Labyrint - Zápis 73: DĚTI OTCŮ

Staré chodby nebraly konce. V labyrintech tunelů z  cihel se srážela vlhkost, po zdech se rozlézaly mapy světélkujících plísní. Skupina kráčela nejrychleji, jak jim únava Kořínka a Valentýny dovolovala. Chvílemi čvachtali po kotníky ve studeném páchnoucím bahně. Nemluvili. Suzane i Vojta drželi ruce nadosah jílců mečů, jako by ani chodby sousedící se sídlem pána podzemí nebyly bezpečné.

Suzane prošla otvorem ve zdi připomínajícím rozevřenou tlamu a vedla skupinu do obrovské jeskyně, která byla tolik jiná, než cokoli, co v podzemí dosud viděli.

Rozhlíželi se a kužely čelních svítilen kradly šeru tajemství. Dívali se na podzemní katedrálu, vtesanou přímo do skály. Podlaha byla nerovná, obvodové stěny někdo vyzdil rudými cihlami, které byly na mnoha místech odrolené. Ve zdivu vězely i masivní žulové kvádry a celé kusy domovních zdí se zbytky omítky, jako by sem kdysi propadly celé domy. Mezi nimi vyčnívaly části soch, avantgardní torza a rozlámané pilíře náhrobků. Pruhy popraskaného asfaltu se na zemi krabatily jako nahrnutý koberec. Portál, kterým skupina vstoupila do katedrály, podpírala dvojice obrů atlasů. V postranních lodích se rozlévala jezera. Středem jeskyně vedla přízračná stezka vyznačená bludičkami svící, které ji lemovaly jako noční ranvej. Táhla se přes celý dóm až ke schodům stoupajícím do skalního komína, jenž se probíjel masivem vzhůru do království netopýrů. Zvrácená inverzní katedrála se před nimi tyčila tmavá, bez zdobení a zlata. 

„Dál musíte sami,“ vybídla je šeptem Suzan. „Wihelin žije nahoře.“

Nikomu se nechtělo jít v čele. Rita v duchu zaklela a vykročila.

Černé kameny pod jejíma nohama byly ohlazené, proplétaly se jimi stříbrné nitky. Vzduch studil a páchl vlhkostí. Družina postupovala vpřed po mámivé stezce lemované svíčkami. V okolní tmě se ozývaly šouravé a mlaskavé zvuky. Rita trhla hlavou a posvítila na místo, kde před chvílí zarachotil kamínek. Nebylo tam nic. Přesto se nemohla zbavit dojmu, že někde pod pláštěm temnoty se kolem nich hemží neviditelné bytosti, tak tiché a mrštné, že snad nemohly být lidmi. Družina postupovala, zatímco svíčky dohořívaly a roztékaly se na černé kameny. Za jejich zády cesta mizela a propadala se do tmy.

Minuli první schod. Byl plochý a široký, a za ním další. Každý trochu jiný co do rozměru a výšky. Takové stoupání bylo obtížné. Vážili každý krok, protože skalnatá země se brzo ztratila v hloubce. Zůstala jen vlhká tma a schody vzhůru.

Blížili se ke stropu dómu a prostor kolem ožíval podivnými niternými zvuky, vzdechy a naříkavým skřípáním. Rita, Kořínek, Valentýna, Zdenal a Sedmtři. I těch několik desítek schodů stačilo, aby se zpotili. V neklidných kuželech svítilen se zhmotňovala pára, stoupající z jejich oblečení.

Schody skončily plošinou, na jejímž konci se v šeru utápěla zeď. Rita náhle pochopila, že celou katedrálu někdo vysekal do hlubiny kolem této jediné zdi. Směřovaly k ní paprsky klenby, tváře soch i trny kolem jezer.

„Přišli jste,“ zazněl z několika stran chraplavý hlas, který se utápěl mezi matoucím ozvěnami, jako by někdo mluvil skrz trubku.

Rita sevře palcát. Postoupí vpřed. Čelní svítilna ozáří zeď a ukáže obraz strašného umučení. Vzápětí Rita odvrátí hlavu a přitiskne si ruku na obličej, aby se nepozvracela. Polyká sliny, které jí vtrhly do úst, třeští oči do země. Valentýna vzlykla. Jeroným Kořínek se pokřižoval. Rita si uvědomuje obraz, který se jí vpálil do mozku. Jen několik metrů před ní, ukřižovaný hadicemi, dráty a trubkami, je zaživa zazděn muž. Jeho tepny vrůstají do tenkých skleněných trubek, k žaludku vede litinové žebroví, žíly končetin se přes redukce napojují na úzká gumová kolena. Přirození je obložené těsněním a napojené na kanylu. Ze zdi vyčnívají zarezlé ventily topení. Pahýly nohou a rukou vrůstají do filtrů, zazděných do prastarých rudých cihel. Jediné, čím bytost dokáže pohnout, je hlava. Téměř bezvlasá, zaprášená, porostlá lišejníky a plísní. Její ústa jsou napojena na stříbrem potaženou hadici, vedoucí kamsi za záda bytosti. Černé oči pozřely všechno bělmo, mají výraz někoho, kdo už nikdy temnotu neopustí.

„Zhasněte!“ ozvalo se zasípění odevšad.

Rita váhala jen okamžik.

„Přestože on věřil, já jsem pochyboval,“ ozval se opět onen hlas, rezonující betonem a rzí. „Vítejte. Vím, že vaše cesta nebyla lehká!“ Bytost se odmlčela. Chraplavý dech šuměl ve tmě. „Kdysi jsem býval člověkem. Před více než stovkou let jsem ale s podzemím navždy spojil svůj osud. Stal jsem se labyrintem kanálů a současně jedním z pěti pražských lordů. Wihelinem, vládcem Podsvětí!“

„A co má bejt?“ zavrčel Sedmtři.

„Mlč,“ krotila ho Rita. Snažila se, aby se jí hlas nechvěl. „Proč jsi nás unesl, Wiheline? Pokládám si tu otázku od chvíle, co jsem se probudila připoutaná řetězy ke křeslu. Když se objevili Hluší, měla jsem pocit, že tomu začínám rozumět, ale teď... Co po nás vlastně chceš?“

Valentýna vložila do hlasu veškerou jízlivost, které byla schopna: „Opravdu umírám zvědavostí.“

„Ten příběh sahá daleko směrem, kterým můžeme kráčet jen ve vzpomínkách.“ Wihelinův hlas vycházel ze všech trubek a filtračních šachet, které byly rozesety po celé katedrále. „Před více než půl stoletím přišel do mé říše skromný muž, ověnčený velkými činy. Požádal mne o azyl a já ho přijal pod svou ochranu. Přivedl s sebou skupinu podivuhodných bytostí, které byly lidmi jen napůl.

Brzy jsem poznal, že máme mnoho společného. Spřátelili jsme se. Nechal jsem vás unést, protože mě o to požádal. Většina mých poddaných nekráčí ve slunečním svitu, a tak jsem najal Hluché, kteří se neštítí žádné práce, která zvoní zlatem.“

Kořínek žmoulající baret najednou vykřikl: „Nezajímají mě tvé důvody. Žádný neomluví to, že byl zabit Břetislav! Žádný neospravedlní smrt ubohých skřeků!“

Wihelin sklopil hlavu a dlouho mlčel. Potom Jeronýma našly jeho oči a pohltily ho jako bezedné tůně nicoty. „Nechtěl jsem Věštcovu smrt. Bolí mě ztracené životy opičích lidí. Byl to riskantní podnik, ale zároveň jediný způsob, jak vás probudit. Útěk z vězení byl první zkouškou. Po probuzení talentů vás Hluší měli za úkol dopadnout a přivést sem živé. Nechtěli jsme zabíjení nevinných. Nečekali jsme, že Hluché porazíte v srdci jejich Gildy.“

„A co můj mučitel na začátku? Co ten chlap, který mě přinutil probodnout si ruku?! To byla taky náhoda?“ vykřikla Rita.

„Muž, kterého jsi zabila, byl Občanem. Obětoval se pro věc, která je větší než lidský život.“

„Věc? Žádná věc není větší než život člověka,“ vyplivla Rita.

