Třetí život

Pokus o scifi povídku na téma virtuální reality. Třeba se někomu zalíbí :)

 

Z kohoutku utíkala voda. Po kapkách. Jak už to u vody tajně se vykrádající z kovové trubky bývá. Vytrvalé bubnování mu nepříjemně rezonovalo v uších. Pana K. to zajímalo jen do té míry, aby si ztlumil naslouchátko. Měl plné ruce práce s aranžováním jediné květiny v porcelánové váze na stole.

Trochu se těšil a trochu bál.

Hluk přijíždějícího vozu. Rty se rozechvěly. Oči napadly dveře a neodtrhly se od nich, dokud celý dům nezačal zpívat ústy Bryana Adamse:

...Look into my eyes...

Naposledy si upravil límeček košile, narovnal květinu a vykročil ke dveřím. Kdyby věděl, že je to poslední věc, kterou ve svém životě udělá, asi by něco řekl. Možná by se zasmál slovům právě hrané písně. Možná by naposledy pomyslel na milovanou ženu. Nic z toho však neudělal. Dveře se rozlétly s vybuchujícím smíchem štípaného dubového dřeva. Salva projektilů, která následovala, odmrštila jeho tělo o dobrý metr zpátky. Trvalo to jen pár vteřin. Krvavá kaše, ve kterou proměnila tělo pana K. munice z tvrzeného recyklovaného plastu,  pokřtila tmavě modrý povrch drahého syntetického koberce. Pánové v hnědých kabátech vstoupili do domu a dali se do práce. Času nebylo nazbyt.

... Everything I do - I do it for you... zpíval Bryan Adams.

A z těla pana K. odcházel život.

 

Svět byl toho rána barevný a plný možností. Můj útulný byt v domě se žlutou omítkou voněl kávou a čerstvými koblihami z pekařství na rohu. Naskládal jsem jídlo na tác a vyrazil na pravidelnou raní výpravu do sousedního bytu. „Aničko?“ poctil jsem dveře několikerým dopadem mého ukazováku. „Jsi vzhůru?“

Byla. A to neobyčejně krásná jako vždy. V domě bydlela už při našem příchodu. Její přátelství bylo to nejlepší, co můj třetí život potkalo. Nikdy jsem se nepokusil o něco víc. Pocit, který ve mně probouzela, měl blíž k úctě a obdivu než k přízemní žádostivosti. Zbožňoval jsem ji. Miloval. Svým virtuálním způsobem. Snídaně byla skvělá. Stejně jako její společnost.

 

Otravné pípání mikroportu. Svět byl toho rána šedivý a nudný. Sundal jsem si čelenku a protáhl se. „Robert-“ oznámil elektronický hlas.

Zvedl jsem to. Ze sluchátka se ozývalo hlasité žvýkání.

„Roberte?“

„Á, nazdar Bene!“ zamumlal můj jediný reálný přítel a svůj pozdrav doplnil zvukem tekutiny vtékající do ústní dutiny. „Tak jak jsi na tom, něco novýho?“

„Právě jsme s Annou diskutovali o problematice anonymity ve virtu,“ odvětil jsem suše.

„A vyřešili jste něco?“

„Ne.“

„Takže jako obvykle.“ Smích přerušený záchvatem kašle. Jez pomalu říkají maminky. „Hele dneska se nepřipojim, máme v redakci fofr kvůli tomu novýmu očkování. Tak tu schůzi pořeš beze mně.“

„Ani jsem nevěděl, že je dneska schůze.“

„No jo, osazenstvo baráku se nám trochu změnilo. Páreček z jedničky se najednou odstěhoval. No a ten japonec z trojky se už týden nepřipojil. Takže mu zrušili účet.“

Z různorodého nepořádku na mém stole na mě zamrkala láhev zvětralé Kofoly. Vyprázdnil jsem její obsah a rázem se cítil hůř. V mikroportu bylo ticho.

