (tři životy jako kočka?) je přímo v něm, že jeho přežití nebylo výsledkem nějaké magické či vědecké manipulace. Přesto cítím v postavě Sedmtři jeden menší rozpor: Při setkání před pevností Špínou přece psal krví otázku: Proč nejsem mrtvý? A tady tvrdí, že ho jeho přežití nějak moc zvlášť nezaskočilo!
Jinak trestancovo vyprávění má styl a drsně černej humor.

...

Otomar: taky mě zarazila otázka 73, když tady je celkem v pohodě a jak se zdá nezaskočilo ho to. Možná ho jen zarazilo setkání s Ritou a ostatními. Nebo ho to prostě zajímalo, jakto že ho nezabilo podříznutí hrdla. Proto požaduji vysvětlení! :-)

Taky bych řek, že ho

Taky bych řek, že ho zarazilo setkání s Ritou a vemte si, že jeho povahu jsme si vyhlasovali sami, a odtoho se odvodí i jeho otázky a to, co ho překvapí a co ne.
Možná když je viděl před Špínou, po tom co si mysle, že jsou mrtvý, byla taková otázka celkem rozumná ne?

Komentář

Albýn: poslední zápis - ano, vysvětlit všechno a ne na úkor kvality - tak to bych moc chtěl :-) uvidíme. Co se týče "žraní mozků", tak je to malá zpětná vazba na vás a anketu, ale žraní mozků nevyhrálo, tudíž 73 žrát moozky nebude! :)

Bodkin: tak to jsem rád. Návrat ztraceného syna... ?

DejF: včera jsem uháněl na kulečníkový turnaj a už jsem si nestihl pořádně díl přečíst, napravím to dnes a snad ty breberky popravím...

Tores: v příštím díle to objasním. Vysvětlení znám dávno, teď záleží ještě na tom, jak se vám bude líbit. :) Vojta je náhodně vybraný, může to být klidně Tores. :))

Erumoico: už je to přes měsíc. Když jsem věděl, že příběh skončí mezi 70.-80. dílem, tak jsem si říkal, že by to mělo jistou poetiku, kdyby byl posledním dílem právě 73. Tomu byla uspůsobena i délka posledních zápisů, která je znatelně nadprůměrná. Na druhou stranu se tak lépe drží i napětí.

Fjara, Otomar: máte pravdu. Trochu víc by ho to mělo vykolejit. Nechal jsem se návratem Jediho, totiž drsňáka, trochu strhnout. Pozměním v zápise nějakou větu, aby bylo vidět, že mu nebylo jedno. Na druhou stranu, Sedmtři nikdy nebude řvát děsem... :)

Mimochodem...

mám pro Fjaru scénář pro komix. :-)
Je to původně věta, která byla v textu, pak jsem ji ale při posledním čtení vyhodil, protože ten vtípek se do vážné situace prostě nehodil a nevyzněl by tam reálně.

Situace: setkání družiny a Sedmtři...
Sedmtři sípavým mechanickým hlasem slavíka pronáší úryvek úvodní řeči: "No to mi ho podrž! Nazdar, kočičko..."
Na druhém obrázku mluví o tom, že: "Mu Hluchý vyrobili tenhle verk."
Na dalším obrázku všichni jen koukají.
Na čtvrtém říká Zdenal. "Sedmtři, řekni: Luku, jsem tvůj otec."

Tak ta otázka

Valentýny mě bážně dostla :oD :oD A pak mazanost 73 :oD To jsem zvědavá na sobotu :o) Po několika drsných dílech příjemné odlehčení před koncem :o)

moc hezkej zápis

ale nikdo nerejpete. co mě neni úplně jasný je nahmatání krkavice, pochopila bych průdůšnici tam jsou chrupavky a vysvětlovalo by to fakt, že Sedmtři nemluví(nemůže mluvit, navíc krkavice jsou logicky dvě, takže podřízlá jedna... No je fakt, že je to dost velká tepna, ale stejně. Trochu mě to to zarazilo, promin Pavle.

Pavle: Já spíš doufal,

Pavle: Já spíš doufal, že to se mnou nemá nic společnýho;), když s ním má 73 nějaký rozbroje...

komix...

Přečetla a vypadá to zajímavě :-D. Ovšem záleží na Bodkinovi jestli mě bude zavalovat scénáři a jestli mi dovolí kreslit i pro někoho jiného, dělá si na mě majetnické právo :-D. Sama nevím kam dřív. Ale určitě se na to časem kouknu :-)

re: ajav

googlil jsem, ano, dává to smysl. Nejsem medik :-) Krkavici měním na průdušnici. Díky za poznámku.

DejF: S tou Sektou jsi to

DejF: S tou Sektou jsi to trefil:)
Fjara: My se u Bodkina všichni přimluvíme - už mám ten komix před očima, to prostě musí na papír! :D

Paráda. Škoda, že to už pomalu končí, ale přijde jistě další:)))

Když se ale podívám do ČTENÁŘSKÉ DÍLNY tak o stránky nemám strach. Včechny autor(k)y obdivuji a jsem moc rád, že mají lidé takové střevo a čas který tomu obětují.
Jinak trochu za oponu. Možná si to Pavel již nepamatuje, ale již v únoru jsme spolu v Alpách na lyžích mluvili o tom, že labyrint ukončí dílem 73, já říkal, že to nemůže přece vědět tak dlouho dopředu, ale jak je vidět, Pavel je opravdovej mazák:))))

Re: Rotan

No tak to opravdu koukám. To si teda nepamatuju, ale je možné, že se to stalo, pak jsem to zapomněl, a znovu se to vynořilo, když jsem počítal s Tomášem Němcem rozsah, který by se do konce roku vešel do Pevnosti. Ty ale míváš dobrou paměť, je to možné :-))

tematický obrázek

Anketa

Shout Box

Rail Balco: Hezky Yenn, jen tak dál! :)) (tyhle chaty v shoutboxu s roční pauzou mě strašně baví :)))
Yenn: Raile, vítězíš ale jsem to v patách ;) 8 let 25 týdnů!
Rail Balco: DEJFE 8 let 28 tejdnu!!! nemas nedas nesnaz se!!
Jajoch: Tady je ale velmi mrtvo. Chápu, že k tomu obálka Vězněné takřka vyzývá, ale... nemělo by se tu něco dít? :)
Pavel Renčín: Ahoj Jajochu. Už několikrát jsem chtěl odepsat, tak snad aspoň po té strašné době :) - ANO, další román je skoro hotový!
Jajoch: Po dlouhé době jsem sem zavítal... přidám se k obecnému chlubení se: 7 let a 4 týdny...:) Pavle, pracuješ teď na něčem?
poky.mn: 6let a 24 týdnů :oD
erumoico: 6 let 12 týdnů :)
Rail Balco: hahaa dejfe, dohanim te! 5 a 45 tydnu!
DejF: 6 let 4 týdny, už je to sice pár let trochu jako klinická smrt, ale stejně se cítím starej :-)

RSS kanál

Syndikovat obsah

Kdo je online

Momentálně je online 0 uživatelů a 3 hosté.
(c) Pavel Renčín 2007