Válka o houby

Krytý vůz Velimarovy kočovné společnosti kodrcavě opouštěl území hobití obce Borová.  Krásná půlelfka Elvíra škubala jednu ze slípek, jejíž bývalý majitel zítra ráno rázem zapomene na umělecký zážitek i krásnou tanečnici.
O kus cesty zpátky, ve svém starostenském pelouchu, lezl pod pruhovanou peřinu rychtář
Balmáš Todrych.
A přitom na půl ucha poslouchal svou výřečnou manželku Boženu.
„…Teda řeknu ti Balmáši, ten Čůrlok Houbeles byl vopravdu detektív, co? Jak von poznal, že tu slečínku unesl ten její bratranec, podle těch rukaviček…“
„ Šůrlok, Šůrlok Houbeles to byl mámo, a spi už. Zítra to stejně s ženskejma pořádně proberete.“

Mezitím na blízkém kopci ve strážnici Pohraniční hlídky míchala léčitelka Connie ve velkém kotlíku nad ohněm smaženici. Stopař, hobit Tobiáš, zatím u stolu krájel a čistil další nádherné hříbky.
O hobitech je všeobecně známo, že houby milují . Ale oni je nejen s nadšením sbírají, vaří a jedí, ale také čištění a krájení hub, jim na rozdíl od ostatních ras nevadí.
Tak tedy Toby zpracovával houby a u toho samozřejmě nepřetržitě mluvil.
„Connie dostalo se ti nevídané cti,“ pronesl s velkou důstojností. „Naše Bábinka ti posílá košík těch jejích hříbků. To se ještě žádnému velkému člověku nestalo.“
A to byla pravda. Connie totiž není hobit, a jestli je člověk, to se taky přesně neví. Jako miminko ji našel starý léčitel v lese. Říká se, že na Opuštěných kamenech, ale pravdu ví jen on.  A taky se říká…, ale ono se toho říká.
Connie je skvělá léčitelka, stopařka a porodní bába tak dobrá, že jí hobití Bábinka začala brát s sebou i k hobitím maminkám. A ona teď obstarává rodičky všech ras v zapadlých pohraničních vískách.  A říká se, že jednou pomohla i Hejkalce, ale ono se toho říká…

Takže Toby s náležitou úctou postavil na stůl košíček a téměř obřadně z něj sundal vyšívaný šátek. V košíku byly bílé hřiby. Některé s kloboukem jako chlapská pěst a některé vyslovené jednohubky. Connie, která vyrostla mezi hobity, neměla slov.
„Teda Toby,  to je nádhera. Vyřiď Bábince moje tisíceré díky. Z velkých udělám řízky a ty malý naložím. To je fakt krása! Díky!“
Na podestě zavrzaly těžké kroky a do místnosti vstoupil jejich velitel, Velen Orkinsson.
Velen není v Borové dlouho a říká se, že je tu za trest, neboť se tak chová. Jiní říkají, že je to nomen  omen a další, že je to studenej psí čumák.
„Dobrý večer hlídko!“
„Dobrej, pane. Dáte si smaženici?“  Ne že by Toby a Connie byli ukázkami vesnické bodrosti, ale rádi vytáčeli Velena svým zásadně nevojenským chováním.
Toby se zářícím úsměvem odrazil velitelův ledový pohled a Connie se, dusíc smích, raději otočila k vaření. Vychutnat večeři jim ale přáno nebylo. Na schodech se ozval dupot a do místnosti vtrhl uřícený starosta Balmáš Todrych. Velena ignoroval a vrhl se k Tobymu.
„Bánesli únynku! Bánesli únynku!“  Vykřikoval a cloumal s Tobiášem.
Velen ho chytil za rameno.
„Uklidněte se starosto, nikdo vám nerozumí!“
Ale to už byl Toby na půl cestě ke dveřím.
„ Já mu rozumím. Unesli Bábinku!“ vykřikl a pádil do tmy.
Connie popadla plášť a spěchala za ním. Kapitán, který měl venku koně, vzal s sebou i zadýchaného starostu.