„Co je? Ještě něco zajímavýho?“

„Hele já ti nevim, ale viděl jsi v multi toho chlápka, co si zapálil barák a uhořel v něm?“

„Hm.“

„Myslim, že to byl pan K. ze dvojky.“

 „Počkej, náš pan K.?“

„No jo, viděl jsem v redakci jeho fotku. Je tomu virtuálnímu zatraceně podobnej. A navíc - Kdy naposledy jsi ho viděl?“

Sundal jsem si sluchátko a nechal Roberta žvanit. Tohle jsem potřeboval rozdýchat. Když před deseti lety ovládla trh s online hrami simulace 3Life, nikdy by mě nenapadlo, že budu truchlit za nějakého virtuálního kamaráda. Anonymita je opojná záležitost. Ale někdy ji člověk vymění za možnost propojit svůj reálný život s tím virtuálním. Třetí život byl nezkušená kráska na výletní lodi. Vzbuzoval touhy. Poskytoval útočiště před životem reálným a tím na síti mimo 3Life. Ten první byl stále nudnější. Ten druhý zase ubíjel prázdnotou.

„Bene?“

„Hele Berte, uvidíme se večer ve virtu jo? Potřebuju si ještě něco zařídit.“

 

Náš konflikt s novými sousedy začal o pár dní později.

„Chceme, abyste se odstěhovali.“

„Co prosím?“

„Víte-“ začala rozpačitě Marie Rylichová, jedna z nových obyvatel spodního patra našeho žlutého domu. „Původně jsme tu chtěli bydlet jenom my, ale potřebujeme se dát do kupy i se zbytkem rodiny. Takže chceme  koupit všechny byty.“

Vyměnili jsme si s Robertem překvapivé pohledy. Rylichovi, početná rodinka nudných a nesympatických patronů, tu bydlela teprve tři dny. Tři dny za zvuku vrtačky, kladiv a nadávek. Tři dny prací ve spodním patře, aby zjistili, že potřebují vršek?

Nebylo z toho samozřejmě nic. Ten dům byl perfektní. Byla to naše jistota ve 3Life. Naše útočiště, ze kterého jsme pořádali výpravy do celého Brna. Nechtěli jsme se ho vzdát. A navíc – Bydlení ve Třetím světě se hledalo ještě hůř než v reálu. Svět byl zde samozřejmě daleko menší. Plně hotová byla pouze velká města. Brno se mohlo pyšnit českým primátem. Patřilo mezi první města ve 3Life vůbec. Důvod byl obecně znám. Ten šikovný chlapec z Wisconsinu, co Třetí život vymyslel, zde měl rodinné kořeny.

 

Rylichovi se snažili a jejich nabídky na odkoupení vrchního patra nebraly konce. Bez úspěchu. Razantní ne dala najevo sebevědomá Anna, když předvedla panu Rylichovi tak nesmlouvavý pohled svých modrých očí, že mu nezbylo než zmlknout a udělat čelem vzad.

Té noci jsem s Robertem navštívil párty v centru. Anna z domu nikdy nevycházela. Prý kvůli reálu nemůže ponocovat a přes den si vystačí s bytem. To jsem nechápal. Párty ve 3Life byly vždycky lepší než v reálu. Tak nějak - intenzivnější. Tma. Přiopilý smích a stoupání do patra. A v půlce schodů nečekaný náraz do něčeho měkkého. Zastavil jsem a Robert zaklel. „Počkej, musim rozsvítit.“

Bílé světlo mě přinutilo zavřít oči. Když jsem je znovu pomalu otevřel, vyděsila mě zdechlina psa, výhružně se houpající před mým obličejem. Zařval jsem úlekem a málem srazil ze schodů sebe i Roberta. „Co to sakra-“

„Hackeři,“ vytušil Robert. Dal jsem mu za pravdu. Mrtvý pes patřil mezi oblíbené žerty kyberpirátů nabourávajících se do méně chráněných částí kódu.

