Česká Lípa

Mé povinnosti mě tentokrát zavedly na sever Čech, do města známého pod jmény Česká Lípa či Böhmisch Leipa. Poté, co jsem se o tomto městě dozvěděl důležité a většinou i zajímavé informace, mohu říct, že narozdíl od některých měst by vše mělo proběhnout hladce. Uvidíme...

Jsem tu sám, můj průvodce odešel. Do města jsem dorazil již před třemi hodinami. Česká Lípa, nebo chcete-li paní Lipá, mne nemohla přijmout hned. Jeden z noviců mě provedl po městě a zavedl do klášterní baziliky Všech svatých. Zde mám počkat. Z oltáře vpravo na mě shlíží svatý Václav, patron české země.

„Nádherné, že ano?“ odmlčela se. „Chodím sem ráda,“ přátelským hlasem se nesla konejšivá vlídnost. Otočil jsem se a zadíval se na duši města, ztělesněnou bohyni. Prohlížela si obraz svatého Jana Nepomuckého. Vypadala přitom jako obyčejná středověká měšťanka. Červeno-zelená sametová róba obepínala drobné tělo a útlý pas byl stažený koženým opaskem, na němž visel plátěný měšec. Zatímco většina z hnědých vlasů byla vzorně spletena do drdolu a uložena do stříbřité síťky, pár neposedných pramenů volně spadalo podél obličeje. Na krku se blýsknul malý černý přívěsek, dvě zkřížené ostrve. Pravou polovinu tváře však měla stále skrytou ve stínu. Byla hezká svou obyčejností, nic výjimečného na ní nebylo k nalezení, vyjímala se ladnou přirozeností.

„Těší mě, že vás poznávám, paní,“ poklekl jsem a uklonil se. Paní Lipá se otočila a v tom jsem zahlédl celou její tvář. Byla zohavená, jistým způsobem až nelidská. Nemohl jsem si pomoct, zíral jsem na linie vykreslené jizvami. Pozvedla ruku a prsty si přejela po znetvořené kůži. V očích se jí na kratičký okamžik zaleskl strach a bolest, ale vzápětí je vystřídala srdečná laskavost.

„Nepříjemná památka na požáry, které v minulosti zachvátily mé město,“ usmála se, „Přede mnou se nemusíš klanět, Kristiáne. Vítám tě.“ Na důkaz nepovýšenosti mi podala ruku a pomohla vstát. Jednoduché gesto, avšak vypovídalo mnohé. Všimnul jsem si však něčeho zvláštního, co bylo doposud skryto pod širokými rukávy. Její ruce byly až do půli předloktí pokryty něčím zvláštním, šedivým, co se drolilo a prášilo. Byl to beton. Stejně tak musela mít znetvořené i nohy, protože za sebou zanechávala jemnou stopu šedivého prachu. Bohužel následek toho, že okraje města tvoří panelové domy, ohromné betonové údy.

Pustila mou ruku a opět promluvila melodickým hlasem: „Bohužel tě teď nemohu plně vyslyšet, právě zasedá městské zastupitelstvo. Ale pokud chceš, můžeš jít se mnou.“
„Velice rád přijímám vaše pozvání,“ odpověděl jsem a oba jsme vyrazili z baziliky. Mohlo být něco kolem poledne, slunce bylo přímo nad námi. Při cestě přes náměstí TGM si nás nikdo nevšímá. Probíhají tu městské slavnosti k poctě patronům města, svatého Petra a Pavla a všude kolem je mnoho kejklířů, rytířů a středověkých řemeslníků.