U peloušku borovské Bábinky byl pořádný zmatek. Všude pobíhali rozčilení hobiti, mávali loučemi a jejich manželky , dcery a sestry náležitě bědovaly.
Velen se prodral davem a doufal přitom, že mu nikdo nepřipálí plášť. Ve dveřích se musel    hodně sehnout, ještě si na to nezvykl a byl z toho vždy dost nervózní. V kuchyni už Connie a Toby zjednali jakýs-takýs pořádek. Zůstali tam ještě Bábinčina hospodyně Kadeřávková, starý pan Kopecký, Vilík Máslo - borovský kočí -  a samozřejmě Balmáš Todrych, který přišel s Velenem. I ti nadělali slušný povyk, protože mluvili všichni najednou.
„Unesli ji, pane, unesli! Lumpové nestydatí! Koukněte se, pane, její šál tady zůstal. Tady, na křesle! Bez něj by přece nikam nešla, vždyť už je sychravo!“vrhla se na kapitána sousedka Kadeřávková.
„To byli  určitě ti syčáci z Jedlové, to vám povídám!“rozmachoval se holí děda Kopecký.
„Jdeme na ně, Bábinku zachráníme a jim to spočítáme!“ chtěl se hnát ke dveřím Vilda.
Velen mu zastoupil cestu. „Uklidněte se občané a řekněte mi co víte. Proč by dobří obyvatelé Jedlové měli unášet paní …“ uvědomil si, že neví jak se Bábinka vlastně jmenuje a tak se otočil na Connii.
„Bábinku. Ona se sice jmenuje Dobrorohová, ale pro všechny je to  Borovská Bábinka.“
„Já jsem jí nesla čerstvé máslo a přijdu sem a Bábinka nikde, jen ten její šál tu zůstal!“ rozeštkala se zase sousedka Kadeřávková.
„Třeba jen někam šla, na návštěvu nebo za rodičkou…“ chtěl jí uchlácholit Velen, ale sousedka na něj upřela plamenný pohled a sjela ho jak nechápavé hobitě.
„Nikam nešla! Unesli ji, unesli ji Jedlováci!“
„Ale proč by ji, u všech bohů, unášeli?“ nevydržel kapitán.
„Protože se mnou jela dneska na Hrádek a zpátky,“ do hovoru se zapojil i Vilda. „ A cestou domů se s náma svezli i nějací Jedlováci a Bábinka jim vyprávěla, že už má doma nasušené čtyři velké sklenice bílejch hřibů.“
„Já u toho byl! Já jel taky! Byl jsem u syna  na návštěvě. On má na Hrádku hospodu, víte?
A cestou zpátky jsem se svezl tady s Vilíkem a viděl jsem, jak těm Jedlovákům svítily oči,
když to Bábi povídala!“ přidal se pan Kopecký.
„Tak to je jasný, to byli voni!“ vybafl Tobiáš a tváře mu jen hořely. „Jdem na ně a Bábinku si odvedem! Na ně! Na Jedlovou!“
A ze dveří, které někdo kapitánovi za  zády tiše otevřel, se ozval souhlasný povyk rozzuřených sousedů. Čtyři rozohněné hobity už  Velen nezadržel, zvlášť proto, že sám byl skrčený a neměl potřebný prostor. Povedlo se mu chytit alespoň Tobyho za šos.
„Tobiáši Pažite, stůjte, jste členem Pohraniční hlídky a podléháte mým rozkazům, a já vám nařizuji, stůjte!“ 
Toby se otočil a oči mu plály. „Já, pane, já jsem hlavně hobit.  A moje hobití čest je víc než nějaká lidská hlídka. Ale to vy nepochopíte, pane, vy jste jen člověk, pane. A na vaše rozkazy já kašlu!“ A dramatickým gestem si strhl odznak hlídky a hodil ho po Velenovi. Connie se ještě pokusila Tobyho zarazit, ale rozvášněný hobit se pustil i do ní.
„Nepleť se mi, Connie,  do cesty, já vím co je moje hobití povinnost a ty jsi  asi přeci jen moc člověk, abys to pochopila.“ Pohrdavě si odfrkl a zmizel ve tmě

Překvapená hobitovou reakcí vyšla na zápraží a s obavami sledovala, jak se na návsi schází dav borovských sousedů. Všichni měli hole, tesáky a pochodně. Lekla se, když jí kapitán Velen Orkinsson lehce zaklepal na rameno. Otočila se  k němu a zjistila, že je pěkně schlíplý.
„Connie, prosím vás, jsem asi opravdu jen člověk, ale není mi jasné, proč zmizení porodní asistentky vyvolalo občanskou válku.“
„Pane, nemáme moc času, musíme je zastavit, ale popravdě tu jde o houby. Doslova. Jedná se o bílé hřiby, ty jsou pro hobity skoro posvátné a jen Bábinka ví kde rostou. Ona je taky podle svého uvážení rozděluje mezi své oblíbence. Dá se říct, že Bábinka má díky hřibům mnohem větší moc než starosta a celá hlídka dohromady. Možná větší než sám král.“
„A vy si myslíte, že Bábinku někdo unesl?“
„Ne, to si vážně nemyslím, pane, ale popravdě taky nevím kde je. Rozhodně ale  musíme zastavit tyhle horké hlavy a zabránit neštěstí.“

