Ukázka: Poslední Libušina věštba

Přidávám slíbenou ukázku z první verze novely Poslední Libušina věštba, je docela hutná, tak snad vás potěší. Na rovinu říkám, že text zatím neprošel ani korekturou ani redakčními úpravami, takže ho tak prosím berte ;-) 

Poslední Libušina věštba


Tak daleko, kam poutník dojde za jeden den, leží v lesích místo rozdělené roklí. Na jižní straně se zvedá vysoká hora, která se snižuje k veliké řece. Tam když přijdete, najdete muže, jak vyrábí ze dřeva práh. Od tohoto prahu pojmenujte to místo Praha. I knížata a lidé silní jako lvi se sklánějí ve dveřích, aby do nich nenarazili hlavou, stejně mocný bude i hrad, který tam postavíte. I jemu se budou klanět králové. Ten hrad bude první a největší v naší zemi a všechny ostatní hrady k němu budou vzhlížet, protože tam bude sídlo králů. A město rozprostřené okolo tohoto hradu bude pýchou našeho národa. Vidím město veliké, jehož sláva hvězd se bude dotýkat.

***

Nebudu křičet, umiňuje si. Perune, Svarogu, Svarožici, nedopusťte, ať křičím, radši mě zabijte. Očima se zařezává do sukovitého kmene, ze kterého je postavena koza. Dřevo je silné, fortelný kus práce. Museli ji sbít zvlášť pro ni, protože žádnou dost velkou neměli. Vlasta je k ní připoutaná nad kotníky, nad širokým pasem a od loktů až k zápěstí, kdyby se snad chtěla utrhnout. Stojí předehnutá s roztaženýma nohama, zatímco její věznitelé se rozestavili v kruhu.
Vlasta otáčí hlavu, se záští se rozhlíží po řadách shromážděných mužů. I v jejich tvářích je nenávist, stahují se do hrozivých šklebů a úsměšků, které nemají se smíchem nic společného. Po nebi plují šedé mraky, za jeden z nich se schovalo bledé slunce, Svarožic ukryl svou tvář a na kraj padl stín.
Budou ji bičovat. Je na to připravená, přesto sykne, když bič namočený ve vodě poprvé dopadne. Roztrhne jí halenu a na lopatkách zanechá rudý šrám. Hrají si s ní jako kočky s myší. Chtějí, aby dostala strach, a daří se jim to, Vlasta je vyděšená až do morku kostí. To potěšení, že by škemrala o rychlou smrt, jim ale nedopřeje. Bič sviští a mlaskavě dopadá na její záda. Mručení kolemstojících plní nádvoří Pražského hradu jako hrozivý chorál, jeho zdi se kolem Vlasty zvedají jako klec. Cítí, jak jí krev stéká ze zad po žebrech na břicho, kde se vsakuje do haleny.
Aby překonala strach, povolí uzdu nenávisti. Vzpíná se v provazech, které se jí zarývají do masa, řve vzteky, sliny jí prší z úst, nadává jim do čubčích synů a posílá je do pekel. Ať jim Černobog zaživa užere pinďoury, ať jim odhnijí oči a odpadnou uši!