„To ty jsi se mnou mluvil přes varhany!“ pochopila náhle Valentýna. „Tys mi říkal, jak mám využít své schopnosti. To tvůj hlas jsem slyšela v hlavě. Je to tvá vina, že vypadám... takhle!“


Wihelin zavrtěl hlavou. „To jsem nebyl já, ale on.“

„O kom pořád mluvíš, muži?!“ přerušil ho Zdenal a výhružně vykročil k Wihelinovi. Byl ve tváři rudý zlostí. Ruce pozvedl nad hlavu.

Rita nenápadně překročila, aby byla připravená vyrazit vpřed.

„Chce vás poznat...“

Sotvaže to Wihelin dořekl, mezi ním a skupinou se na podlaze plošiny rozhořel zlatý kruh. Paprsky vyšlehly, až všichni klopýtavě ustoupili několik kroků. Zlatavé světlo utvořilo kouli. V jejím středu se vznášela postava, obrysy nabývaly ostrosti. Díval se na ně muž se slámovými vlasy. V jedné ruce držel hůl s ptačí hlavou, druhou je zval k sobě.

Ani náhodou! napadlo Ritu. Kořínek mátožně vykročil. Natáhl před sebe prsty, jako by se chtěl přeludu dotknout. Vstoupil do zlatého pole, které mu vyšlo vstříc jako lačná ústa. Oblilo ho medovou aurou. Stařec zmizel.

Pohlédli na sebe. Dřív, než Rita stačila cokoli říct, udělala Valentýna krok a také vstoupila do záře. Bylo pozdě diskutovat. Následovali ji.

Ritě se zatočila hlava. Zhoupl se jí žaludek. Kolem se prohnaly medové cáry vzduchu a oblak zlatavých jisker. Svět se nehlučně zatřásl, měsíc vybuchl, nahoře se stalo dole a vzduch pěnil a praskal v inkoustových bublinách. Grandiózní mlha spadla jako opona.

U baru z lakovaného dubu stály červené stoličky s tenkýma pavoučíma nohama. Místnost osvětlovaly mosazné lustry, polepené reklamou na Worthington Draught bitter. Ve výloze blikal neon: modré slovo Welcome se střídalo s růžovým Home

Podlahu tvořily bílé a černé dlaždice položené ve vzoru šachovnice. Rita s ostatními na ní byli rozestavení jako figurky těsně před koncem partie. V uších jim bouřlivě šumělo. Postupně se zvuk stabilizoval na nějakém spirituálu z minulého století. Stařičké rádio slabě praskalo.

Před barem postával muž z Ritina snu. Mezi prsty držel minci. Ukázal na ni prstem, vyhodil ji do vzduchu. Zachytil ji do pěsti, foukl a otevřel dlaň. Byla prázdná. Usmál se.

Kořínek se chytil za srdce, tváře mu zrudly vzrušením. Předstoupil před ostatní a ztěžka poklekl na jedno koleno. Sklopil hlavu.

„Povstaň, Sire Jeremy, a už přede mnou víckrát neklekej, protože jsem to já, kdo by měl klečet,“ odpověděl cizinec s přízvukem jemným jako vůně čaje o páté.

„Můj veliteli,“ Kořínek mohl pohnutím sotva mluvit. Po tváři se mu spustila slza. „Nevěřil jsem, že vás ještě někdy uvidím!“

Muž mu vlídně položil ruku na rameno a usmál se. „Povstaň, astrální majore. Chci konečně poznat spáče.“

Prohlížel si zmatené členy družiny.

Zdenal do něj zabodl ukazovák. „Jste ten, o kterém nám vyprávěl Kořínek. Edvard Malborough Rufus. Churchillův mág!“

„Správně, Inkantore. Jsem Edvard Malborough Rufus, zvaný Bílý, Churchillův mág, mistr Kruhu a rytíř Jejího Veličenstva. Mnoho desetiletí jsem sloužil britské koruně, než mě důležitější záležitosti zavedly do Čech.“

Rita se nadechla, aby promluvila, muž jí ale položil prst na rty.

„To já sem přivedl ty, které Delapanza nazval skřeci. Zachránil jsem je, a zároveň tak získal krytí pro svůj skutečný úkol. Přinesl jsem do Prahy Kopí osudu a ukryl je na místě, které si samo zvolilo.

Zůstal jsem tu, stěží s dostatkem síly na poslední kouzlo. Uzamkl jsem se v tomto místě, kde neběží čas. Wihelin se stal mým ochráncem. Od těch dob medituji, sním o světě pod sluncem, sním o vás a strážím Kopí.“

Přes šachovnici podlahy spěchala černá tečka. Maličký šváb. Na okamžik se zastavil a ohmatal zem kolem tykadly.

„Chceš říct, že náš únos má něco společného s tím oštěpem?“ vyhrkla Valentýna.

Mág k ní přešel. Měl smutné oči. Pohladil ji po tváři a z vlasů vyňal sežmoulané, špinavé papírové paraple. Rozevřel ho.

„Všechno je to tady. Dívej se na barvy, je jich šest. A co se stane, když ho roztočím mezi prsty?“

„Zůstane jedna. Bílá.“

„Stalo se to tak dávno, že si to pamatuje jen jeden z vás. Byla to strašná noc. Noc lebek a blesků. Všude duněly pochodující boty, oltáře páchly krví a temné síly se připravovaly na úder, který svobodnému světu zlomí vaz. Nad Berlínem pluli nelítostní astrální strážci. Přístupové cesty k Hitlerovu bunkru strážili lidé i démoni. Zaskočili jsme je a poslední mágové Kruhu svedli strašlivou bitvu s černokněžníky Thule. Většina mých bratrů zaplatila tu noc životem. Noc plnou hrůzy a potrhaných kožnatých křídel. Nebyl jsem mezi nimi, abych čelil černé magii. Můj úkol byl důležitější. V reálném plánu jsem zaútočil s elitní jednotkou hrdinů, Lvím spárem na bunkr, kde Hitler skrýval zdroj své moci. Longinovo kopí, artefakt se silou, kterou nikdy neměl ovládnout jeden člověk. Byla to zlá noc, plná vražd a bolesti.

Deset členů Lvího spáru šlo do akce. Jeden padl dříve, než jsme se dostali k bunkru. Druhý zemřel ve chvíli, kdy Sir Jeremy získal Kopí.“

Rufus v prstech znovu protočil paraple. Jeho pohled bloudil ve vzpomínkách.

„Ještě té noci jsem před bunkrem úhlavního nepřítele rozdělil všechnu svou sílu, kterou jsem nashromáždil za několik století, na osm částí a přelil ji do zbývajících členů Lvího spáru. Vzdal jsem se nezměrné moci, abych nesl Kopí jako obyčejný slabý člověk a nepodlehl pokušení božské síly. Další dva členové Lvího spáru byli ale zastřeleni, když kryli ústup ostatních. Prošli jsme Německem a skryli se v protektorátních Čechách. I to už jste možná slyšeli. Sir Jeremy ale nevěděl, že jsem svou moc v hrdinech zapečetil kouzlem, aby se stvořením potomků přešla na jejich prvorozené.“

Na několik sekund zavládlo šokované ticho. Šváb uhánějící přes podlahu se vnořil pod bar. Z opačného konce místnosti vyběhli další dva a další vylezl na barovou židli.

„Chcete říct, že...“ zajíkla se Rita. Vrhla rychlý pohled na ostatní.

„Až na Jeremyho jste first-borns, prvorození! Jste potomky členů Lvího spáru, potomky hrdinů, kteří vyhráli druhou světovou válku. Vaši prarodiče byli později vyhlazeni stalinistickým režimem. Zemřeli při výsleších, podivných náhodách, a nebo se po nich slehla zem, když komunisté uchvátili moc ve vaší zemi. Předtím ale zanechali vojenského života. Stačili se usadit a měli děti, aniž by tušili, jaké dědictví předávají příštím generacím.

Jste pokračovatelé linie. Prvorození. V každém z vás dřímá díl mojí duše spolu s částí mé síly. Proto jsem věděl, kde vás hledat. Proto jsem vás mohl navštívit ve snech a přivolat k sobě. Proto jsem vás musel unést na smrtelně nebezpečné místo. Vaše talenty dřímaly příliš dlouho a příliš hluboko. Opravdové ohrožení byla jediná šance, jak je oživit.

