Doupov

Kdysi nosíval tvář mladého a chudého šlechtice. Mezi ostatními městy ho bylo snadné přehlédnout, nevyzařoval majestát ani příliš nedal na extravaganci. Při bližším setkání mu ale nebylo možné upřít jisté charisma a sebevědomí, které je vlastní venkovským hejskům, doma obdivovaným, ale ve velkém světě někdy až směšným. Patrné to ostatně bylo i z jeho oděvu, střiženého sice podle nejnovější módy, ale vyrobeného z obyčejných látek. Jen rukávy a záda jeho těžkého německého kabátu byly zdobeny vyšívaným motivem tří bílých růží. Jeho vlasy měly světle žlutou barvu podzimní trávy, v trochu tuctové tváři mu seděly šedavé oči, které jako by vyzařovaly nenápadné vnitřní světlo - nebo spíš hluboko ukrytý žár. Proslýchalo se, že když se ve středověku účastnil různých šarvátek, byl oblíbený mezi svými spolubojovníky, ale vůči nepřátelům dokázal projevit nečekaně mrazivou krutost. Spojovala se v něm povaha mladého venkovského šlechtice, jenž v létě prohání děvčata po svém ovocném sadu, i odolného horala, který umí být nemilosrdný vůči kořisti, jež mu v zimě padne do tenat.

Dny jeho bezstarostného mládenectví ale pominuly v městských válkách v 15. století, kdy byl odzbrojen falešným příslibem příměří a pak těžce zraněn. Málem tehdy zemřel a snad i proto se přestal míchat do sporů velkých měst. Prý tenkrát trochu zmoudřel a věnoval se od té doby hlavně venkovskému životu. Sledoval sice novinky ve světě a pokud se mu zdály být prospěšné, zavedl je i u sebe doma, ale nikdy to nepřeháněl. Míval  snad i rodinu, i když už není známo, ve které z obcí, jejichž byl lenním pánem, našel svou ženu a jakého byla rodu. Do velkého světa dolehly jenom nejsně pikantní zvěsti o jeho románku s hraběnkou Kyselkou.

Klidný život Doupova byl přerván po 2. světové válce, kdy ztratil většinu obyvatel a viditelně sešel, přišel o značnou část dřívějšího sebevědomí a přestal o sebe dbát. Podobný osud potkal v té době mnoho pohraničních měst, často mnohem významnějších, a nebylo proto divu, že se při prvních poválečných jednáních Rady jeho osud dlouho nedostal na pořad dne. A tehdy ho, aniž by si toho mnohá větší města vůbec všimla, postihla nová a ještě ukrutnější rána - úplné vysídlení města a zřízení vojenského výcvikového prostoru.

Na jednáních Rady můžete dnes potkat zvláštní postavu. Říká si Pán z Hradiště a pokud vám není představen, nepoznali byste, že mluvíte s bývalým Doupovem. Už totiž není tím hejskem, kterým býval, ani mladým otcem rodiny. Jeho tvář je zestárlá a zarostlá, rozpuštěné žluté vlasy mu splývají po ramenou a namísto vyšívaného kabátu nosí vojenský maskáč z druhé ruky. Vyhlíží zpustle, ale narozdíl od jiných měst, která o sebe nedbají, nezapáchá - přijdete-li k němu, ucítíte suchou trávu s příměsí lučních květů, nenápadnou vůni lidí, kteří přespávají na seně či pod širákem. Prý se od jisté doby dokáže měnit ve zvířata, nejčastěji kance či vysokou zvěř, a přichází v takových podobách i na místo jednání Rady, vlastního zasedání se ale vždy účastní v lidské podobě. Nikdo neví, má-li vůbec ještě vlastní Občany, i když jednou byl spatřen v přítomnosti dvou vojáků a myslivce. Mnoho toho už nenamluví, jen občas prohodí pár slov s Libavou, říká se, že jsou možná občasní milenci a jednou za čas spolu tráví týden na rozlehlých horských lukách a mezi šípkovými keři, kde se ona schovává a on jí nechává růst bílé květy. Pokud tomu ale tak je, nejde o trvalý vztah, spíše o setkávání dvou smutných Měst, která si navzájem rozumí.

Mnozí předpokládají, že už je dávno mrtev a když je jim představen, jsou překvapeni. Učenci studující pravidla života měst o něm ale dokáží mluvit dlouho. Doupov, říkají, vlastně už není plnohodnotné město, ale přesto přežil a proměnil se do dnešní podoby díky zvláštní souhře okolností. Když totiž přišel o všechny lidi, ještě ho velká část stála a pomalu pustla. Přitom ale zanikly také okolní vesnice a na jejich místě byl vytvořen jeden velký katastr jménem Hradiště, jenž byl ale nadále přezdíván Doupovem podle města, které stálo v jeho středu. Toto rozsáhlé území zůstalo řídce obydlené, žije tu několik desítek stálých obyvatel, hlavně vojáci, personál vojenských lesů a statků a jejich rodiny. Za jiných okolností by snad starý Doupov získal spíše nového nástupce, nějakého zupáckého Hradiště, ale rozhodnutím Rady mu bylo umožněno přežít. Když už bylo totiž málem pozdě, dostal se jeho případ konečně na pořad jednání a některá města se doslova vyděsila - za jejich zády bylo skoro zavražděno jedno z nich, a to nikoli magickou silou nebo válkou s jiným městem, ale obyčejnými lidmi. Doupov tehdy od jisté smrti zachránila vzácná výjimka - jeho štíty mohou dosud stát na hranicích bývalého města, i když už má jen dvě budovy a žádné obyvatele, a smějí být pravidelně obnovovány.
Půjdete-li dnes po silnici od bývalého Mětikalova nebo směrem od Valče a nenapaří vám pokutu vojenská policie, najdete skutečně na hranicích Doupova novotou se blýskající cedule se jménem města. Lidé vám řeknou, že jsou tam jen proto, aby cvičící vojáci nebloudili, ale sami musíte uznat, že je to vysvětlení poněkud chatrné.