Oni se ale nenechají vyprovokovat, aby jí zavřeli ústa a rychle to ukončili. Rituál pokračuje. Lněná halena už je na cáry, a to byla teprve předehra. Teď přichází křest ohněm. Špinavou a zkrvavenou košili jí vyhrnou nad pas. Vlasta se kroutí. Snaží se zahlédnout, co se za ní děje, a když spatří přicházet muže s doruda rozpáleným železem na značkování dobytka, unikne jí vzlyk. Je to Vesen. Vlasta si pamatuje na chvíli, kdy zabila jeho syny. Jednoho téměř rozsekla vejpůl sekerou, když se střetly armády Děvína a Pražského hradu. Druhého dívky ozdobily šípy tak, že vypadal jako jehelníček. Přes Vesenovu tvář se táhne dosud čerstvý šrám, stařec má oči bílé nenávistí, ruce se mu chvějí. U něj slitování nenajde. Odvrátí se a stiskne zuby. Akorát včas, Vesen ji za povzbuzování ostatních ocejchuje jako krávu. Je potupena. Je jim přivlastněna. Nozdry jí plní zápach vlastní spálené kůže, křičí bolestí. Už to nevydrží, útroby se jí vzedmou a z úst se vyřinou zvratky. Po tvářích jí stékají slzy ponížení. Teď zahlédla knížete. Přemysl sedí na dubové stolici a zachmuřeně sleduje nádvoří. Chce na něj zakřičet, ale ví, že ať udělá cokoli, tohle neskončí...  
Je to temný rituál. Muži na sebe nepokřikují, nepovzbuzují se, jak je jejich zvykem, jsou zvláštním způsobem soustředění. Kruh kolem ní se stahuje blíž. Nepřišli sem umučit ženu – přišli vrátit světu odvěký řád. Vlasta si zoufá.
Měly je zabít.
Všechny!
Rozčtvrtit zaživa...
K čemu se chystají, jí dojde ve chvíli, kdy k ní zezadu někdo přistoupí. Chvilku se tam zdrží, Vlasta se zkouší otočit, aby na něj viděla, schytá ale takovou ránu pěstí, až jí hlava odskočí a narazí na březovou kozu.
Je otřesená, píská jí v uších a z nosu teče krev. Chvíli neví, kde se tu vzala. Hlavu má položenou na bílém dřevě. Leze po něm mravenec, přeběhne jí na ruku a zkoumá kapky krve. Slunce se opět vynořilo zpoza oblaku. Je tak bledé, že se do něj dokáže dívat. Obloha nad Vyšehradem je modrošedá, na hlavní věži usedl havran a korálkovýma očima shlíží na nádvoří.
Vlasta ucítí ostrou bolest, jak do ní zezadu vrazí první z nich. Pronikne do ní bez špetky sexuality, probodává ji údem, jako by držel meč, zatímco ona se svíjí odporem. Křičí hnusem. Ten jeho červ je ale vevnitř, dře ji a trhá na kusy. Bolest vybuchuje v červených chuchvalcích a náhle polevuje. Cítí, že jí po stehnech stéká mazlavá tekutina. Přichází další. Berou si ji bez varování, bez požitku. Je to akt nejvyššího ponížení. Jeden po druhém... Její duše se svíjí. Místy, která nikdy předtím nenavštívil muž, projíždí celá armáda. Za chvíli má stehna pokrytá spermatem a krví. Ostrá bolest přechází v otupělý pocit žáru a pulzování. Přicházejí další, znásilňují ji. Mstí se. Zabíjejí její vzpouru. Musí ženám udělit takovou lekci, aby se v historii už nikdy neopakovaly události posledních dvou let.
Vlastě stékají po bradě sliny. Modlí se k Perunovi, aby se vrátil… aby to už skončilo. Ono to ale nekončí. Dvojice mužů přináší kůl a kladivo a Vesen drží nůž na stahování kůže.