Blíží se totiž nové strašné nebezpečí pro Prahu i celou Českou zem. Mé snění je neklidné a plné nočních můr, hořících měst a chaosu. Už to začalo. Přichází síla, která chce uchvátit Kopí osudu.

Volám vás, abyste mi vrátili sílu, anebo Kopí ochránili i za cenu životů! Je čas nouze. Snad přichází chvíle zrození nového Lvího spáru!“

Dalších několik švábů se blížilo ode dveří, další vylézali z různobarevných lahví za pultem, zdolávali mramorovou desku baru, při dopadu hmyzích těl na podlahu to pokaždé slabě plesklo. Sedmtři vztekle rozdrtil celý chumel patou. Usmál se a zvedl podrážku, aby spočítal zásahy.

„Ten sen o zničené Národní třídě, o lidech šílených hrůzou a masakru v ulicích. Říkal jsi v něm, že to je skutečnost,“ zašeptala Rita.

„Může to tak být. Je těžké vykládat sny, protože jsem ztratil Věštce a navždy přišel o jeho dar. Záleží na vás, stanete-li se Hrdiny, anebo ochranu Kopí necháte na mně a vrátíte se k životům obyčejných lidí.“

„Ale co naše kouzelné předměty? Dal jsi nám grimoár, loutnu, Expres kurýr na smrt! Ty zpátky nechceš?“

Rufus mávl holí s hlavicí zdobenou sokolem RAF. „Jen obyčejné tretky, obsahující špetku magie. Nepotřebovali jste je. Válečné umění a dokonalost v boji, to všechno bylo uvnitř tebe, Popravčí. Magická moc vycházela z obrovského talentu a latentní síly, Inkantore. Nebo sis myslel, že by takhle dokázal čarovat každý, kdo si přečte pár řádků v Grimoáru? Siréno, to tvé emoce a zpěv měnily realitu, loutna byla jen doplňkem. Nezdolný, jak jinak bys přežil svou smrt?!“

„Loutna nebyla důležitá? Vždyť mě skoro zabila!“ vykřikla Valentýna a proud slov z ní splýval jako déšť jehel. „Vzal jsi nám životy, ani ses neptal jestli o to stojíme. Poslal jsi nás na smrt, každého z nás jsi zničil! Mučils nás, pálil, řezal, drtil, bodal, děsil...“

„Bylo to nutné!“ neovládl se Rufus a udeřil holí o zem. „Bolelo mě to, jako bych zabíjel sebe!“

„Ale nebyls to ty!“ štěkala Valentýna. „Nebyl, i kdybys to stokrát tvrdil. Nevěřím někomu, kdo si nebere servítky. Kdo neváhá obětovat kohokoli a cokoli, aby dosáhl svýho!“

Rita kývla. „Valentýna má pravdu. Nic ti nedlužíme.“

Rufus se zasmušil. „Nemůžu vás nutit. Není to ani v mé moci.“

„A co by se stalo, kdybychom souhlasili?“ zeptal se Zdenal. „Co když ti vrátím tu moc. To už nikdy nebudu čarovat?“

Mág zavrtěl hlavou.

„A co Kořínek, zemře?“

„To nevím. Dotkl se Kopí.“

„A Sedmtři?“

„Ten zemře.“

„A Valentýna?“

„Ztratí svou moc.“

„Ale co se s ní stane? Zůstane... Zůstane takhle?!“

„Neumím čas brát ani dávat. Valentýna svůj talent plně neovládla, vyzářila všechnu svou sílu, jako ta nejkrásnější hvězda. Jestliže odejde z tohoto pole zpomaleného času, do zítřka pomine.“

Zdenala přemáhal vztek. „To jsi mág nahovno!“

Z koutů místnosti se ozývalo šustění hmyzích nohou. Cvakání krovek o krovky. Nelidské hmyzí tikání tisíců. Milionů. Miliard drobných švábů, kteří se řinuly do místnosti a zaplňovaly ji ve vlnách jako příliv.

Rufus se odmlčel. Díval se na skupinu s vážným výrazem. „Než odejdete a navždy zapomenete, podívejte se na tohle.“

Prostor kolem nich se zkrabatil a zmuchlal, vzplál jako starý papír. Najednou stáli na Václavském náměstí, kousek od Můstku nedaleko hotelu Ambasador. Byl studený jarní večer. Proudy aut tvořily šňůru světelných perel. Korzující davy rolovaly jako živý had zakousnutý do vlastního ocasu. Náhle zaslechli křik - lidé v jednom z domů se nahrnuli k oknům. Byli rozrušení. Kravaťáci v bílých košilích, otáčeli se dovnitř, před něčím ustupovali. Najednou košile jednoho z nich vykvetla krví. Muž byl naražen na okno, z prsou mu trčel kus železa. Řvoucí chlap prorazil sklo a zřítil se dolů. Na ulici ale nedopadl. Mrtvola se zachytila v koruně stromu, kravata plandala jako jazyk oběšence. Ze třetího patra se neslo panické ječení, odráželo se od domů na opačné straně náměstí. Dáma v šedém kostýmu se pokusila vyšplhat na římsu, uklouzla jí ale noha a žena spadla z třetího patra na dlažbu. Další lidé byli vyhazováni z oken podivnými ušmudlanými bytostmi s divokýma očima.

Náhle se zastavily tramvaje. Metro uvízlo v nehybnosti. Pouliční lampy v celé Praze zhasly a ulice utonuly v černi. Okamžik bylo nevěřící ticho. Lidé se rozhlíželi, zvedali hlavy k obloze. Z Ambasadoru se náhle vyhrnuli kanálníci s rezivými mačetami, oštěpy a mlaty. Jeden policista se je pokusil zastavit namířenou zbraní. Obstoupilo ho deset nahrbených bytostí. Kolemjdoucí s nevěřícím zděšením a zvědavostí čekali, co se bude dít dál. Hledali filmovou kameru s tupostí zvířat, které nemají predátora. Policistovi se třásla ruka. Než mu probodli krk, stihl dvakrát vystřelit. Dav čumilů zařval a v panice se rozprchl jak rybí hejno. Drancující kanálníci se rojili z kanálů a sklepů. Obsazovali důležité uzly.

Prostor se opět zhroutil. Plamen a závrať. Ocitli se v přírodě na kraji pole. Před nimi se rozkládalo město a cedule s nápisem Kolín. Půda pod jejich nohama se třásla. Ohlédli se a uviděli pochodující šiky bytostí skrytých pod plášti, ze kterých čouhaly ocasy. Jejich pochod doprovázelo syčení nemelodického chorálu. Nad armádou se vznášely zástavy s mnoha městskými znaky. Jeden z válečníků přistoupil k ceduli a několika ranami obřího kladiva ji porazil. Potom ji zvedl nad hlavu a armáda propukla v nelidský řev.

Znovu závrať a jiné místo. Ocitli se uprostřed vřavy. Kolem se míhají vojáci, třaskají pistole, sviští zkrvavené meče. Vzduchem prolétnou vidle a zakončí cestu ve hřbetě obrovského zvířete. Šestimetrový zubr ověnčený plameny se prožene tak blízko, že je pohladí po tváři žár. Země se pod jeho kopyty chvěje, v jeho stopách zůstávají jezírka plamenů. Pohodí hlavou a rozrazí čtyři ozbrojence v brnění. Muž v džínech a kožené bundě tne obouručním mečem po ženě, která se v okamžiku promění v lišku a proběhne mu mezi nohama. Za jeho zády se znovu promění a podřízne mu hrdlo. Nad bojištěm zní řev lva.

Závrať, nový pohled. Polem pochoduje armáda rytířů ve stříbrných zbrojích. Z druhé strany se blíží řev motorů kolony džípů, kola pískají při prudkém brzdění. Střelci v kulometných hnízdech zahájí zběsilou palbu. Ornice kolem rytířů tryská k nebi, na ocelové zbroje dopadají spršky kamínků. Jeden po druhém džípy vybuchují v oblacích ohně rozmetány vlastními odraženými střelami.

Prostor se znovu zhroutí. Silueta obřího plaza přelétající nad Špilberkem. Chrlí záplavu ohně, která zapaluje střechy. Špinaví, vyděšení lidé se krčí pod mostem. Další rabují obchody.

