Lord Třinec a jedna skvělá soutěž

Městská knihovna Třinec ve spolupráci s M-klubem - klubem mladých, zorganizovali v říjnu loňského roku zajímavou soutěž na téma "Rada měst". Cílem bylo napsat co nejzajímavější krátkou povídku/popis města Třinec, tedy lorda Třince tak, jak jej vidí ti, kteří jej znají nejlépe. Bylo pro mě ctí, když jsem mohl nad soutěží převzít patronát a za pomoci zkušené poroty vybrat tři nejlepší dílka, která díky tomuto projektu vznikla.

Bylo by nefér, nechat si tyhle fajn texty jen pro sebe, a tak se o ně podělím s vámi. Teď a tady. Texty jsem seřadil v gradující sekvenci od třetího až po první místo, které již prozrazuje určitou literární vypsanost. Snad se vám budou líbit jako mě.

 

3. místo: Lord Třinec (Lilian Heczková)

Lord Třinec - nesmělý vládce nejvzdálenějšího východního cípu české země. Moderním jazykem by se dal popsat jako steampunkový, zeleně zbarvený drak středního věku (zdánlivě v nejlepších letech). Jednu třetinu jeho těla totiž tvoří různé kovové součástky; dráty, destičky, trubice, páčky a podobná drobná udělátka. Kdybyste se podívali o trochu blíže, zdálo by se vám, že zbytek těla je jakoby porostlý zvláštním druhem zeleně.
Při chůzi mírně pokulhává, což má za následek neustálé skřípání. Občas také, když špatně našlápne, vydá jeho železná náhrada nohy dutý, mílemi rezonující lomoz. Jeho chůze je tedy tak trochu těžkopádná, drak sám je však poměrně štíhlý, vitální  a i přes zdánlivé indispozice kráčí svižným, aktivním tempem. Z nozder mu neustále vychází našedlý dým a když jej něco obzvlášť podráždí, je možné zahlédnout i modře zbarvené plameny.

Na hlavě nosí vysoký černý klobouk ovázaný hnědou stuhou značky Olza, která má dodat na galantnosti jeho jinak stále dětskému srdci. Mnozí psychologové by si nejspíše nevěděli rady s tím, kam jej charakterově zařadit. Lord Třinec totiž na jednu stranu působí vážně, ležérně a jeví se jako dokonalý gentleman, na druhou je některými považován za nedochůdče a mladíčka věčně veselé, vrtošivé mysli.

Je pověstný svou marnivostí a ledabylostí. Každou chvíli se na sobě snaží něco vylepšovat, ačkoliv to mnohdy není vůbec nutné, zatímco chyby, na které by se měl zaměřit, zcela ignoruje.

Je velkým fanouškem sportu, hudby (především rocku) a nebrání se ani kulturním inovacím. Mezi jeho elegantní návyky rozhodně nepatří pověstné pokuřování drahých doutníků a cigaret, díky nimž trpí neustálým pokašláváním a značně pokročilým zánětem plic.

Co se týká vztahů s ostatními pány a dámami, nejvíce jej dokážou naštvat okresní páni Frýdek a Místek, kteří (ač mezi nimi také panuje neustálá, tichá nevraživost) lordu Třinci stále všelijakými způsoby znepříjemňují život (a tváří se při tom zcela nezaujatě).
Babička Vendryně se na Třinec po celý čas dívá z podhledu, neboť ji uráží jeho nikdy nemizící úsměv, s jakým k ní vysílá svá cigaretová mračna.
Nelze opomenout ani jeho starého, dobrého kamaráda Jablunkova, o kterém je přesvědčen, že je venkovský balík a nerozumí jeho modernímu marketingu a ekonomice. Přesto mu o ní rád vypráví a předstírá, že ho ani trochu nelákají jeho okolní pozemky plné krásných beskydských hor a údolí.