***

Praha rostla rychle a snad kvůli Vltavě jako z vody. Tam kde ještě před několika desítkami let nebylo víc než tábor lovců v lesích na břehu šumící řeky, se v úrodné nížině nyní prostírali zemědělské usedlosti a čilý ruch karavan svědčil o tom, že se místo stává důležitou křižovatkou obchodních cest.
Krátce po založení města nechala Libuše s Přemyslem na ostrohu nad řekou vystavět Pražský hrad, jako strážce bdícího nad údolím a jako sídlo budoucích českých knížat a králů. Jeho silueta byla dobře viditelná ze všech stran a jeho věže, zdi a palisády budily respekt.
Jestliže byla Praha ještě před nedávnem novorozenětem, nyní připomínala lehkonohou pihatou dívku s obrovskýma modrozelenýma očima a příslibem nalívajících se prsou – a jestliže její vlasy donedávna připomínaly vrabčí hnízdo, teď jí splývaly po zádech jako neklidné proudy milované Vltavy. Praha se stávala městem, centrem českého kmene, a přestože byl její majestát, který předpověděla Libuše, ještě za obzorem, jeho zárodky byly vidět už dnes.
Z dáli sem chvátali řemeslníci, protože práce bylo pro všechny dost, a obyvatel den ode dne přibývalo. Už teď se Praha mohla jejich počtem měřit se zličanskou Kouřimí, jež byla dlouho největším městem v okolí. Zemědělný lid zase přivážel úrodu na středeční trhy, kde utržené mince často směňoval za podivuhodné zboží vůdců karavan. Prahou projížděli obchodníci se solí, jantarem či dokonce hedvábím a přinášeli zprávy o neuvěřitelných krajích daleko na jihu a na východě.
Nejen obchodem však žilo mladé město. Kolem Vltavy se rozsypaly vesnice tvořené často jen několika domy. Velkorodiny žily v protáhlých staveních z kůlů proplétaných proutím a omazávaných blátem, velmoži v domech z kamene a nečetný dobytek se pásl v ohradách, kde se měl brzo rozmnožit ve stohlavá stáda. Jen letmo zpevněné a teprve vznikající cesty se vyhýbaly luhům a mokřinám, o něž nebyla v okolí nouze, listnaté lesy dodávaly dostatek zvěře i kvalitního dřeva na stavbu domů a topivo. Krajina voněla jarem a medem a nic nenasvědčovalo tomu, že ještě nedávno planuly pohřební hranice a muži i ženy bez rozdílu oplakávali milovanou kněžnu.
Libuše odešla do návy.
Květen byl v rozpuku. Slunce se pomalu klonilo k obzoru a jeho rudá záře barvila mraky v červánky. Český kníže Přemysl stál u okna své komnaty. Zítra bude krásný den, pomyslel si, a přece mu to náladu nezlepšilo.
Libuše odešla do návy, do posmrtného světa, kde hrdinové usednou k Perunovu stolu a pijí medovinu, cpou si břicha zvěřinou a zpívají písně v očekávání poslední bitvy, kdy se po Svarogově boku utkají se stvořeními temnot, s armádou samotného Černoboga, podsvětního hada a opaku všeho. Přemysl si povzdychl. Přestože se už i v Čechách objevili věrozvěsti nového boha (a bylo to i jeho dílem), v jádru duše byla Libuše až do smrti věrná bohům starým.
Libuše odešla do návy a jeho tu nechala...
Byly to už tři měsíce, a přece – místo toho, aby zármutek mizel, den ode dne rostl, bytněl jako smrtící nádor a rozlézal se celou jeho bytostí.
Přemysl zjistil, že otupěle civí na konečky svých prstů. Třásly se. V prostoru, který kněžna zaujímala v jeho životě, v životě celého českého národa, najednou nebylo nic, stala se z něj krvácející rána, příliš velká na to, aby ji někdo dokázal zhojit.
Kolik hodin už strávil před oknem, ze kterého vyhlížel do podhradí, aniž by doopravdy sledoval, co se venku děje? Stal se cizincem ve vlastním městě a okolní svět se změnil v hlučné místo plné neklidu. Denní světlo Přemysla bodalo do očí.  