„Zpropadení hackeři,“ promluvil náhle třetí hlas a já znovu nadskočil úlekem. Pod schody se výhružně tyčila hranatá postava Rylicha v montérkách. Zamával papíry. „Jak jsem řekl pánové. Naše nabídka odkupu stále trvá. Měli byste ji vzít. Poslední dobou se to tu pirátskými útoky jenom hemží...“

„Proč?“ to jediné slůvko pálilo na jazyku. Musel jsem se zeptat. Zajímalo mě to víc než cokoliv jiného. Kdo si dá takovou práci, aby získal pro sebe nějaký dům?

„To vás nemusí zajímat. Odstěhujte se a budete moci žít i nadále svůj ubohý život virtuálních povalečů.“

„A tím myslíte co?“ V krku mi vyschlo. A nebylo to tequilou. Naopak. Alkohol se vypařil rychleji než hladová myš s ukradeným sýrem. V patře se otevřely dveře. Na schodech se objevila Anna v noční košili. Její štíhlé bosé nohy připomínaly nohy bohyní ze starých knih. Byla nadpozemsky krásná.

„Co tu-?“ Robert nedořekl. Její pohled pálil jako dotyk rozžhaveným železem. Ani Rylich mu nedokázal dlouho vzdorovat. Znovu. Nakonec sklopil zrak a s hněvivým zabručením zmizel ve dveřích svého bytu.

 

Ráno je moudřejší večera. Já bych spíš řekl – ráno se zdá všechno mnohem méně vážné než večer. A tak se přihodilo, že když se nás Rylich zeptal na naše rozhodnutí, Anna se mu vysmála. „Tohle je můj dům už dlouho,“ pronesla klidným hlasem. „A ať už tu hledáte cokoliv, vzdejte to.“

Soused pokýval hlavou. „Zatím nevíme, kdo přesně jste slečno, ale slibuji vám, že nám přístup k vašim bytům umožníte. Všichni tři. Přinesete mi podepsané smlouvy do tří dnů.“

Výhružku v jeho hlase nešlo přehlédnout. Nedělali jsme si s tím hlavu. Kdo by si dělal hlavu s virtuální figurkou ve virtuální realitě. Navíc pravidla byla jasná: žádný účet není schopen využívat herního majetku jiné postavy bez jejího svolení. To byla první a nejpřísněji střežená zákonitost 3Life. Prolomit ji by komukoliv trvalo roky.

V následujících dnech jsem se nepřipojoval. Místo virtuálních problémů jsem řešil ty reálné. V pátek večer zavolal Robert: „Nazdar Bene. Mám pro tebe pár zajímavých novinek. Zatahal jsem v redakci za pár informačních nitek a myslim, že jsem přišel na to, proč nás chtějí vystěhovat.“

„Jo? A proč?“

„Jak řekla Anna: Něco tam hledají. Víš komu ten dům patřil? Myslim v reálu.“

„Nikdy jsem o tom nepřemýšlel.“

„Stephen Mayer. Víš kdo to je?“

„Zakladatel 3Life?“

„Zakladatel, programátor, vlastník. Všechno v jednom. Možná ses doslechl, že jeho prarodiče žili v Brně...“

Začalo mi svítat. „Nech mě hádat. Bydleli v domě se žlutou omítkou a malý Stefan k nim jezdil na prázdniny.“

„Trefa do černýho kámo.“

„Myslíš že kvůli tomu ten dům chtějí? Že tam ve virtu něco schoval?“

Robert se uchechtl. „Hele citová vazba je sakra silná věc. Mayer je dneska jedním z nejvlivnějších lidí planety. Jestli má nějaký kostlivce ve skříni. Nějaký program schovaný v našem virtuálním baráku, může to některý piráty dost zajímat.“

„Co chceš dělat?“

„Projít se.“

 

K reálnému domu se žlutou omítkou jsme se vydali pěšky. Robert po cestě neustále mlel svoje konspirační teorie. Příval jeho slov se odrážel od mých ušních bubínků jako pingpongové míčky od stolu. Utápěl jsem se v koktejlu očekávání a obav.