2. místo: Město Třinec (Ivo Kohutek)

Svou postavou připomíná hrdiny ze starých bájí. Vzrůstem není příliš vysoký, ale zato s planoucíma pronikavě rudýma očima, ve kterých se odráží záře vysokopecního odpichu. S dlouhými ryšavými vlasy, které ještě více zvýrazňují jeho divokost. Tyto vlasy se mu kroutí a proplétají jako klubka drátů, které se každý den válcují v jeho tajemných útrobách. Jeho planoucí pohled občas zastiňuje husté a mohutné obočí, které je tolik podobné vycházejícímu kouři z aglomerace. Díky jeho častému kamennému výrazu ve tváři můžeme vidět několik jizev z dob minulých i současných. O zocelení v žáru tvrdé dřiny také vypovídá jeho mohutná hruď s ocelovými svaly. Paže má jako správný hutník, mohutné a silné. Ruce, které stále při práci používá, vypovídají o velmi těžké práci, kterou den za dnem provádí. Má je na omak tvrdé a hrubé, jeho silnému stisku se téměř nic nevyrovná. Jeho hnací silou není pouze srdce, nýbrž dvě ohnivá srdce. Ta stále dokola pumpují tuny ohnivě rudé krve do žil, díky které dokáže brzo ráno vstávat a žít dál.
Často je vídán ve své ocelové zbroji a s umouněnými tvářemi jak pospíchá svádět každodenní souboj s ohnivou saní. Jeho oblíbenou zbraní je kyslíkové kopí a obří kladivo. Zbraně natolik mocné, že nejsou materiály, které by před nimi obstály. V souboji s kopím proti němu neobstojí ani ten nejobrněnější rytíř. Svým kladivem je schopen doslova vytlouct život z nepřítele.
Dennodenní těžkou dřinou zajišťuje dodávky tolik potřebného kvalitního materiálu. V činnosti, kterou všichni ostatní sourozenci zavrhli, setrvává již téměř dvě staletí. Pomáhá mu již jen mladší sestra Nová Huť. Proto na většinu dotazů dává krátké a jednoduché odpovědi, často ve svém jazyce - „ Nima času na gupoty“. Cizinci často nechápavě zakroutí hlavou a často ani nevědí, že jen prostě není čas na hlouposti. Díky tomu se většině ostatních jeví jako velice špinavý a hloupý hrubián, s děsivým zápachem. Častokrát ale stačí, aby si po práci opláchl obličej, a hned se pozná, že není takový zanedbaný, divoký a nepřátelský. Jeho řečí není žádná polština, za kterou ji cizinci mají. Je to prastarý pozůstatek starší řeči. Ještě v nedávné minulosti měl každý z jeho sourozenců svou podobu takové řeči. Leč mnoho z nich se změnilo a zapomnělo na své dávné kořeny.
Z jeho dětství si toho příliš nepamatuje. Ví jen, že vyrůstal ve stejných dobách jako většina jeho sester a bratrů. Dodnes se ani přesně neví, proč ho tak někdo pojmenoval. Jedna z možností je díky řece Olši a jejímu mírnému toku v této oblastí, která sloužila k vytření ryb – od toho Třenec, později Třinec. Jako dítě a mladík nebyl nijak výrazný, rád se staral o své pole a pastviny. Až v pozdějším dospělejším věku začal budovat hutě. Díky přírodnímu bohatství v podobě železné rudy, vápence, dřeva a vodní síly se stal postupem času jedním z odborníků pro tuto těžkou práci.
Musel se dlouho probíjet, než získal nějaká uznání. Vždy se našli nějací jeho sourozenci, ať starší nebo mladší, kteří mu házeli a házejí klacky pod nohy. Nikdy nedosáhl velkoleposti ani moudrosti některých ostatních. Přeje si uznání, kterého se mu ale ani po mnoha a mnoha letech těžké dřiny stále nedostává. Stále je ostatními opovrhován a brán jako ten Černý Petr. Často byl trýzněn staršími dvojčaty Frýdkem a Místkem. Když se snažil být lepší než oni, hned přiběhli a začali mu dělat různé potíže. Naštěstí má své blízké bratry Těšína, Jablunkova a vzdálenější sestru Ostravu. S ní se často pošťuchuje a soupeří v nejrůznějších aktivitách.
Většina lidí ho soudí pouze podle obalu, ale nepodívá se již na jeho obsah. I když patří mezi nejzelenější města, často sám proklíná svůj vzhled. Čas od času totiž bývá zahalen neproniknutelným
a až hmatatelným příkrovem. Svou krásu a neobyčejnost ocení při rozplynutí dusivého příkrovu.
Když zrovna nepracuje, rád se toulá po svém rozlehlém panství. Vstupuje do hlubin lesů nebo stoupá na strmé vrcholy hor, odkud pozoruje širé okolí. Má mnoho vrchů, vyšších i nižších. Zřejmě nejoblíbenějšími jsou asi Javorový a Ostrý vrch, které rád nazývá svými sestrami. V oblastech lesů a hor vybudoval množství míst, která miluje a často je navštěvuje. Sice je tam cesta často dlouhá a strmá, ale on ví, že se mu tato pouť vyplatí. Často se tam setká se svým přítelem Beskydem. To se poté od smíchu hory zelenají, když si spolu tito přátelé vyměňují novinky ze svého okolí. Třinec má totiž rád přehled o svém okolí, ale i přesto se snaží dávat najevo, že ho nezajímá, co se děje za jeho hranicemi. Má své vlastní práce dost.