A znovu závrať. Záře. A v ní nezřetelná postava v plamenech, rudá jako krev. Oběma rukama svírá zářící Kopí...

Byli zpět v baru. Po švábech ani památky.

„Nevím, kdo to je. Ten, kdo přichází, aby vyvolal válku tajného světa. Aby ovládl bytosti podzemí a pustil je na svobodu.

Popravčí, Siréno, Vrahu mágů, Inkantore a Nezdolný. Našel jsem vás a provedl ohněm, abych vás vykoval jako dobrý meč. Vedl jsem vás vodou, abych vás zakalil. Vedl jsem vás smrtí, abyste získali břit. Probudili jste se, spáči. Přežili jste. Můj příběh nemá šťastný konec. Zneužil jsem vás, neptal jsem se na váš názor. Teď žádám ještě víc! Část mé moci je nenávratně ztracena. Stratég, Diplomat a Věštec jsou mrtví. Zemi hrozí válka. Havrani křičí, že přichází čas chaosu a smrti. Čas, kdy bratr povstane proti bratru, a ti, kteří byli sousedy, si budou muset zvolit stranu. Přichází čas městských válek!

Staňte se znovu Lvím spárem a pomozte mi zabránit tomu šílenství! Nebo mi sílu vraťte a odejděte v klidu dožít.“

Družina tiše stála, Rita si měřila špičky bot.

První promluvil Kořínek. „Jdu s vámi, Sire. Můj život vám patří od památného výcviku v roce 1943. Rád ho položím pro tuto vznešenou věc.“

Sedmtři se rýpal nožem za nehty. „Nedals mi zrovna na vybranou. Pokud si teda nemyslíš, že se necham dobrovolně podruhý zabít... Jestli mam něco hlídat, klidně se někde poblíž svalim a trošku si odpočnu. Nakonec, jestli dovalíš nějaký kuřivo a chlast, tak to hlídání nemusí bejt tak špatný.“

Zdenal si bolestivě třel dlaně. “Rufusi, nenávidím tě za to, cos nám provedl. Kvůli tobě jsem zabil Delapanzu a zničil Valentýně život. Chci se stát velkým mágem! Tak mocným, abych napravil, co jsem napáchal. Až se to ale stane, tak se ti  pomstím,“ Zdenal se odmlčel. Zmrzačené prsty se mu třásly. „To aby mezi námi bylo jasno. Když se stanu Inkantorem, přijmeš mě jako učedníka?“

Rufus odvětil: „Vidím na tobě zaschlou lidskou krev. Vykročil jsi po temné cestě. Nech mě stát se tvou pochodní. Budu tě učit, i když mě to jednou bude stát život. Protože mne nenávidíš.“

Zdenal vážně kývl. Vzal Valentýnu za ruku. „Najdu způsob, jak tě zachránit. Přísahám.“ Uhnula před ním, ale on ji nenechal. Sevřel ji za ramena a hrubě přitiskl její vrásčitou tvář ke své. Měl zavřené oči, třásl se. Snažil se nevidět stařenu, ale dívku, se kterou se dnes ráno milovali.

Rita už to nemohla snést. „Já se nestačím divit! Copak jste se všichni zbláznili?! On s náma takhle vyvoře, a vy mu to sežerete i s navijákem?! Víš co, Rufusi, nebo jak si říkáš? Nepřesvědčil jsi mě. Neuznávám dobro, které používá metody nácků! Měl jsi nám říct, o co tu jde, mohli jsme si celé to divadlo ušetřit. Jsme lidi, ne loutky!“ S Ritou lomcoval vztek. Nejraději by mága třískla palcátem. Všiml si toho i Kořínek a nenápadně se přesunul mezi ní a Edvarda.

„Popravčí, potřebuji tě,“ prosil Rufus. „Jsi vůdcem družiny. Nejlepší ze Lvího spáru.“

„Ale já nepotřebuju tebe! Nejsou jen dvě volby, pleteš se. Mám vlastní hlavu. Prostě se seberu a půjdu. Zkus mě zastavit! Příští týden se vrátím do práce.“ Rita se zarazila. Představila si kancelář s šedou krabicí počítače, horu šanonů a příšerný béžový nábytek na ošoupaném jekoru... „Nebudu hrát tvou hru. Jdu domů.“

Otočila se a odcházela ke dveřím z baru.

„Rito, počkej!“ zavolala Valentýna. „Já tu musím zůstat, jinak...“

Rita se neohlédla, vzala za kliku a vstoupila do temnoty.

Čtyři zbylí členové Lvího spáru se dívali na sebe a na Rufuse. Valentýně stékaly po vrásčitých tvářích slzy.

„Vrátí se,“ řekl Rufus. „Má smysl pro čest, čisté a odvážné srdce. Zatím odmítá převzít odpovědnost za zbytek světa. Snad nebude pozdě, ale jednou se vrátí.“

Zatímco se členové obrozeného Lvího spáru dozvídali více o svém novém poslání, Wihelinovi lidé dovedli Ritu na povrch. O necelou hodinu později kráčela v Dejvicích podél Vltavy. Připadalo jí to jako zázrak. Vlastně každou chvíli čekala, že se s výkřikem probudí na zavšivené matraci pod pevností Špína. To se ale nestalo. Rita mířila domů, rozhodnutá jít třeba celou noc. Šla špinavá, odraná, v páchnoucích hadrech. Nevšímala si vyděšených a znechucených pohledů kolemjdoucích. Expres kurýr na smrt si opírala o rameno, protože se ho nedokázala vzdát. Byla to jediná a poslední věc, které věřila, a za několik dní se stane poslední vzpomínkou na neuvěřitelné dobrodružství. Rita šla domů a její kroky se vzdalovaly, až odezněly, a na nábřeží zavládlo ticho, rušené jen šumným tlukotem srdce města.

V rozpraskaném betonu ulice si drobná květina razila cestu z podzemí. Hodiny a dny odsunovala zrnka hlíny a drobné kamínky. Sílila. Vsouvala výrostky do škvírek a po drobkách beton rozrušovala. Probíjela se ke světlu neskutečnou, zoufalou silou touhy po životě, až jednou odvalila poslední kamínek a vyrazila jako něžné poupě. Zázrak přírody! Příštího dne se konečně otevřela a usedl na ni motýl. Byla masožravá.

Komentáře

Přináším vám poslední díl Labyrintu

Jak sladce i trpce tato slova zní. Vždyť je to rok a deset dní po tom, co byl publikován ten první. Na počátku jsem si nedokázal ani v duchu představit, co pro mě bude Labyrint znamenat, kolik času mu věnuji a kolik lidí díky němu poznám. Říkal jsem, že se chystám na experiment... A jak to vlastně dopadlo? Alespoň za sebe mohu říci, že pokud se mi nepodařilo vyrobit z olova zlato, alespoň to nevybouchlo! :-) 73. díl je zdaleka nejdelší ze všech. Snad vás potěší.

Labyrint se stal vpravdě interaktivním románem, využívajícím všech výhod internetu, a komunita, která se kolem něj utvořila, je velmi tvůrčí. Začalo to Bodkinovými parodiemi na jednotlivé epizody, pokračovalo Otomarovými texty k písním „metalové opery Labyrint“ a hudebními skladbami Metalýzy, přes komix dua Fjary&Bodkina a vytvoření vlastního loga z dílny Zuzuan (na základě soutěže na stránkách) a dospělo to až ke vzniku Čtenářské dílny, kde publikujete své povídky a příběhy na pokračování (o Labyrintu Červené Boty z pera DejFova radši nemluvím ;o). To je však jen špička ledovce. Většina z vás ostatních hlasovala v anketách nebo komentovala děj a spekulovala nad dalším vývojem. Exi například uspěl s vytvořením postavy, kterou jste si později vybrali v anketě, a jeho Slíva se stal jedním z nejoblíbenějších hrdinů. Chci říct, že Labyrint není jen můj román, ale i váš román.

Labyrint skončil, ale Labyrint i trvá. A to tak dlouho, jak budete chtít...

Na LabyrintConu, našem srazu 8. listopadu, kde jsem přečetl poslední díl, jsme mluvili o tom, že to zkusím vymyslet tak, aby se na stránkách i nadále objevoval zajímavý obsah. A že by také byla škoda opustit svět, který dobře znáte a je v něm naznačena spousta potenciálních zápletek a možností. Otvírám tedy svět Labyrintu i pro další tvůrce a někteří se nechali slyšet, že nebude dlouho trvat a přečteme si tu povídku o posledním skřekovi nebo o dalších osudech Wůdyho a jeho Kraksny.