„...co myslíš?“

Zpozorněl jsem. „Co? Jo jasně, určitě...“

„Dobře. Řekněme, že je 3Life jako inteligentní stroj, do určitý míry samostatnej. Umí všechny ty báječný věci, který si v něm užíváme. Programy regulují fyzický zákony a vlastně všechny mechanismy jsou prostě jen kusy kódu, který udržuje v chodu Mayerův tým a kupa administrátorů po celym světě. Víš ale, jak systém udržujou, jak opravujou chyby?

Pokrčil jsem rameny.

„Říkají tomu tunely. Prostě kusy kódu, který můžeš zevnitř použít jako nástroje k opravování bugů. Přístup k nim je omezenej a jejich pozice jsou tajný. “

„A ty myslíš, že máme takovej tunel u nás doma?“

„Popravdě nejspíš jeden z nejstarších. Vždyť Brno bylo jedno z prvních naprogramovaných měst. Řekl bych, že nám Stefan ukryl do baráku klíč k český části 3Life. Představ si, co by s takovym tunelem mohla udělat partička schopných hackerů. Stačí drobná změna kódu Brna a tvoje konto by bylo vyšší o pěknejch pár nul. Převýst si je do reálu je pak už to nejmenší.“

„Takže máme někde za zdí kladivo a hřebíky na opravování českýho virtu?“

Další příval slov. A další myšlenky. A pocit, že za tím vším bude něco víc.

Prošli jsme přeplněnými Lužánkami a Drobného ulice nás přivedla až k bývalému arboretu. Za ním se otvíral podchod do klidné části Brna. Elektra se nám zuřivě proháněla nad hlavou a roboti řídící křižovatky neomylně střídaly zelené a červené signály. Sobota v tomhle světě se mi ani trochu nelíbila.

„Škoda že nemáme kontakt na Annu.“ řekl jsem jen tak mimoděk.

 „Ani ne,“ ušklíbl se Robert. „Kdoví jak vypadá v reálu. Třeba teď naše nadpozemská Anna sedí doma a cpe do svýho stokilovýho těla další tabulku čokolády.“

Ten výbuch smíchu nás doprovázel ještě dlouho.

Najednou tam stál. Náš dům se žlutou omítkou. Jakoby odříznutý od zbytku ulice nevysokou zídkou a oprýskanou brankou. Stejný jako v našem světě. Možná jen trochu otlučenější a špinavější. „Proč nás nikdy nenapadlo se sem jít podívat?“ vyslovil Robert i moji myšlenku.

Sotva jsme proklouzli za branku, v jednom z oken se něco pohnulo. Za malou chvíli se ozval klíč v zámku. Z černé škvíry na nás zírala vrásčitá tvář stoleté stařeny. „Co byste rádi chlapci?“ promluvila. Ten hlas zněl vlídně a unaveně. „Dobrý den. Děláme historický průzkum o lidech z téhle čtvrti,“ spustil Robert se sebejistotou novináře. „Chtěli jsme se jen zeptat. Nebydleli tu kdysi nějací Majerovi?“ Stará dáma si nás ještě chvíli nedůvěřivě měřila mlhavým pohledem a pak se usmála. „No jistě, Majerovi. Víte že nejste první, kdo se mě na ně ptá?“ Robert se usmál. Pozvání dovnitř byla otázka několika dalších vteřin.