1. místo: Třinec (Martin Švéda)

Vyslanec Rady měst stál na perónu hlavního pražského nádraží. Nad nádražní halou vál lehký podzimní vánek a ve vzduchu nebylo ani stopy po tom, že to už nebude víc než týden a napadne první sníh. Raději by byl někde venku na slunci než tady v temné a chladné hale mezi skupinkami spěchajících lidí. „Vážení cestující, na nástupiště číslo – jedna – přijíždí – expres číslo – 150 Jan Perner – ze směru – Žilina – Třinec – Ostrava hlavní nádraží – Olomouc – Pardubice. Vlak zde jízdu končí.“ hlásil trhaně hlas nádražního rozhlasu. Vyslanec pohlédl na hodinky – 12:23 – měl víc než deset minut zpoždění. Odfrkl si. Auta, letadla, dopravní prostředky Rady, a on musí jezdit vlakem. Přesto trpělivě stál a počkal, dokud celá souprava za skřípotu brzd nezastaví, dveře se neotevřou a v hloučku lidí, nadšených z toho, že jejich několikahodinové utrpení konečně skončilo, se neobjeví ten, na jehož bezpečném transportu závisí úspěch jeho dnešní mise.
Na světě bylo mnoho těch, které by on sám označil za ničím nezajímavé, nudné nebo snad bezvýznamné. Ani jedno z těchto přízvisek by však rozhodně nepoužil v souvislosti s lordem Třincem, vládcem nejvýchodnější části republiky a strážcem východní hranice. Ještě dříve než se objevil ve dvířkách, objevila se v nich jeho vycházková hůl. Masivní, lesklá, ocelová hůl, zakončená rukojetí ve tvaru malého kladívka. Vzhledem ke svému věku měl rozhodně daleko k tomu, aby ji potřeboval, ale snad ještě nikdy ho bez ní nikdo neviděl a on si potrpěl na to, aby to tak zůstalo. Hned za holí následovaly ruce zahalené do rukavic z hladké černé kůže a za nimi už se z vlaku soukal i zbytek těla. Vzápětí si uvědomil, že slovo „soukal“ nebylo tím pravým. Lord Třinec chodil vždy dokonale rovně, vzpřímeně. Tento jeho fyzický rys se po těžkých prvních letech jeho vlády promítl i do jeho povahy. Nikdy se před nikým nehrbil. Byla to jedna z jeho nejznámějších vlastností a bylo mnoho těch, kteří měli s tímto jeho povahovým rysem problémy. Když se ti dva potkali poprvé, vypadal Lord Třinec úplně jinak. Radu nikdy příliš nezajímaly problémy pohraničních oblastí. Vlastně málokoho kdy zajímaly problémy jiných měst, snad s výjimkou těch okolních. Proto mu ten den, kdy před více než devadesáti lety předstoupila před Radu koalice vedená lordem Třincem a knížetem Těšínem, aby žádali pomoc v otázce dělby hranic mezi nově vzniklými státy, vryl do paměti. Ne ani tak žádost samotná a dokonce ani ony těžké časy, jako spíše samotný vzhled Jeho excelence. Slyšel plno historek o tom jak nespoutaný a energický tento mladý lord byl, když ještě mnoho let před první válkou hájil před Radou svůj nárok na titul a své město. Když jej pak viděl prvně, byl bez energie, jeho tvář byla bledá, pohublá. Proto se mu nesmírně ulevilo, že když ho vidí nyní, jak stojí na perónu, odhrnuje si vlasy z čela a rozhlíží se po nádražní hale - je to zase ten mladík z vyprávění. Kdyby byl obyčejným kolemjdoucím, tipnul by, že tento mladík právě ukončil vysokou školu nebo že se snad ještě vrací po týdnu z kolejí domů za rodinou. Vrásky, které tehdy hyzdily jeho mladou, jemnou tvář už byly nadobro pryč. Přesto, jeho tvář už nebyla tak jemná, jako snad bývala kdysi.
Lord svým pohledem konečně spatřil toho, koho hledal. Jeho hluboké šedé oči upřely zpod čupřiny dlouhých vlasů, černých jako uhel, svůj pohled na vyslance a zasvítily v upřímné radosti nad setkáním se známou tváří. Vyslanec si nemohl nevšimnout také úsměvu, protože ten byl díky bradce ještě více patrný. Dříve než stačil udělat první krok, stihl to lord udělat dříve. Energická, svižná chůze, doprovázená pravidelnými údery bodce hole o špinavé nádražní kachličky, které se rozléhaly halou, vyslance naprosto upoutala. Vyslanec viděl za svou dlouholetou kariéru mnoho. Viděl Prahu tančit v opeře, viděl Brno bojovat pod Špilberkem. Viděl a zažil mnoho významných momentů historie Českého království, a přesto cítil zhruba stejné pocity jen z toho, jak tento vysoký, elegantní mladík v dokonale padnoucím obleku, zabalený v hrubém kabátě, dokázal změnit okolní nádražní atmosféru pouze svou přítomností.