Na nádvoří v hlubině pod věží cosi upoutalo jeho pozornost. Nějaká žena se tam akorát sbírala z bahna. Vlasy měla volné jako nesezdaná, šaty jednoduché, ale z kvalitní barvené tkaniny. Z koutku úst jí stékal pramének krve. Rozkročen nad ní stál chlap, byl rudý vzteky a naprázdno zatínal pěsti. „Bodejť by ti ten hadí jazyk uhnil, poběhlice!“ vrčel přiškrceně.
„Nejsi nic než ubožák, Zbyňku. Nebo bych spíš měla říct zkurvysyn, co se do rodiny připletl. Budeš se mnou jednat tak...“ žena nedořekla, protože chlap ji v tu chvíli nakopl do žeber. Schoulila se do klubíčka. Pozvedl pěst, ale znovu ji neudeřil. Přes bolestné sípání ženy zněl i její smích. Chlap zavrtěl hlavou, odplivl si a odešel.
Druhý den ráno uviděl Přemysl dvojici znova. Předstoupili před knížecí stolec ve velkém hradním sále v čase, který vyhradil pro souzení sporů.
„Jde o mou sestru, pane,“ blekotal chlap, který byl ve tváři zase rudý jak rak. Zatímco včera za to ale mohla zloba, dnes to bylo bezpochyby studem.
„Dovolávám se spravedlnosti, kníže,“ řekl. Měl široké ploché tváře a zapadlé oči. Tmavý vous si zapletl do copu, stejně jako vlasy po stranách hlavy, oblečen byl jako neurozený muž.
I žena ze včerejška byla přítomna. Přivedl ji mlčenlivý habán, který za ní teď stál a svíral jí zápěstí jako v kleštích. Byla rozzuřená, na levé tváři měla rudou modřinu, nepochybně čerstvou, zatímco rozbitý ret ze včerejška už pokryl strup.
„Je jak vzteklá liška,“ bědoval chasník. „Seká kolem sebe hlava nehlava. Už si s ní nevim rady.“
„Vyložte mi jeden po druhém, v čem je váš spor,“ řekl Přemysl.
Začala mluvit žena, ale vzápětí byla habánem umlčena, což její vztek ještě zvětšilo. Kníže viděl, jak s sebou vzpurně a marně trhá v jeho medvědím sevření. Přišla mu povědomá.
„De vo pozůstalost po otci, kníže. Matka nám umřela při porodu pátýho, a táta krátce potom ochuravěl a před měsícem jsme stavěli pohřební hranici i jemu. Milada je teďka nejstarší, ale já sem nejstarší syn. Zbyly nám tři krávy a s mojí rodinou deset hladovejch krků, který musím nakrmit.“
Dívka se mezitím uklidnila. Uvolnila se, nechala ruce poklesnout.
„Milada řekla, že chce jednu krávu vyměnit za železnej meč. Že ho potřebuje, aby chránila naši rodinu před podobnejma pitomcema, jako sem já,“ chlap se potil, kapky se mu perlily na čele a pach hnoje dosáhl až ke knížeti. „Chtěl sem jí to mámení vyhnat z hlavy.“
„Zbils ji?“
„Jen aby znala svý místo, pane. Tak jak to dělal můj otec a před nim jeho otec.“
„A co chceš po mě? Plýtváš mým časem!“
„Dyž včera všichni usnuli, Milada krávy otrávila. Dyž je prej nemůže mít vona, nebudu z nich mít užitek ani já. Potom na mě skočila, zatimco sem spal na slámě, a vrazila mi nůž ke krku. Vyhrožovala, že mi podřeže krk, dyž jí neodpřísáhnu před bohy, že je hlavou rodiny ona a nepodvolím se jí jako nejstarší.“
Přemysl vážně pokýval hlavou.
Milada sebou znenadání trhla. Rukama se vzepřela habánově sevření a zároveň prudce vykopla za sebe. Její pata se zabořila do citlivých míst, chlápek za ní zaskučel, až mu oči vylezly z důlků. Pustil dívku a chytl se za rozkrok.   
„A teď nadělám z vajec omeletu i tobě,“ zasyčela na svého bratra. V tu chvíli ale přiskočili vojáci stráže a meči přiloženými k hrdlům zklidnili všechny přítomné.
„Kníže,“ zakvílel chlap. „Zbav mě té přísahy, byla na mě vynucena nožem!“
„Popasujeme se spolu, ty chudáku jeden! Přineste mu meč nebo kyj, ať nás bohové rozsoudí,“ štěkala žena. A v ten okamžik ji Přemysl poznal. Byla to Milada Bylinářka z bývalé Libušiny družiny.
„Dost! Žádné půtky, nebo vás všechny nechám vymrskat z hradu! Chceš k obvinění něco říct, ženo?“