 

Informace od staré paní Krahujcové připomínaly příběh z papírových knih. Tak předně dům se žlutou omítkou v reálu netvořilo šest bytů, ale pouze dva. Ten vrchní obývala rodina Krahujcových a její nejstarší člen – paní Krahujcová – ho obývá dodnes. Ten spodní patřil rodině Majerových. Alespoň těm starým. Mladí odjeli už před třiceti lety do Spojených států, kde se jim narodil chlapeček jménem Stephen. Rodina i nadále udržovala styky s prarodiči a mladý Stephen tak jezdil na prázdniny do domu se žlutou omítkou. To místo si zamiloval. A zamiloval si i dívku stejného věku, která bydlela o patro nad ním. A tady se příběh uzavírá. Stephen měl rád Zuzanu a Zuzana měla ráda Stephena. Pak jednoho dne, když byli oba na prahu dospělosti, Zuzana podlehla nevyléčitelné nemoci. Zemřela ve Spojených státech, kam jí vzal Stephen v bláhové naději, že pro ni najde lékaře, který jí dokáže pomoci.

Při vyprávění se na líci staré paní zaleskla slza. Do pokoje své vnučky nás nejprve pustit nechtěla, ale Robert dokázal, že by přemluvil i mrtvého, aby zatancoval čardáš. „Ani těm pánům v hnědých kabátech jsem to neukázala,“ dala najevo paní Krahujcová, jak velkou laskavost nám tím prokazuje. Na pány v hnědých kabátech jsme se nevyptávali. Raději jsme si důkladně prohlédli dívčin pokoj, ve kterém obě děti strávily nejvíc času. Nic zvláštního. Snad jen zarámovaný obrázek srdce s naškrábaným nápisem Susan - Zuzana, Stephen - Štefan. Žádali jsme starou paní o nějaké fotografie, ale odmítla. Dokonce i Robertovi. Snad ani žádné neměla. Snad ani žádné nechtěla mít. Zanechali jsme ji rozesmutněnou bolestnými vzpomínkami.

 

Po návratu jsme se u mě připojili do 3Life. V reálném domě jsme nenašli nic. Žádnou dětskou skrýš na obvyklých místechl Třeba budeme mít větší štěstí ve světě virtuálním. Procházeli jsme znovu a znovu své byty, klepali do stěn, prohlíželi chodbu. A pak nám to došlo. Pokoj Susan nahradil v téhle verzi žlutého domu byt Anny. Stál jsem s Robertem před jejími dveřmi. Váhavé zaklepání. Nic. Zkusil jsem vzít za kliku a k mému překvapení se dveře s lehkým úpěním otevřely. „Anno?“

„Není připojená,“ řekl Robert. Vešli jsme do místnosti. Byla stejná jako obvykle. Stejně útulná a až nepřirozeně čistá. Nábytek se leskl novotou. Žádná multi ani roboti. Žádná okázalá výbava. Na to si Anna ve svém virtuálním životě nepotrpěla. Ovšem to co jsem spatřil na stěně mi vyrazilo dech. Nikdy dřív jsem si toho nevšiml. Byl to stejný obrázek srdce, jaký jsme viděli v pokoji u paní Krahujcové.

 „Koukni na ten obraz. Je na něm jen srdce a místo nápisu-“

„PASSWORD PLEASE,“ přečetl Robert.

Napadlo nás to současně. A současně jsme to vyslovili:

„Susan – Zuzana, Stephen – Štefan.“

Najednou Robert zaúpěl bolestí a zmizel. Odpojil se. Pocit, že se už nikdy nedozví, co se vlastně stalo. Ale já chtěl odpovědi. Toužil jsem po nich víc, než po čemkoli jiném ve svém ubohém životě virtuálního povaleče. „Anno?“

Něco se změnilo. Bylo to rychlejší než mrknutí oka. Stál jsem v pokoji Zuzany Krahujcové. Dívka vyhlížela z okna. Měla na sobě stejnou noční košili jako tenkrát Anna na schodech. Až nyní jsem si všiml malého nápisu Madison Trinity Hospital na zádech. A potom promluvila.