„Zdar!“ křikl na vyslance, ještě když byl v půli cesty mezi nimi. Jeho lehce nakřáplý, přesto výrazný hlas se rozlehl nádražní halou. Bylo zvláštní, jak tento plný, dalo by se říci léty protřelý, hlas na první pohled vůbec neseděl k člověku tak mladému. To také zarazilo pár nejbližších cestujících, které tento náhlý a nečekaný zvuk vylekal, ovšem když se otočili a hledali jeho zdroj, nenašli nikoho, ke komu by jej zařadili.
„Zdravím Vás.“ odpověděl na pozdrav vyslanec a stiskl lordovi ruku. Jeho stisk byl ocelově pevný. „Měl jste dobrou cestu?“
„Samozřejmě.“ odtušil lord Třinec a dodal: „Cestovat vlakem je nejlepší a nejbezpečnější způsob dopravy v dnešních dnech.“
Vyslanec věděl, na co naráží. Většinu všech ostatních linek spravoval stát a v rámci Rady měst nad nimi měla správu Praha. Existovalo pouze několik soukromých dopravců, nad nimiž prozřetelně převzalo správu Brno. Věděl také o vztahu lorda Třince ku Praze a také o tom, že Třinec byl kdysi v popředí snah vybudovat takzvanou Košicko-bohumínskou dráhu. V důsledku ho proto jeho tvrzení ani nijak nepřekvapilo.
Protože se široko daleko vědělo, že lord Třinec je vášnivý kuřák (a protože také kdysi v západních Čechách často slýchával vtip o jakémsi Digestoři z východu) rozhodl se mu nabídnout cigaretu.
„Dáte si?“ obrátil se na něj a z náprsní kapsy vytahoval perletí vykládané pouzdro.
„Ne děkuji.“ Odpověděl stroze lord Třinec. Když si ale všiml poněkud zaraženého pohledu jeho společníka, dodal: „Unie měst nedávno zase vydala jakési směrnice týkající se omezování kouře. Týká se několika měst, mne bohužel nevyjímaje.“ vysvětlil. „Už to není to, co to bývalo.“ dodal a ohlédl se přes rameno, jakoby něco hledal. Takže Třinec omezuje kouř, zajímavé – pomyslel si vyslanec a zamyslel se, jestli onen vtip bude teď pořád tak vtipný, jako když ho slyšel kdysi prvně.
„Připravil jste mi program, jak jsem žádal?“ vytrhl lord vyslance z přemýšlení otázkou a pořád se při ní ohlížel přes rameno.
„Samozřejmě, jak jste žádal. Během Vašeho pobytu zde navštívíte tři divadelní představení, Národní a Technické muzeum a Národní knihovnu. Kromě toho Vás čeká konference na téma Zpracování a pokročila metalurgie kovů. Dále pak samozřejmě zasedání Rady a náležitosti s tím spojené. A v neposlední řadě v pátek hrajete se Slávií. Máte lístek do VIP sekce. Dále pak v pondělí je to…“ četl vyslanec z připraveného programu. Lord Třinec se v posledních letech odklonil od svého původního, poněkud jednostranně ocelového zaměření. Pomalu se z něj stával člověk velice kulturní, snažící se skloubit tato dvě odvětví lidské činnosti tak, aby si vzájemně nepřekážela a navzájem se obohacovala.
Vyslanec četl program celou cestu od perónu až k východu z nádražní haly. Když program konečně dočetl a vzhlédl, zjistil, že lord Třinec není tam, kde by měl být. Respektive není vůbec nikde. Zmateně se rozhlédl. Po chvilce hledání konečně zahlédl lorda Třince, jak stojí opodál s jakýmisi neznámými lidmi. Ulevilo se mu, a protože to nevypadalo, že by byl lord v ohrožení, zůstal stát a počkal, až se k němu lord vrátí. Na dálku pouze zaslechl lordova poslední slova: „Postarejte se mi o věci a ubytujte mě!“. Když se lord vrátil a všiml si vyslancova tázavého pohledu, poznamenal jenom: „Mí poradci, Vendyně, Bystřice, a tak.“ Pak přátelsky objal starého přítele kolem ramen.
„Pojď, čeká nás mnoho práce!“ pronesl svou oblíbenou větu a společně vyrazili ven, vstříc slunečnému dni.  