Nebuďte tedy smutní, že něco skončilo. Něco jiného začíná. Sledujte blog, určitě přijdou i další projekty a nápady...

Na závěr bych vám rád poděkoval za čtenářské nadšení i pozornost - obzvláště těm, kteří vydrželi číst celý rok.

Pavel

Není zdravé sedat kanibalovi na lep...

... čtené je to pravda přehlednější a jasnější než poslouchané :) kolečka hezky zapadla, jsem spokojený. zdá se, že družina bude mít v MV mnohem větší úlohu, než jsem se odvažoval předpokládat. a Rita bude dozajista první, kdo se přimotá zpátky do děje :) samozřejmě, pokud nenastoupí těžkotonážní jednotka sekty Labyrint a nepošle celou slavnou družinu k šípku :)

pozn.: v sobotu i teď jsem byl zmatený z hlášky "měsíc vybouchl v supernově", to je nějaká podezřelost. žádám vysvětlení :)

Rufusův trik s mincí mi připomněl Bodkina :))

a..a..a.. a už nevím co jsem chtěl, asi že se těším, až otevřu první díl :)

jo už vím, co jsem chtěl :) že mám radost, že jsem se skoro trefil s identitou Wihelina :)) (stejnak z nich Pavel udělal 2 osoby jen abych neměl úplně pravdu :P )

tleskající smajlík

tleskající smajlík (pohnutím ze sebe nedovedu vymáčknout víc)

Něco končí, něco začíná

teda tenhle komentář. Co dodat. Nácci, přesun alá Hvězdná Brána, trochu poetismu, i náznak víry a náboženství, zatraceně drsnej mix chvilkami sci-fi, chvilkami hororu, ale hlavně městské fantasy. A hodně dobrý úvod do Městských Válek.

Labyrint skončil, a je to smutné. Proto hrr na Války, ať tu hořkou pachu´t přebijeme novým dobrodružstvím !!!

Trocha nostalgie, trocha radosti

ještě jsem se nedostal k tomu tenhle jubilejní zápis (který samozřejmě znám z Pavlova ústního podání) podrobně pročíst a vychytat případné "mušky" (i když se mi zdá, že tam nic podstatného nebude, že je to velmi "vymakané"), ale už teď je mi jasné, že dokončením Labyrintu si Pavel dost podstatně naboural svůj původní koncept Městských válek. Myslím, že družina Lvího spáru by v nich neměla hrát jen epizodickou úlohu, ale jednu ze stěžejních (po takovéhle přípravě!). A protože Zlatý kříž se mi velice líbil, tak už se těším, jak se ty dvě linie ve druhém dílu protnou a skloubí :-)))
A také už se mi začíná v hlavě líhnout námět na takovou malou povídku ze světa Labyrintu. A napadá mě: což takhle časem dát dohromady antologii povídek ze světa Městských válek, něco na způsob "Pavel Renčín uvádí..."?

antologie

to mě přesně napadlo, ale nechtěl jsem s tím přijít jako první, protože jsem moc nesmělý a skromný. hned na to mě ovšem napadlo, že Pavel asi (i přes svůj nehynoucí božský status mezi námi) nemá takové jméno a jeho slovo takovou váhu, aby dokázal u nakladatele ten projekt prosadit. i když, pokud by se sešla dostatečně kvalitní díla, může se stát zázrak :)

Přiznám se, že mě to už také napadlo :)

myslím, že časem je něco takového opravdu reálně možné, ale bylo by potřeba mít aspoň tucet opravdu dobrých povídek, a to už tak lehké není. Pokud by se to ale podařilo, můžeme s tím oslovit nějakého nakladatele. Napadají mě teď přinejmenším dva.

DejFe, já myslím, že při tom vydání nepůjde o "mé jméno", které to prosadí nebo neprosadí, ale o to, jestli budou ty práce tak kvalitní a dobré.

Tenhle projekt je ale určitě zajímavý a pokud se objeví postupně dost povídek, můžeme to zkusit!

Lví spár

hmm, Otomare, určitě máš pravdu, bylo by dobré družinu Lvího spáru využít. Brzo začnu pracovat na druhém dílu MV (zatím v myšlenkové rovině), tak si beru tuto připomínku k srdci. Uvidíme.

Komentář

to jsem se rozjel, tři komentáře za sebou.

Ještě odpověď DejFovi: ano, na místě Wihelina a Rufuse by stačil jen Rufus, který vše odhalí, já jsem ale potřeboval i Wihelina kvůli Městským válkám.

Chaot, davaj: Díky, pánové. :)

Tak, Labyrint je u konce.

Tak, Labyrint je u konce. Trochu Ti to s tím vším okolo přestoupilo hranice literárního dílka. Tak díky za celý Labyrint, za opravdu nevšední společenský zážitek, Pavle.

Tak, teď usedám a nevím

Tak, teď usedám a nevím jak začít, snad to půjde.
Hlavně bych chtěl Pavlovi pogratulovat, Labyrint byl opravdu skvělý, překvapoval nejen událostmi, zvraty a svým posledním dílem, kde vše zapadlo do sebe a konečně byly zodpovězeny mé otázky, se kterými jsem byl tak otravný, ale i svým nevšedním pojetím a bizardností (nevím, jestli je to to spárvné slovo) svého světa. Když vzpomenu, magii - účetní a daní..., kombinace do automatu, Auroru, Kurýra, Grimoár složen z Pevností se zakroužkovanými písmeny, chateu Špína i hrad Špína s nevšedním názvem, skřeky, Woodyho Kraksnu a Karlův most v jeho oku, brouky prorostlé odpadem, ale i mnoho další, nezbývá nic jiného, než zamáčknout slzu, neboť jak Pavel řekl: něco končí...
S tím snad i něco nového začne, jak vidím, povídky ze světa Labyrintu vypadají opravdu slibně, třeba jsi, Pavle položil základy novému kultovnímu světu, tak jako další (Warhammer, Conan, Warcraft) a bude se dál rozvíjet.
Držím palce.

P.S. Co tak teď přijít se 73 a jeho slibovanou minulostí?
P.P.S. Nechceš přidat pár základních informací, (které nenastíní děj) o světu Labyrintu, ať se nám lépe píše?
P.P.P.S. Už se mi v hlavě rodí povídka.;) Těžko říct, zda to budou Wůdyho další příhody, dějiny skřeků či něco jiného;).

Reakce na Torese

Myslím že Tores má prevdu s tím pokládáním kamenů. Když se tak koukám na tenhle web, cítím že opravdu nám tu vzniká nový kultovní svět, svět Městských válek.
Proto doufám, že spousta šikovných pisálků (a že jich tu je dost) nám tento svět přiblíží :-)

PAVLE, MĚL BYCH PŘECE JEN JEŠTĚ PŘIPOMÍNKU...

Pozastavil jsem se nad odstavcem, kde Wihelin vysvětluje únos hrdinů:

"...Útěk z vězení byl první zkouškou. Hluší měli za úkol vás po několika dnech dopadnout a přivést sem živé. Nečekali jsme, že je porazíte v srdci jejich Gildy. Nechtěli jsme ničení a zabíjení nevinných..."

Tady mi to trošku "skřípe". Po několika dnech se nemuselo vůbec nic změnit a žádné rozhodnutí by to nepřineslo. Mně by se víc líbilo, kdyby družina Lvího spáru musela jít prostě tak dlouho, dokud v sobě neprobudí a nedokáže správně použít všechny své schopnosti. Záviselo by to tedy pouze na nich, jak dlouho ta cesta bude trvat a kam až je zavede. To nemohl ovlivnit ani Wihelin, ani Rufus. Teprve ve chvíli, kdy se "spáči" probudí, najdou sami sebe a dokáží to činem, teprve tehdy by bylo jejich putování u konce a Wihelin by mohl pro ně poslat. Porážka Hluchých byla tedy poslední zkouškou - ale klidně to mohl být i boj s Mloky či jinými hodně nebezpečnými nestvůrami podzemí.
Otázkou také je, jaký má vlastně Wihelin vztah ke svým podanným. Připadá mi, že je jako bůh podsvětí, a takovému podsvětnímu bohu záleží jen na správné "čisticí" funkci kanálů, a vůbec nijak nehodnotí, jestli jsou jeho "čističi" dobří nebo zlí, vinní nebo nevinní. Morální stanovisko přísluší spíše Rufusovi, bojovníkovi s temnotou, jenž se paradoxně právě v jedné formě temnoty dočasně ukryl.
Takže tohle bych ještě zvážil. Jinak je to, Pavle, perfektní. Zejména se mi líbí ta vize, která je vlastně takovou sérií ukázek z budoucích Městských válek.