Mou mysl zaplavily tisíce čísel. Miliardy a miliardy rovnic vířily vzduchem, rozpadaly se a zase se skládaly jako pomyslné hrady z písku. Nerozuměl jsem ani jediné. Tep srdce se zpomalil. Postavu u okna halila aureola bohyně. A z čísel vyšlo slovo: „Stefane?“

Konečně se mi podařilo promluvit: „Tebe tu hledají? Jsi- program?“

 Otočila se ke mně a její úsměv voněl po růžích. Zuzana byla Annou. Měla její vlasy, tvář i oči. Rozkašlal jsem se. Na rtech mi ulpěla krev. „Ty-jsi-mrtvá...“

„Ty jsi mrtvá...“ zopakovala a usmála se. Smutně. Jak to uměla jen ona.

Na okamžik, na zlomek vteřiny jsem zůstal v němém úžasu. V té krátké chvíli jsem pochopil vše. Záblesk a pomalé otevírání očí.

Seděl jsem ve svém bolestně reálném pokoji. Po hrudi se mi rozbíhaly rudé nitky odcházejícího života. Prosakovaly mi košilí a v nepravidelném rytmu podléhaly neúprosné gravitaci, aby se tiše spojily s vlněnými vlákny koberce.  Nedařilo se mi zaostřit. Chtěl jsem se dotknout očí, ale nešlo to. Robertovo tělo. A nad ním dvě vysoké postavy v hnědých kabátech. Z hlavně revolveru se kouřilo.

Jeden z nich neovládl zvědavost, naklonil se ke mně: „Viděl jste to? Co je to?“

Pokusil jsem se o úsměv. Neúspěšně. Radost se zasnoubila s bolestí a opustila mé tělo v podobě tichého zasténání. Na patře jsem cítil železitou chuť krve. Chtělo se mi smát. Ať se budou snažit jakkoliv, ničeho nedosáhnou. Její tvůrce ji stvořil v bolesti a hněvu. A právě v bolesti a v hněvu vznikají ta největší umělecká díla. Už ji znovu neztratí. Už nikdy. „Ona- hlídá-, ví o vás- celou- dobu.“

„Ona? Kdo? Kdo je to?“

„Ona- je- Třetí život,“ řekl jsem.

A byla to moje poslední slova.

 

Komentáře

pěkné,

opravdu moc dobře se to čte! pointa není šokující, ale stačí, hlavní je zážitek z "těla povídky". a ten je parádní.

jednu poměrně velkou výtku mám: hlavně na začátku jsou nadužívány archaické věty, slovní spojení, obraty k popisování zcela obyčejných, či akčních situací - to je hodně rušivé a určitě bych to přepsal do "normálního jazyka". (Jak už to u vody tajně se vykrádající z kovové trubky bývá./Krvavá kaše, ve kterou proměnila tělo pana K. munice z tvrzeného recyklovaného plastu, pokřtila tmavě modrý povrch drahého syntetického koberce./poctil jsem dveře několikerým dopadem mého ukazováku. apod.)

Komentář

Vím přesně, na co David naráží. Některá ta spojení jsou poměrně zvláštní, ale je vidět, že to je záměrem autora a ne jeho neobratností. Tyhle věci text osvěžují a já to kvituju jako zajímavou techniku, kterou někdy taky používám. Je třeba se ale dobře zamyslet, jestli už není význam přenesený příliš. To je vždycky dost těžké posoudit. V několika případech se mi to líbilo a v několika už to bylo příliš. Vodu "vykrádajícíc se z kovové trubky" zvládnu, ale třeba munice, která "pokřtila tmavě modrý..." už byla moc.

Co se týče povídky celkem, tak mi přišla dobrá, poměrně dobře napsaná i stylisticky. Dobré.
Chvilkami jsem se v ní ztrácel (ale četl jsem ji s notebookem v klíně v taxíku, takže to nemusí být jen vina autora ;). Přesto si myslím, že by neškodila trochu větší přehlednost, a to i v příběhu. Chybělo mi trošku víc rozepsat fungování virtuálu, které má autor určitě v hlavě, ale nepoučený čtenář si z textu vytáhne jen základy.