„Ano, můj kníže, to tedy chci. Tenhle pytel sraček si myslí, že jenom proto, že je větší a silnější než já, může mi upírat přirozený nárok. Za kněžny Libuše byly zákony ctěny. Všichni máme práva stejná, bez ohledu na to, zda jsme se narodili jako žena či muž. Tak svět stvořili bohové!“
„Zabilas ty krávy?“ přerušil ji Přemysl.
Mlčela. Vzdorně se do něj zavrtávala očima.
„Život za život,“ pomalu pronesl Přemysl, zatímco upřeně hleděl do očí ženy. „Bude svržena z Bílé skály.“
Teď se pro změnu zarazil chlap, zbledl jako stěna. Zbledla i žena, jak si kníže všiml. Málem se jí podlomila kolena.
„Ale kníže... já...“ začal koktat chlap.
„Na co ještě čekáš?“
Muž klopil oči a zpocenýma rukama si žmoulal okraj košile. K odchodu se ale neměl. „Je to nenávistná mrcha, kníže, ale nechci její smrt. Přece jen je to sestra.“
„Zákon promluvil,“ pronesl Přemysl. „Když dodržíš svou přísahu a uznáš, že Milada je jako nejstarší z vás hlavou rodiny, potom jen zabila krávy, na které má právo. Nebo svou přísahu před bohy odvoláš, a to z ní činí travičku. Volba je tvá.“
Bylo vidět, jak se chlap zarazil. Nakrčil čelo, tvář mu nabobtnala zlobou. „Ustupuju od pře,“ zašeptal nakonec a třásl se ponížením.
Milada se na něj podívala se směsicí vítězství a smutku. „Krávy budou žít, jen jsem je tobě natruc omámila durmanem.“
„Už nejsi má sestra...“ odsekl chlap. Krátce nato je knížecí stráž vyprovodila ze sálu.
Ten den knížeti zbývalo rozsoudit ještě několik případů. Hlava mu už od rána třeštila.
„Přineste mi medovinu!“ poručil.  
Několik hodin souzení ho vyčerpalo. Nenacházel v té činnosti žádné potěšení, spravedlivý soud ale patřil k důležitým povinnostem vladaře, který si chce zachovat poslušnost a oddanost kmene. Přemysl věděl, jak důležité je pro prosté lidi, že se zajímá o jejich malé životy, přesto se ale po každém soudu cítil unavený a starý. V myšlenkách se mu neustále vracela ranní pře o krávy.
Nechal si znovu dolít medovinu. Tíha bronzového poháru v dlani ho uklidňovala a v posledních týdnech potřeboval uklidnění často. Přitiskl rty k jeho okraji a lačně pil, aniž by vnímal chuť. Nápoj klouzal do krku jako blažená řeka, přinášel otupělost.
Milada nebyla první žena z Libušiny družiny, která v posledních dnech způsobila rozbroje. Byla to věru podivná sebranka... Kdyby tolik nemiloval svou kněžnu, už dávno by jim přistřihl křídla. Libuše však byla dokonalá a pro svůj národ svatá. Přemysl si hořce pomyslel, že vlastně nikdy nedokázal pochybovat o jejích rozhodnutích.
Milada byla jednou z mnoha žen, které za Libuší přicházely a nabízely jí své služby, jen málokterá ale měla takové štěstí, že by ji kněžna pozvala mezi své nejbližší. Nikdo neznal klíč, podle kterého si je Libuše vybírala, jen ona sama. Byla to zvláštní skupina. Dívky z dobrých rodů i žebračky, štíhlé i tlusté, malé i velké, krásné i vyloženě ošklivé... něco však měly všechny společné: všech třináct panen bylo svobodných, odvážných a chytřejších než většina mužů. A kterákoli by pro Libuši bez váhání položila život.
Přemysl se ještě víc zachmuřil. Prokleté ženské...
„Opravdu bys nechal Miladu zabít?“
Ta otázka zazněla prázdným sálem, jako by byla vyřčena nahlas. Přemysl se rozhlédl, ale jediný, kdo stál v jeho blízkosti, bylo páže se džbánem medoviny.
Nechal by ji zabít? Rád by si myslel, že vynesl moudrý rozsudek, který bratra a sestru přinutil rozpomenout se na sourozeneckou lásku. Bylo to ale tak? Proč se zdá, že za života Libuše slunce svítilo jasněji, že bylo prosazováno právo a zákon a nyní to tak není? Anebo ji všichni příliš milovali, a nyní vidí svět černě jen proto, že ona tu není? Nepamatoval si, že by se muži k ženám předtím chovali jinak, a přece na to teď slyšel stížnosti ze všech stran. Neustálé drobné konflikty, hádky... a jako by toho nebylo dost, staří Bohové, které zatratil, mu navíc sesílali vidiny. Uvědomil si, že pohár tiskne, až mu zbělely klouby. A že je prázdný...