Přes náměstí jsme dorazili na radnici. Paní Lipá mi nabídla místo po své levici a sama se usadila do čela stolu. Je tu většina představitelů města. Vlevo ode mě sedí Ing. Dubic, radní pro průmysl. O místo dál sedí Špičák st., radní pro vodohospodářství a také místní stařešina. Vedle něj Stará Lada, radní pro energetiku. Poté jsou tu Trojčata, která si Lipá v minulosti osvojila - Dobrana, Písečná a Vlčák, kteří do vínku dostali přilehlé lesy, pole a veškeré zvířectvo. Jako poslední na mé straně sedí Žízník, radní pro zábavu (poslední dobou je o něm slyšet hlavně díky Reggae festivalu). Po pravé ruce paní města má své právoplatné místo Stará Lípa, na první pohled velmi stará žena s prošedivělými vlasy, nikdy ji nepotkáte bez dřevěné berly a kostěného náhrdelníku. Koluje o ní spousty legend. Někteří povídají, že je matkou samotné Lipé, jiní, že je keltské krve, a další, že je starší než jakákoliv bytost druhého světa. Pravdu nezná nikdo, snad jen ona a samotná Lipá. Dále jsou členy zastupitelstva major Holák zajišťující bezpečnost města, Střelnice a Svár obstarávající dopravu (obyčejných lidí i druhého světa) a také nejmladší členové zastupitelstva Sever, Lada a Špičák ml. (děti Staré Lady a Špičáka st.), kteří mají na starost správu obyvatelstva.

Hlavním bodem zasedání byla hlavně současná hospodářská krize. Mezi zastupiteli města se rozrostla vášnivá diskuse, kdy každý chtěl ochránit svěřený resort, nikdo nechtěl ustoupit. Zavřít největší fabriky? „Jen přes můj mrtvý titul!“ rdí se Dubic. Omezit výdaje na festivaly? „Seberte lidem hry a omlátí vám chléb o hlavu!“ rozčiluje se Žízník. Jednání bylo opravdu dlouhé a vyčerpávající a i když se čas vepsal mnohé do tváře paní Lipé, její schopnosti vyjednávat byly stále excelentní. Kdysi bývala jednou z největších a nejschopnější obchodnic v celém českém království. Ve středověku veškeré obchody na sever prošly jejíma rukama, dokonce i ty s německými městy. A přestože je prostého původu, svého času bývala jednou z nejbohatších a svými výsadami se vyrovnala městům královským.

Po skončení zasedání mě paní Lipá odvedla do tajných komnat Vodního hradu. Všude po stěnách visely kartouny, barevné textilie s tištěnými vzory, chlouba zlatého manufakturního věku města. Bylo zde vystaveno mnoho hliněných váz a hrnců. Ve zvláštní vitríně stály vázy broušené, poháry a další skleněné výtvory. Přistoupil jsem blíž a prohlížel jsem si je.
„Dar od Nového Boru a jeho staršího bratra Sonova,“ informovala mě paní Lipá.
„Ten Nový Bor? Skleněný muž, v jehož stopách zůstává roztavené sklo? Ale jeho bratr je přece Šenov, nebo se snad pletu?“ zeptal jsem se.
„Ach ano, zapomínám, že mu dnes tak říkají,“ usmála se a nechala mě prohlížet si další vystavené exponáty.
Na protější stěně visí několik obrazů. Ukázal jsem na obraz zobrazující skálu nad jezerem a tázavě jsem se podíval na paní Lipou.
„Ten je od starého Sloupa, je to obraz jeho domova. Býval to skalní hrad, dnes tu zůstala pouze poustevna se svým poustevníkem,“ přešla k dalšímu obrazu s podlouhlým hradem s dvěma věžemi, jemně po něm přejela prsty, „Tohle je Bösig, asi ho budeš znát pod jménem Bězděz. Vyrůstali jsme spolu, byl královské krve. Poté co zestárl, se ho královská rodina zřekla,“ její výraz posmutněl.
Pomalu jsem došel k dalšímu obrazu, na kterém se mezi stromy ploužila řeka od jednoho města k druhému. Bylo na něm napsáno „Navždy spojeni“.
„Co je to za řeku?“ zeptal jsem se.
„Ploučnice,“ zněla stručně odpověď, doplněná však velmi hřejivým úsměvem milenky. Bylo mi jasné, že víc se o obrazu nedozvím, od koho je, kdo jsou ta města ani jak je myšleno ono „Navždy spojeni“. Nechal jsem ho tedy být.
Na podstavci pod obrazy stál černý kámen s popiskem „Smolinec pro štěstí“.
„Od Ralského Strážníka,“ vyčetla mou otázku.
Celá vedlejší stěna byla zvláštní, nejdříve jsem si myslel, že se jedná o obrovský obraz, ale když jsem přišel blíž, zjistil jsem, že je to mozaika z pohlednic a dopisů. Některé byly opravdu staré, stěží čitelné, další byli naopak jen pár týdnů staré. Většina z nich byla psána německy. Na jednom z nich stálo „Süße Grüße aus Zittau, mein liebes Leipchenlein“.
„Omluvte mou zvědavost, ale od koho jsou všechna ta psaní?“
„Od purkraběnky de Zittau, samozřejmě. Známe se již…no řekněme od dětství, je skoro jako má starší sestra.“
Další dominantou pracovny byla lovecká trofej jelena.
„A tohle pro vás ulovil kdo?“
„Ten je od starého vévody Zákupského. Milý to stařík, určitě byste si padli do oka.“
Vzala mě za rameno a vedla mě na druhou stranu místnosti, „Myslím si, že už tě dále nebudu zdržovat a přejdeme k tomu, proč si sem opravdu přišel, Kristiáne. Prosím,“ nabídla mi židli u malého psacího stolu a sama se posadila naproti… 