To je vše o Doupovu. Snad zbývá jenom dodat, že Juzlin měl kdysi možná velký díl pravdy, když ho kdysi nazval smutným Tomem Bombadilem, který nenápadně vládne území většímu, než má samotná Praha.

Komentáře

wow

Smekám před autorem Doupova. Tenhle popis má atmosféru, sám o sobě je krátkou povídkou o životě jednoho města. Text se mi moc líbí, je melancholický, jako moje současná nálada, působivý i výkladný. Kvůli takovým městům jsem rád, že celý tento projekt vznikl. Zvážím, jestli by se mi Doupov nějak nepodařilo ještě nacpat do MV3, i když už mám karty poměrně rozdané...

Doupov/Prameny

Doupov se mi moc líbí. Vystihl jsi jeho atmosféru tak, že jsem dostal chuť se tam hned vydat :)
Takto by se dal popsat i osud města Prameny. Ty, a mnoho dalších obcí, byly roku 1947 vysídleny kvůli vytvoření stejnojmenného vojenského újezdu. Paradoxně, ještě téhož roku se velitelství přesunulo z Pramenů do nedalekých Lázní Kynžvart. Prameny se však asi snažili ubránit přítomnosti vojenského posádky, ale moc se jim to nepodařilo. Vyháněly oheň ohněm. Vojsko odešlo jen z toho důvodu, že se na území újezdu konaly průzkumné vrty na přítomnost uranu, díky čemuž nemohla armáda provádět manévry a cvičné střelby. Proto se jala hledat jiný prostor, jenž by nahradil Vojenský újezd Prameny, dnes známý jako Slavkovský les, mezi místními přezdívaný Opičí hory. Kdo se ovšem stal obětí místo Pramenů? Hádáte správně, pokud máte na mysli Doupov. Roku 1954 zanikl V. ú. Prameny, roku 1955 nahrazen Vojenským výcvikovým prostorem Doupov.
Mohl by snad Doupov cítit vůči Pramenům nějakou zášť? Těžko říct, ale hádám že na to už zažil příliš utrpení.
A co Prameny? Jak nesou, byť nepřímou, odpovědnost za zničení Doupova?

Na závěr mohu pouze podotknout, že Marianna z Lázní si stále hoví ve svém chrámu, ne nepodobném Artemidině, a příliš se nezajímá o malicherné vztahy jejích sousedů. S bázní a závistí i nadále vzhlíží k Praze, městu jehož úspěchu chtěla dosáhnout raketovým vzestupem, jenž se však po válce proměnil v úpadek a zapomnění.

Libava a

Sovětští vojáci 1968 - 1991
- http://cgv.su/forum/index.php?c=70
pokud ještě zvládáte azbuku. Mimo jiné tam jezdila i sovětská posádka z Vysokého Mýta.
Souhlasím s Pavlem, pěkně načrtlé město.

tematický obrázek

Anketa

Shout Box

Rail Balco: Hezky Yenn, jen tak dál! :)) (tyhle chaty v shoutboxu s roční pauzou mě strašně baví :)))
Yenn: Raile, vítězíš ale jsem to v patách ;) 8 let 25 týdnů!
Rail Balco: DEJFE 8 let 28 tejdnu!!! nemas nedas nesnaz se!!
Jajoch: Tady je ale velmi mrtvo. Chápu, že k tomu obálka Vězněné takřka vyzývá, ale... nemělo by se tu něco dít? :)
Pavel Renčín: Ahoj Jajochu. Už několikrát jsem chtěl odepsat, tak snad aspoň po té strašné době :) - ANO, další román je skoro hotový!
Jajoch: Po dlouhé době jsem sem zavítal... přidám se k obecnému chlubení se: 7 let a 4 týdny...:) Pavle, pracuješ teď na něčem?
poky.mn: 6let a 24 týdnů :oD
erumoico: 6 let 12 týdnů :)
Rail Balco: hahaa dejfe, dohanim te! 5 a 45 tydnu!
DejF: 6 let 4 týdny, už je to sice pár let trochu jako klinická smrt, ale stejně se cítím starej :-)

RSS kanál

Syndikovat obsah

Kdo je online

Momentálně je online 0 uživatelů a 10 hostů.
(c) Pavel Renčín 2007