„Dolij!“ poručil pážeti, a když tak učinilo, zavdal si mocný doušek. „Postav ten džbán na stůl, chlapče, a zanech knížete jeho myšlenkám.“
Páže se uklonilo a za chvilku se za ním zavřely dubové dveře.
„To to trvalo, už jsem myslela, že v něm nacházíš zalíbení.“
Přemysl zalapal po dechu. Neschopen odpovědi se díval na dívku, která vyšla ze slepého ramene chodby, kde se schraňovalo topné dřevo. To je nesmysl, uvědomil si vzápětí, nejspíš proklouzla dovnitř s davem při některé ze soudních pří, a zůstala tam celou dobu ukrytá.
Kráčela k němu s bradou drze vztyčenou. V pohledu neměla ani stopu pokory. Kníže podvědomě hmátl po rukojeti dýky, spokojil se zatím ale s tím, že ji sevřel v dlani. Dívka nevypadala nebezpečně. Byla velmi mladá a přece byl příslib její krásy oslnivý jako polední slunce odrážející se na vodní hladině. Obličej měla souměrný, plný pih, obrovské modrozelené oči by lehce dokázaly člověka utopit. Zvláštní vlasy měla rozpuštěné po ramena, vpletla si do nich luční květy, a tak nyní připomínaly obilí žíhané červení vlčích máků.
„Co tu děláš, dítě?“
Jak k němu šla v průsvitné košili z hedvábí, stále víc si uvědomoval, že neznámá už je víc ženou než dítětem. Prsa měla dosud dívčí, jejich bradavky se rýsovaly pod tkaninou a jejich višňová červeň hedvábím prosvítala, stejně jako tmavé chmýří klína.
„Měl by ses konečně sebrat. Sedíš tu jak ubrečený fracek.“
Přemysl zbrunátněl, marně hledal slova.
Neznámá se zastavila tři kroky od něj, dělil je jen dubový stůl, na kterém stál poloprázdný džbán a dřevěný talíř s nakrájenou zvěřinou a zabodnutou vidlicí.
Dívka se mračila. Její slova řezala jako břitva. „Celé dny se tu upíjíš, zatímco země začíná hnít.“
„Co si to dovoluješ?!“ zachrčel kníže.
„Seber se konečně, starče! A nebo odtáhni zemřít, a předej mi vládu. Nedovolím ti zničit toto město!“
Připadal si, jako by se propadl do snu, byl tak zaskočený jejím požadavkem, že na chvíli zapomněl i na svůj vztek. „Ale...“
„Zatímco se skrýváš ve zdech pražského hradu, muži si na ženách vylívají hořkost, kterou museli polykat, když jim jedna z nich vládla.“
„Vládli jsme spolu!“ skočil jí do řeči Přemysl.
„Opravdu? Tebe možná poslouchali. Ji ale zbožňovali. Nejdříve jen ženy, později i většina mužů, i když by to nikdy nepřiznali. I tvoji vlastní družiníci... neříkej, žes jí nezáviděl.“
Přemysl se vztyčil a zařval. Převrhl stůl, který odletěl, až jeho deska zapraštěla. Džbán se roztříštil na stovku střepů. Pohár s medovinou dopadl na podlahu a hlučně po ní poskakoval. Ještě než dozněla ozvěna, vtrhl do síně muž s obnaženým mečem.
Přemysl si všiml jeho překvapených očí, které dvakrát přelétly prázdnou síní, a poté se upřely se na něj.
„Jste v pořádku, můj kníže?“ zeptal se Vítek, jeho sluha i ochránce v jednom.
Po dívce nebylo ani stopy. Přemysl přešel sálem a nahlédl do všech koutů, nikde ji ale nenašel.
„Vidíš, že nejsem, Vítku,“ zavrčel po dlouhém mlčení. „Měl jsem vidění.“
Muž se překvapeně zarazil. Přemyslovi se zdálo, že v jeho očích zahlédl pochyby. Libuše mívala vidění. Pochyboval snad někdo o ní?!
„Co koukáš?“ obořil se na něj Přemysl. „Nech mi přinést nový džbán.“
Vítek se uklonil. „Kníže, dovol mi optat se, zda to bylo dobré vidění?“
Přemysl se zarazil a nakonec ze sebe vypravil: „To není tvá věc. Jdi, vrať se na stráž.“