Ještě poznámka

Kdyby Wihelin zaujímal nějaké morální stanovisko, tak by se nikdy nemohl ztotožnit se svými kanály. On prostě dává prostor všemu, co v kanálech žije, a pouze koriguje správnou rovnováhu, aby ani jedna strana nepřevážila. To je totiž úkol každého boha. Když někdo říká "jak takovou nespravedlnost může bůh dopustit!", tak vůbec neví, co je to bůh. Stačí si uvědomit, jestli je například lev, trhající hezoučkou, nevinou antilopu, zlý? Vůbec ne! Zejména ne z hlediska přírody či boha. Prostě jen naplňuje svěřený úkol v systému.

...

Tak jsem se dostala k tomu to přečíst, je mi to teď jasnější a mám v tom lepší přehled. Jen už to nebylo tak zábavné, jako když to Pavel četl na srazu :-D já na to "r" nezapomenu :-D
Jen je škoda, že to končí, ale kdo ví? Je tu spousta lidí, kteří budou pokračovat v odkazu anebo to ještě nějak rozvedou, budou parodovat, udělají z toho horor, nazpívají, nakreslí, namluví, pomluví, pak se omluví, budou to poslouchat, vstávat a chodit s tím spát, modlit se k tomu, pokládat obětiny, tančit tance, vyhrávat, modelovat, vyšívat...

výšivka s impem... to by

výšivka s impem... to by byl náhodou dobrej artikl, ne? :)

jímá

mě směs radosti, smutku, nostalgie a zvědavosti. děkuju Pavlovi a všem ostatním, byl to opravdu požitek. doufám že Labyrint nezmizí v propadlišti dějin a přeji vám (nám) ať špína podzemí bují:)

Včera jsem dočetla

Včera jsem dočetla Městské války, super. I když je tam Podsvětí jen asi ve dvou kapitolách (nebo tak nějak), stejně se do mozaiky o něm doplnilo pěkných pár kamínků. Taky už mi v hlavě začíná pomaloučku, polehoučku přicházet námět na povídku, tak uvidím, co z toho nakonec bude.
Tento poslední zápis si stahuju na flashku, abych si ho mohla v klidu, který počítačová kavárna/herna moc neskýtá, přečíst doma. Protože když byl čten naživo, nestihla jsem pochytat všechny podrobnosti, pouze hlavní motiv příběhu.
Fotogalerie - moc pěkná, pěkné fotky...až na..kdo tam proboha dal tu moji fotku, kde se mračím či co??? Taky to autor/autorka mohl/a smazat...Ale co už.

Vlna nostalgie...

...no spíš tsunami...mě přepadla po přečtení posledního zápisu. Musim se s tim nějak smířit, ale jsem v práci, tak to bude asi náročný :) No, alespoň jsem už začal číst MV, nemám sice na to moc času, tak akorát ve vlaku z práce (vlastně už jsem začal cestou ze srazu, když jsem na nádru předčítal předehru, ale to se nedá moc počítat :D ). Zatim good.

Odpovědi:

Zdeněk: máš pravdu. Opravdu to celé trochu nabobtnalo. Díky bohu za to, to byl z toho všeho ten nejlepší zážitek. :-)

Tores: hezký výčet :-)) K příběhu Sedmtři: jednou s tím přijít chci, - nejen s jeho minulostí, ale i budoucností. Teď se ale musím soutředit na druhý díl MV. Uvidíme. Co se týče informací o světě MV a Labyrintu: něco bych asi sesmolit mohl, ale i tento svět se všemi vztahy se zatím vytváří v mé hlavě. Není ještě ucelený. Spíš bych to viděl na později, abych si nechtěně nezavřel některé dveře, které budu ještě potřebovat.

Davaj: k tomu nově vznikajícímu světu. Ano, je to svět MV a zároveň i svět vašich nápadů. Zatím je to jen malý svět, jednou... kdo ví?

Fjara: :) přesně tak, je to na vás.

Interficere: směr radosti, smutku a nostalgie cítím i já! :-)

Sally: tak to se tedy těšíme na povídku! :)

Exi: Slíva tě vidí... :)

Re: Otomar

K tvému komentáři - přijde mi to jako zajímavá poznámka. Podívám se na to podrobněji o víkendu a možná text trochu upravím.

Také

mě jímá směs radosti,smutku a nostalgie...člověk by neřekl,že už je to něco přes rok,co začal vycházet tenhle superromán a nejhezčí na tom "konci" byl ten náš srazík :)

No,nezbývá nic jiného než utřít slzu z tváře a vrhnout se konečně na Městké války a ostatní dílka ve čtenářské dílně :)

Nostalgie

Labyrint končí a to je smutné. No Labyrint taky zůstává, jak psal Pavel a to je fajn, protože je tady mnoho výborných lidí.
Děkujeme Pavle, těším se na příští tvorbu, myslím že tyhle stránky nedostatkem návštěvníků určite trpět nebudou!

Longinovo kopí

Ještě k tomu tajemnému setníkovi, který probodl na kříži Kristův bok a skrze jeho kopí vešla božská síla jak do něj, tak do té zbraně. Kopí měl původně ve sbírkách svých relikví náš Karel IV. Ale nejen to; málokdo ví, že na pražském Vyšehradě býval pohřben sám legendární setník Longin!
K tomu jsem našel zajímavé informace ze staropražských legend. Cituji:

"Rakev sv. Longina I.
Stojí v 2. postranním oltáři od vchodu na severní straně v chrámu sv. Petra a Pavla. Údajně v ní z Říma do Prahy přivezl ostatky tohoto světce koncem 14. st. probošt Václav z Buřenic, ale rakev z pískovce je možná k ostatkům připojena až dodatečně , možná se jedná o nějakou starou přemyslovskou rakev. Husité ji i s ostatky shodili dolů do Vltavy, kde řeka nemá dno, tak je hluboká. V noci nad tím místem zářily hvězdy (podobně jako nad utopeným Janem Nepomuckým). Zatímco tělo světce leželo ve Vltavě, rakev plavala na hladině. Později byla vylovena a užívána jako koryto k napájení dobytka na Dobytčím trhu. Do radnice potom několikrát udeřil blesk. Proto byla rakev vynesena na náměstí a tam se do ní dávaly ryby na prodej, ale ty všechny polekaly. Nakonec se tedy rakev vrátila na Vyšehrad. Tam se nejprve povalovala v trávě u kostela a nakonec byla donesena zase dovnitř, kde sloužila za oltářní desku. P.B. ovšem poznamenává, že několik metráků těžká rakev nemohla plavat po Vltavě a že došlo k záměně za jinou podobnou rakev. Původní rakev tedy patrně leží v řece tam, kam ji shodili husité.

Rakev sv. Longina II.
Při stavbě kostela byla zazděna do hradební zdi, ale v noci sama vylezla ven a připutovala ke kostelu.

Rakev sv. Longina III.
Odvezli ji mniši z Vyšehradu na Bezděz, ale protože od té doby do Bezdězu neustále bily blesky, museli ji vrátit zpět."

Hmm

tak, to je opravdu zajímavé. O tom jsem nikdy neslyšela.