Komentáře

Pěkné

Když to čtu, tak trochu lituju, že jsem sám nic nenapsal do Rady Měst. Pár nápadů jsem měl, ale nějak jsem to nedal dohromady.

Je super, že se kolem městských válek sem tam ještě něco děje.
----
The world we live in is another skalds dream in the shadows...

:-)

Ono se kolem Městských válek děje víc, než se na první pohled zdá. Bohužel má ale spousta z těch věcí poměrně značné zpoždění. Na začátku tohoto roku jsem dokončil novelu, takový stostránkový crossover mezi Starými českými pověstmi a Městskými válkami. Vyjde ale až příští rok... Bohužel ;)

tematický obrázek

Anketa

Shout Box

Rail Balco: Hezky Yenn, jen tak dál! :)) (tyhle chaty v shoutboxu s roční pauzou mě strašně baví :)))
Yenn: Raile, vítězíš ale jsem to v patách ;) 8 let 25 týdnů!
Rail Balco: DEJFE 8 let 28 tejdnu!!! nemas nedas nesnaz se!!
Jajoch: Tady je ale velmi mrtvo. Chápu, že k tomu obálka Vězněné takřka vyzývá, ale... nemělo by se tu něco dít? :)
Pavel Renčín: Ahoj Jajochu. Už několikrát jsem chtěl odepsat, tak snad aspoň po té strašné době :) - ANO, další román je skoro hotový!
Jajoch: Po dlouhé době jsem sem zavítal... přidám se k obecnému chlubení se: 7 let a 4 týdny...:) Pavle, pracuješ teď na něčem?
poky.mn: 6let a 24 týdnů :oD
erumoico: 6 let 12 týdnů :)
Rail Balco: hahaa dejfe, dohanim te! 5 a 45 tydnu!
DejF: 6 let 4 týdny, už je to sice pár let trochu jako klinická smrt, ale stejně se cítím starej :-)

RSS kanál

Syndikovat obsah

Kdo je online

Momentálně je online 0 uživatelů a 14 hostů.
(c) Pavel Renčín 2007