Když se později vrátil Vítek do síně, aby se přesvědčil, že knížeti nic nechybí, byl už Přemysl tak opilý, že nedokázal vstát. Zachmuřený seděl na vyřezávané židli a opíral se o lokty. Krví podlitýma očima hleděl před sebe, z úst mu kapala slina.
Posmutnělý Vítek si přehodil jeho pravici kolem krku a podepřel jej. Zatímco ho bral za ruku, všiml si, jak se mu třesou prsty. Sloužil mu už mnoho let, ještě si pamatoval, jaký býval Přemysl dřív, dokonce ještě dřív, než se sláva věštkyně Libuše rozšířila po okolních zemích. Pamatoval si ho jako muže hodného obdivu, hrdinu, a díky daru bezpodmínečné věrnosti, v něm toho muže dokázal vidět stále, přestože Přemyslův hlas zeslábl, jako by vycházel z hromady trosek, a do tváří se mu vepsalo utrpení. Slunce už zapadalo, když knížete doprovodil do jeho komnat. Položil ho na postel a ještě než odešel, mu stáhl boty.

Lokny kněžny se vlnily jako živé zlato. Měla v nich zapletené jmelí, polní květy a klasy, sepnula si je měděnou sponou tak, že připomínaly svatozář. Miloval vůni jejích vlasů, připomínala mu jarní půdu, která se probouzí k životu.
„Co se na mě tak díváš?“ zeptala se Libuše.
Přemysl pokrčil rameny. „Rád se na tebe dívám.“
„Ale proč se mračíš?“
Zarazil se.
„Zličané?“ zeptala se měkce.
„Dělají mi starosti. Je to silný rod, myslím, že se rozhlíží, jakým směrem rozšířit své území.“
„Netrap se, můj kníže. Mají dost starostí s morem, který se objevil v jedné z jejich vesnic. Nemyslím, že by chystali výboje.“
„Pravda. Ještě je tu ten mor...“
„Nemůžeš si dělat starosti s celým světem. Důvěřuj bohů...“ zarazila se právě včas. „bohu...“
Nedal najevo, že si toho všiml. Nechtěl se hádat.
„No jistě... zapomněl jsem na tvůj dar. Ty už jsi to viděla, že? Víš, jak všechno dopadne.“
„Nezačínej s tím zase, prosím. Vidím jen výjevy, možnosti, které mohou přijít, nikdo ale nedokáže říct, co přesně se stane.“
„A jak dopadneme my? Dívala ses, co mne čeká? Viděla jsi mou smrt?“
Libuše zbledla.   
Věděl, že se na něj za to bude zlobit, ale nedokázal přestat. „Bude to brzo? Přiletí šíp, nebo padnu mečem v poli, nebo si srazím vaz, když mě shodí kůň?“
Kousla se do rtu.
„Nebo snad úkladná vražda či nakažlivá nemoc? Otráví mě Zličani nebo mě na lovu roztrhá kanec?“
„Přestaň!“ poručila. Takhle s ním mluvila málokdy. Málem zapomněl, že její hlas umí práskat jako bič.
„Řekni mi, viděla jsi, kdy zemřu?“ zašeptal.
Se sklopenýma očima zavrtěla hlavou. V očích měla slzy.
Přemysl se ve snu převalil, cítil, že pláče, přestože si zároveň uvědomoval, že chrápe, namol opilý ve své komnatě ve věži Pražského hradu. Vzpomínky byly svůdné jako jedovatí hadi. Jak rád by se nechal uštknout navždycky...
„Řeknu ti jedno a dobře poslouchej, protože to bude má poslední věštba!“ řekla mu tehdy. Mučivě si připomínal každé ze slov, které potom pronesla. Rozzlobily ho i zmátly, ale především ho vyděsily.
Tři měsíce po tom rozhovoru Libuše zemřela. Už tehdy byla nemocná. Věděla, že brzy odejde... určitě to věděla, byl si tím jistý... nic mu ale neřekla. Zabolelo ho to jako rána, ze které posté strhnuli strup. Copak mu nevěřila? Proč mu nic neřekla? „Proč?!“ zakňoural ve spaní.