Aftermath

Uff... právě jsem dočetl Labyrint, a mám toho tolik na jazyku, až mi přetékají orální buffery. Ale pěkně po pořadě:
S Labyrintem jsem se poprvé setkal na stránkách Pevnosti, a naštěstí mě hned odradil - neměl jsem chuť začísti se do příběhu na pokračování v jeho polovině. Slova 'naštěstí' jsem užil proto, že to bylo těsně před zkouškovým obdobím... Včera kolem páté hodiny odpolední (s většinou zkoušek již za sebou) jsem si (kde jinde než v Pevnosti) přečetl že Labyrint se vyskytuje kompletní na těchto stránkách, a tak jsem se zvědav a nabuzen střípky informací o tomto originálním projektu nadechnul a ponořil se do čtení.
Teď jsou tři hodiny ráno a já jsem konečně vydechnul. Přečetl jsem celý labyrint (a některé z finálních pasáží dokonce dvojitě, neb kvalita zraku začala s pčibývajícím časem silně klesat), a nemalou část skvělých komentářů (na čtení všech komentářů už nemám energii, a hlavně bych tím teď můj zážitek z labyrintu jako celku zbytečně tříštil); nyní nastává čas sumarizovat dojmy.

Nejprve bych si dovolil malý disclaimer: berte prosím mé názory s rezervou - přeci jen po takovém nárazovém zážitku není mysl úplně v kondici (ale stálo to za to!).

Velice je mi líto, že jsem se nemohl podílet na diskuzích k jednotlivým zápiskům Labyrintu. Nechat čtenáře diskutovat nad dílem je skvělý nápad, což se projevilo jednak ve vznikajících paralelách děje a všemožných odhadech děje, druhak také v odkazu Labyrintu v podobě hymny atd. Při čtení komentářů (i zápisků) mě napadala spousta poznámek a sdělení, které už teď nemá moc smysl prezentovat: jednalo se o drobnosti, které v tuto chvíli již nejsou aktuální, ale byly-li by prezentovány žhavě k tématu, třeba by se podnítily nějakou zajímavou diksuzi. Na druhou stranu, ze své současné pozice mohu hodnotit dílo jako celek, čtený na jeden zátah bez nutnosti vyplňovat čekání na další díl rušivými činnostmi.

K tomuto se váže první výtka, kterou bych si dovolil: Labyrint na mě v průběhu čtení působil mírně nekonzistentním dojmem. Pravděpodobně to vyplývá z povahy projektu, tedy základu podléhajícímu změně v průběhu tvoření. Nekonzistentností nemyslím nějaké dějové nesouvislosti či logické chyby (ač se možná vyskytují, žádnou jsem nenašel); spíše nekonzistenci celkového dojmu. Na počátku jsem měl dojem, že se rozehrává jakási mystická, komplexní hra v neznámém prostředí, kde postavy jsou figurky čelící navzájem souvisejícím nástrahám entity v pozadí. Lidé, kteří spolu na první pohled nemají nic společného, se probudily zajaté - ale všechno nasvědčuje tomu, že jejich útěk se očekává, že jsou k němu vyzvány. Přesouváme se do střední fáze: survival. Už nejsme v uceleném prostředí plném nástrah, ale pronikli jsme do jiného světa, který žije vlastním životem - nepůsobí dojmem, že ho ovládá něco vyššího, že má nějaký řád. Postavy zde jsou, snaží se přežít a utíkat, zjišťují proč zde jsou; ale již to nevypadá, jako by stály před zkouškou. Ke konci se opět vracíme do situace navozené na počátku. Nemohu si pomoci, ale připadá mi, jako by přechod mezi těmito dvěma světy byl příliš výrazný: postavy vylezou poklopem, který vede z jejich dosti specifického vězení jen tak někam do stoky; podobně konec byl takový trošku násilný, jako když hráč ukončí misi v počítačové hře a podívá se na skóre, jestli stačí k postupu dál. Jedná se o můj subjektivní dojem - možná že toto byl autorův záměr a ona "zkouška hrdinů" je úmyslně takovéto podoby; možná jen můj unavený mozek neviděl souvislosti.

Můj celkový dojem je však silně pozitivní (což je nejlépe podloženo přečtením na jeden nádech). Nedávno jsem (podobným způsobem) zhltnul dílo podobné - Nikdykde od Neila Gaimana, a nemohu se tak ubránit srovnání. Obě díla mají výrazně specifickou atmosféru, která je obě činí unikátními a nedokážu říci, které se mi líbilo více. Nikdykde ve mě vyvolalo skvělou impresi tajuplného a hrůzného London Below, cítil jsem to odlišné prostředí v celé jeho vážnosti. Labyrint vnesl něco navíc: odlehčení a vtip, aniž by to poškodilo dramatičnost některých pasáží - Podsvětí je kruté a drsné, při setkání s lidojedným manželským párečkem (či spíše z jedné nožky pořádným párkem) jsem hltal děj funiv na displej v absolutním zahloubání. Ale skvělé komentáře hlavních hrdinů dokázali příběh oživit, není to drama chodících mrtvol. Úžasný byl hlavně Wůdy, koule v oku je príma nápad; každé hlavní postavě vdechnul autor život hláškami které mi k nim skutečně pasovaly ("už to neni o vlasech"). Když se k postavám řítilo Monstrum, vybavila se mi scéna z Nikdykde, kde se k postavám blížilo hrozivé London Beast; nástup Kraksny mě skutečně pozitivně překvapil - Labyrint je originální ve svém žánru (tedy alespoň v té podmnožině žánru, kterou jsem doposud četl).

Další pěkně zvládnutá věc je vývoj postav - především obou žen a Zdenalfa. Přechod městských prototypů ve vznikající hrdiny podsvětí je zvládnut věrohodně, není to žádné "ala Amerika", kdy se hrdina v rychlém střihu naučí kupu chvatů/kouzel/receptů/sexuálních poloh, aby pak padoucha sebejistě (ale stále dramaticky) zkosil. Trochu mě překvapil soudruh Kořínek, ale odhalení jeho superheroické minulosti ve světle pozdějších událostí do děje zapadalo. Pouze jsem zklamán 73, která byl vyřazen z děje, aby se do něj ve finální scéně vrátil.

Dodal bych si ještě jedno drobné srovnání s Nikdykde: když se postavy v Labyrintu blíží k Wihelinovi, hned mi v hlavě vyskočil Islington z Nikdykde. Že by přicházel "pan Skryté pozadí" (metaforicky:)), hlavní tahač šnůrek? Asi by se mi více líbilo trochu více povídání na konci, více k samotnému Wihelinovi popř. k jeho vztahu k celému problému a k Rufusovi - přišlo mi že byl jen takovým skákacím můstkem k Rufusovi samotnému (to že nakonec se tím panem Pozadím ukázal být Rufus je dobré a zajímavé, jen se mi zdá že Wihelin, šéf světa podsvětí, byl moc rychle odbyt).

Stejně to bylo žrádlo, lahodná četba. Už se těším na začtení se do Městských válek.

No a ještě dvě drobnosti: někde v komentářích k raným zápisům se vyskytl odkaz na film "Sedm samurajů" režírovaný Akirou Kurosawou - myslím že "Akirou" je správný tvar, nikoli "Akirem". Ale nejsem příliš znalý japonštiny, pokud se mýlím, budu jedině rád když mi autor onoho komentáře mou chybu osvětlí.
A ta druhá drobnost: musím se vyjádřit k dávné diskuzi o metalu. K Slívovi mi prostě seděl Manowar - zvolení Hail and Kill jako názvu zápisku bylo skvělé. Slíva se během děje choval jako Manowarský bijec, Warrior Of True Steel, Spilling Blood Of The Enemies! Některé metalové kapely dávají svým textům nějaký přesah, hlubší smysl; nikoliv Manowar. Nechci říct, že by Slíva byl jednoduchý; ale Manowar mi na něj prostě seděl. K folk metalu bych přihodil kapelu In Extremo - což je taková německá kumpanie hrající "medieval metal", doporučuji všem fantastům:). A k atmosféře všech více či méně depresivních městských fantasy se docela hodí hudba kapely Godflesh: asi nejtvrdší hudba co znám (tvrdá nikoli hlasitostí, kakofonií či řevem; tvrdá pomalou temnou hrubou rytmikou). A k obhajování metalu - není to jen "tvrdý" žánr: všem fantastům bych dále doporučil již někým v diskuzi zmíněnou Avantasii (hlavně první dvě cd, pokračování typu Lost in Space už mě příliš nenadchla) a velice zajímavý Ayreon.

Inu, již jsem ťukal do klávesnice dosti, čas dát si oddech. Doufám že tento komentář někdo přečte (je koneckonců docela dlouhý) a že přinese autorovi nějaký užitelný feedback, a ostatním třebas námět k přemýšlení (či k poslouchání).