Komentáře

"První" verze

Je to zatím jen to první, co jsem zesebe vychrlil. Dávám to na přečtení lidem z ČL aby mi na to řekli své názory, tže to nejspíš časem trochu upravím. A za jakoukoliv radu od vás (velmi zkušenějších) budu rád =)

Takže ...

stylisticky možná trošku doladit, ale jinak se mi to líbilo. Popis města netradičný, přesto funguje perfektně. Pěkný jsou odkazy, narážky, ... a i ta popálená tvář či "betonové" ruce.
Myslím, že Lípa se povedla - nezapoměls na nikoho, dokonce ani na Stráž ... možná ještě přidat nějaký legendy.

jo a spojení s DC

se ti povedlo na výbornou ;-)

Komentář

Dynamický popis města se mi líbil moc. Opravdu jsem si čtení užil. Česká Lípa se mi zjevila jako živá bytost. K textu - vyhodil bych některá přivlastňovací zájmena (zvedla svojí ruku, svým melodickým hlasem apod., ale to to píše každý druhý, z toho si nic nedělej)...
Jinak pokud máš pocit, že zatím komentuje méně lidí, už teď jich četlo článek téměř 70. :)

Pozdě, ale přece...

Po přečtení posledního dílu MV jsem si vzpomněl na svůj článek zde, tak jsem se rozhodl do něj znovu pustit, jak jsem měl v plánu před dvěma lety :)
Trochu jsem popis mého rodného města upravil dle rad :)
Musím říct, že po zhltnutí Věku nenávisti jsem si uvědomil, že mám své město asi opravdu rád (i když je to taková menší díra :D)
A velmi (opravdu moc, bez ironie) mě potěšila zmínka o České Lípě (i když miniaturní :)).
A asi se pustím do napsání nějakého příběhu o České Lípě (jak si ona sama poradila během MV :))

Re: Nicolas

A já musím úplně upřímně říct, že jestli Městské války vzbuzují podobný pocit aspoň v několika lidech, tak mě to zatraceně těší ;-)

tematický obrázek

Anketa

Shout Box

Rail Balco: Hezky Yenn, jen tak dál! :)) (tyhle chaty v shoutboxu s roční pauzou mě strašně baví :)))
Yenn: Raile, vítězíš ale jsem to v patách ;) 8 let 25 týdnů!
Rail Balco: DEJFE 8 let 28 tejdnu!!! nemas nedas nesnaz se!!
Jajoch: Tady je ale velmi mrtvo. Chápu, že k tomu obálka Vězněné takřka vyzývá, ale... nemělo by se tu něco dít? :)
Pavel Renčín: Ahoj Jajochu. Už několikrát jsem chtěl odepsat, tak snad aspoň po té strašné době :) - ANO, další román je skoro hotový!
Jajoch: Po dlouhé době jsem sem zavítal... přidám se k obecnému chlubení se: 7 let a 4 týdny...:) Pavle, pracuješ teď na něčem?
poky.mn: 6let a 24 týdnů :oD
erumoico: 6 let 12 týdnů :)
Rail Balco: hahaa dejfe, dohanim te! 5 a 45 tydnu!
DejF: 6 let 4 týdny, už je to sice pár let trochu jako klinická smrt, ale stejně se cítím starej :-)

RSS kanál

Syndikovat obsah

Kdo je online

Momentálně je online 0 uživatelů a 15 hostů.
(c) Pavel Renčín 2007