Také si myslím, že pointa by se dala napsat trochu úderněji. Čtenářovi pravděpodobně dojde už o trochu dřív.

Celkově je to ale velmi zajímavý pokus. Líbí se mi, že to je výlet do nestandardních končin. GJ, keep up! :-)

díky

za názory a postřehy! Co se týká obratů - beru na vědomí, obvykle píšu poněkud jednodušeji, tady jsem to zkusil trochu jinak. Zkusím hledat nějaký rozumný kompromis :) Co se týká větší doslovnosti a srozumitelnosti - původně byla povídka doslovnější a asi srozumitelnější, ale pak jsem se setkal s úplně opačnou kritikou a na základě ní jsem to trochu seškrtal, záměrem bylo nechat čtenáře, aby si to domyslel, nedat mu všechno na lopatě. (alespoň to chtěli někteří první kritici :D) Podle všeho to ale bylo už moc, takže zase - budu hledat nějaký kompromis :) Jinak díky, jsem rád, že to zaujalo, pokusím se sem časem dát i nějaké jiné texty.

supr,

na další texty se těším :) kompromis bude dobrým řešení, určitá poetizace jazyka je samozřejmě super, když se správně použije, to víme všichni, co čteme Renčína :) co se druhého kompromisu týče, já jsem velkým fandou nedořečeného, které vyžaduje čtenářovu spolupráci. samozřejmě se to nesmí přehnat. někde tam musí odpověď být :) takhle mi to vyhovovalo... spousta vedlejších motivů sice zůstala nedopovězena, ale nenarušilo mi to požitek z koherence světa jako takového. naopak další dovysvětlování by to mohlo zabít.

Skvělé,

přitažlivý příběh, nápadité prostředí, líbil se mi zacyklený děj. Ohledně poetiky jazyka - tady mám asi "práh bolesti" celkem vysoko, nijak rušivé mi to při prvním čtení nepřišlo, možná pokud bych to podrobněji pitval větu od věty.
Další dovysvětlování nebo příručkovitější výklad bych sem rozhodně nepouštěl. S dalšími detaily se objevují další otázky a s nimi i trhliny na logice systému (viz třeba příběhy o cestování v čase, nebo když tak nad tím přemýšlím, na podobné téma jsem brblal u Pavlova Runového meče). Myslím že průměrný čtenář s tím problém mít nebude (možná bych problém opravdu hledal v taxíku?).

tematický obrázek

Anketa

Shout Box

Rail Balco: Hezky Yenn, jen tak dál! :)) (tyhle chaty v shoutboxu s roční pauzou mě strašně baví :)))
Yenn: Raile, vítězíš ale jsem to v patách ;) 8 let 25 týdnů!
Rail Balco: DEJFE 8 let 28 tejdnu!!! nemas nedas nesnaz se!!
Jajoch: Tady je ale velmi mrtvo. Chápu, že k tomu obálka Vězněné takřka vyzývá, ale... nemělo by se tu něco dít? :)
Pavel Renčín: Ahoj Jajochu. Už několikrát jsem chtěl odepsat, tak snad aspoň po té strašné době :) - ANO, další román je skoro hotový!
Jajoch: Po dlouhé době jsem sem zavítal... přidám se k obecnému chlubení se: 7 let a 4 týdny...:) Pavle, pracuješ teď na něčem?
poky.mn: 6let a 24 týdnů :oD
erumoico: 6 let 12 týdnů :)
Rail Balco: hahaa dejfe, dohanim te! 5 a 45 tydnu!
DejF: 6 let 4 týdny, už je to sice pár let trochu jako klinická smrt, ale stejně se cítím starej :-)

RSS kanál

Syndikovat obsah

Kdo je online

Momentálně je online 0 uživatelů a 33 hostů.
(c) Pavel Renčín 2007