Tak tedy dobrou 4. hodinu raní, odcházím se účastnit VZPOURY MRTVÝCH, a už teď vím z komentářů k Labyrintu od čtenáře otomara, že mě to bude bavit:)

S pozdravem,
Mael

Milý Maeli

mrkám na drát. :-) Tohle je komentář, který v sobě zhušťuje recenzi, představení tvé osoby i nadšení pro fantastiku... Když jsem si ho četl, tak mě tak hřálo u srdce, protože jsem si vzpomněl na všechny ty momenty, které jsme se čtenáři Labyrintu strávili v loňském i předloňském roce. Díky.

Co se týče určité nekonzistence Labyrintu - určitě tam je. Zajímavě jsi to rozdělil na 3 části, jsem zvědavý, co na to řekne můj redaktor, který ho právě čte. Podle mě muselo příběh ovlivnit také to, že jsem ho začal psát 1. listopadu 2007 a dopsal (přečetl) 8. listopadu 2008. Při téměř každodenní práci je obtížné udržet jednu náladu. Jsem zvědavý, co si o tomto dílku budu myslet, až si ho za pár měsíců přečtu celý najednou. Určitě ho před knižním vydáním ještě upravím.

Dobrá zpráva je, že Labyrint vyjde knižně. Snad se to podaří v první polovině příštího roku. Druhý díl Městských válek bude venku dříve. Letos na podzim. Tak a teď musím makat, abych splnil, co jsem nasliboval. :-)

Milý Pavle

já zase děkuji za příjemných deset hodin čtení (a vlastně i za jednu hodinu psaní komentáře...)

S tou nekonzistentností je to určitě pochopitelné, navíc rozhodně není tak výrazná aby to dílu viditelně (čitelně) škodilo - na druhou stranu mě napadá, že takhle by mohla vzniknout zajímavá věc ~ pohled autora na jednu věc z několika různých nálad, stavů (ehm, tak jsem si tak vzopměl na jedno dávné psaní školní slohové práce po posezení v hodpodě:)); popř. více autorů na jednu věc (něco takového se myslím objevilo např. v souvislosti s teroristickým útokem 11.září, ale ve f/sf jsem se s ničím podobným nesetkal.

Jinak k Městkým válkám a Labyrintu přeji hodně štěstí a chuti k makání!

Maeli,

tvůj komentář je impozantní tečkou za Labyrintem (a to jsem si bláhově myslel, že už sem není co dodat!). Perfektní shrnutí, které mohl udělat právě někdo, kdo stál stranou a nezúčastnil se toho maratónu těšení, komentování, hlasování, vzájemných polemik a inspirací. Nekonzistentnost příběhu je, jak správně píšeš, důsledkem specifického způsobu, jakým Pavel text vytvářel. Protože skutečně dbal na naše návrhy a připomínky, na pochodu pozměňoval děj a dokonce přidal do příběhu čtenáři vymyšlenou postavu, o níž sám předem nic nevěděl, je skutečně ukázkou spisovatelské profesionality, že se mu podařilo udržet vše až do konce v kompaktním tvaru.
Jinak by mě, Maeli, zajímalo (pokud to není tajemství) jaká je tvá profese a odborná kvalifikace. Nepíšeš knižní recenze? Máš k tomu vynikající předpoklady!

Otomare,

Jsem potěšen, že můj komentář nezůstal nepovšimnut!
Profesí naštestí žádnou netrpím, neboť stále ještě studuji - informatiku na Matematicko-fyzikální fakultě Univerzity Karlovy. Knižní recenzi jsem také doposud nespáchal (nepočítám-li hutný čtenářský deník...) - ale když jste mě tak pěkně ohodnotil, hned se ve mě vzedmula chuť...

Dodatkem: dnes jsem dočetl Vzpouru mrtvých - moc se mi líbila, velice dobře byla zvládnuta odhalování záhad (nejvýrazněji to na mě zapůsobilo asi v první povídce - skutečně za to mohla jen mrtvola na velbloudu, či přeci jen existuje nějaký přízrak?).

S mrtvolně extatickým pozdravem,
Mæl

Je kacířstvím oprášit staré kapitoly?

Ahoj! (jestli to tu ještě vůbec někdo čte, přece jenom jsme se "přestěhovali" na fejsbuk, že jo :)
Nedalo mi to a po letošním LConu jsem vzal do ruky zase Labyrint. A Verča si vzala Zlatý kříž.
Včera jsem ho dočetl a popravdě řečeno jsem byl zase unesen a odtáhnut do kanálu. Oholili mi hlavu, hodili mě do stoky a nechali mě vláčet sem a tam tmou, jen aby mě kanály vyplivly na povrch, nechápajícího s bolavýma očima, nohama a vůbec celým tělem i duší. Tělem, protože se nedá číst furt v jedné poloze a duší protože vím co se stane našim oblíbeným hrdinům.
Možná že když člověk čte něco podruhé a podruhé prožívá příběhy svých oblíbených hrdinů, tak na ně nekouká stejně, ale hodně toho zůstalo. Zůstalo napětí střídající se s humorem, strachem, akcí i Renčínovskou poetikou, že jsem skoro brečel, když jsem zjistil že jsem pár zápisů od konce. Fakt, normálně mi skoro ukápla slzička :)
V podstatě jsem chtěl jenom vyjádřit velkou poklonu za to, že kromě Sinuheta jsem nepřečetl žádnou knížku dvakrát. A nakonec se tu takhle rozměkčuju (a to jsem střízlivej!!!)
Takže závěrem jenom: Pavle, super, normálně bludišťáka za to že jsi tenkrát dostal nápad s Labyrintem vůbec začít!
Jo a prolog co je tady na netu je podle mého lepší, než ten v knize. Ten v knize se sice víc usměrnenej na kontext a naznačí toho podstatně víc o tom co se člověk pozdějí doví, ale ještě dneska mi ten online prolog přijde tajemnější. A to je samo hustější :))

Milý Raile

Je to poměrně tristní, že na Tvůj komentář odpovídám po tak strašně dlouhé době. Nevím, co se stalo, ale život letí jak splašenej, a člověk se pořád honí za spoustou báječnejch věcí, za rodinou i za prací, a některý oblíbený kratochvíle dostávají na frak. Jako třeba tenhle web, který posledních bojímseříctkolik let stagnuje. Některé krásné věci mají ale omezené trvání, a i to je na nich to krásné. Já vždycky budu hrozně rád vzpomínat na dobu, kdy Labyrint vznikal a na všechny ty lidi, které jsem při jeho tvorbě potkal. Byl to pro mě začátek obrovské kapitoly, jak tvůrčí tak lidské. Už proto ten web pořád udržuju na kapačkách ( trochu jako muzeum). Říkám si ale, člověk nikdy neví... třeba jednou přijde doba na další podobný projekt. :-)

tematický obrázek

Anketa

Shout Box

Rail Balco: Hezky Yenn, jen tak dál! :)) (tyhle chaty v shoutboxu s roční pauzou mě strašně baví :)))
Yenn: Raile, vítězíš ale jsem to v patách ;) 8 let 25 týdnů!
Rail Balco: DEJFE 8 let 28 tejdnu!!! nemas nedas nesnaz se!!
Jajoch: Tady je ale velmi mrtvo. Chápu, že k tomu obálka Vězněné takřka vyzývá, ale... nemělo by se tu něco dít? :)
Pavel Renčín: Ahoj Jajochu. Už několikrát jsem chtěl odepsat, tak snad aspoň po té strašné době :) - ANO, další román je skoro hotový!
Jajoch: Po dlouhé době jsem sem zavítal... přidám se k obecnému chlubení se: 7 let a 4 týdny...:) Pavle, pracuješ teď na něčem?
poky.mn: 6let a 24 týdnů :oD
erumoico: 6 let 12 týdnů :)
Rail Balco: hahaa dejfe, dohanim te! 5 a 45 tydnu!
DejF: 6 let 4 týdny, už je to sice pár let trochu jako klinická smrt, ale stejně se cítím starej :-)

RSS kanál

Syndikovat obsah

Kdo je online

Momentálně je online 0 uživatelů a 14 hostů.
(c) Pavel Renčín 2007