Komentáře

Super!!!

Jsem nadšen, že od Tebe zase něco vidím! Je skvělé, že (ještě? zase? stále?) píšeš...;) :)

:-)

děkuju, Jajochu. Poslední dobou jsem toho zrovna moc nenapsal, ale letos vyjde tato novela + mám zhruba polovinu nového románu, který ale vzniká opět velmi pomalu kvůli pracovnímu vytížení. Je skvělé, že se takhle občas zjeví někdo z kamarádů, se kterými jsem si nepsal už roky ;-)

tematický obrázek

Anketa

Shout Box

Rail Balco: Hezky Yenn, jen tak dál! :)) (tyhle chaty v shoutboxu s roční pauzou mě strašně baví :)))
Yenn: Raile, vítězíš ale jsem to v patách ;) 8 let 25 týdnů!
Rail Balco: DEJFE 8 let 28 tejdnu!!! nemas nedas nesnaz se!!
Jajoch: Tady je ale velmi mrtvo. Chápu, že k tomu obálka Vězněné takřka vyzývá, ale... nemělo by se tu něco dít? :)
Pavel Renčín: Ahoj Jajochu. Už několikrát jsem chtěl odepsat, tak snad aspoň po té strašné době :) - ANO, další román je skoro hotový!
Jajoch: Po dlouhé době jsem sem zavítal... přidám se k obecnému chlubení se: 7 let a 4 týdny...:) Pavle, pracuješ teď na něčem?
poky.mn: 6let a 24 týdnů :oD
erumoico: 6 let 12 týdnů :)
Rail Balco: hahaa dejfe, dohanim te! 5 a 45 tydnu!
DejF: 6 let 4 týdny, už je to sice pár let trochu jako klinická smrt, ale stejně se cítím starej :-)

RSS kanál

Syndikovat obsah

Kdo je online

Momentálně je online 0 uživatelů a 13 hostů.
(c) Pavel Renčín 2007