Během jejich rozhovoru se hobiti vydali na pochod směrem na Jedlovou a jejich tempo bylo zatím ostré. A Jedlová, bohužel, není zas tak daleko, aby při průchodu nočními lesy hobití zuřivost dostatečně vychladla.
Velen chvíli sledoval tu ke všemu odhodlanou hordu a pak se obrátil ke stopařce.„Vy  se Connie pokuste nějak jim zabránit, aby vypálili Jedlovou. Myslím, že máte větší šanci uspět než já. A já si vezmu psy a zkusím najít Bábinku, a taky zapálím nouzový oheň, snad vám z Hrádku přijdou na pomoc, budou to mít po cestě.“
„Ano, pane, pokusím se.“ Connie chtěla také zasalutovat, ale nebyla si jistá kterou rukou  a tak toho radši nechala. Zatímco běžela do stájí, přemítala o tom, že takhle zkřísnutý nevypadá Velen zas tak protivně velitelsky.
Když vyvedla koně ze stájí, zjistila, že hobiti už zmizeli za prvním kopcem. Nakreslila ještě koni na čelo runu, aby se nebál v podzimním nočním lese a vyrazila za nimi. Míjejíc poslední stavení, zaslechla, jak na ní někdo volá. Byla to mladá Růža Chvojková.
„Connie, prosím tě, náš Matýsek mi utekl, určitě se přidal ke chlapům. Přivez mi ho zpátky, prosím tě!“ 
„Nejlepší by bylo, kdyby se vrátili všichni. Uvidíme co se dá dělat, ale po Matesovi se kouknu.“
Connie se už nechala zdržovat a pobídla koně směrem k lesům. Byl sice teprve
začátek října, ale lesní síly byly letos už takhle brzo velmi neklidné. Starobylé stromy, otcové lesa, cestovaly. Bludné kameny tančily a lesní bytosti byly značně nedůtklivé. Samain
letos nebude procházka růžovou zahrádkou.
Vyjel na kopec a zjistila, že hobiti se drží cesty podél okraje lesa. Měli dost rozumu a zkratkou přes hvozd raději netáhli. Bojovnost je zatím neopouštěla, mávali loučemi, připíjeli si z čutor a zpívali různé skorobojové popěvky jako třeba Kdož sú praví hobité  a zkoušeli dát dohromady i Peleanorská pole. Chtěla se držet kousek za nimi a zatím je jen sledovat, ale náhle strnula úžasem. I hobiti se zarazili a překvapeně zírali na zástup běžících postaviček, který se na ně hrnul z protějšího kopce.
S pokřikem: „ Jedlová! Hrr na ně! Na Borováky!“ se k nim řítili obyvatelé obce, kterou oni chtěli přepadnout. Connie nečekala až se setkají,  a rázně pobídla koně, aby se dostala včas mezi obě trestné výpravy. Nechtěla na ně mířit lukem, ale odepjala od sedla dlouhý bič.
Předjela překvapené Borováky.
„ Stůjte! Zůstaňte na místě, nebo to tady ještě špatně skončí.“
Možná v tu chvíli zapůsobila její skrytá síla, nebo se sami borováci lekli přímého střetu se svými jinak přátelskými sousedy, každopádně zůstali na místě, jen se trochu víc shlukli dohromady.
První jedlovští už dobíhali, ale i oni začali zpomalovat. Snad jim také ubylo kuráže a rozhodně chtěli, aby je mohli dohnat pomalejší sousedé. Connie přinutila koně trochu zatancovat na místě a párkrát práskla bičem. Pak zavolala na Jedlováky.
„Co se tady děje? U všech bohů, copak jste se všichni zbláznili?! Kde máte starostu?“
Dopředu vystoupil ctihodný Karelius Korejs, pro svůj starostenský břich byl značně udýchán a pot se mu jen lil z brunátného obličeje. Stopařka se k němu sklonila ze sedla:
„ Máte tohle zapotřebí Korejsi? Vždyť vás trefí šlak.“
Starosta zalapal po dechu a něco zachroptěl,  a tak ho předešel jeho syn.
„Jdeme si pro naší Bábinku, vy jste nám ji unesli!“
Connii se udělaly mžitky před očima. Za jejími zády vypukl bouřlivý odpor.
„Cože, to vy jste nám unesli naši Bábinku! Co to předstíráte?“

Connie znovu postavila koně na zadní a práskala bičem.
„Tak už dost! Starostové pojďte ke mně. To musíte vysvětlit!“
Korejs a Todrych tedy uklidnili své muže.
První se ozval Balmáš Todrych.
„Jdeme si k vám pro naši Bábinku, vy jste nám ji unesli!“
„To není pravda! To naše Bábinka byla unesena!“ ohradil se hned Korejs.
„A proč by jí měli unášet zrovna borováci?“ vstoupila jim do hovoru Connie.
„No protože naše Bábi byla za úřady v Nachtenburgu a cestou zpátky se rozvyprávěla v dostavníku a jeli tam taky nějaký borováci, to je pak jasný, né?“
„Ale jak vidíte, tak borovská Bábinka taky zmizela…“ Connie nestihla dopovědět to, co chtěla a oba hobiti se už k sobě vrhli s otevřenou náručí.
„Karle, já nikdy nevěřil, že byste mohli…!“
„Baldo, já taky ne! Ale kdo, kdo ještě by mohl chtít unést naše Bábinky?“
Starostové zapřemýšleli, až se jim obočí naježila. Balmáš Todrych se otočil a zavolal k sobě kočího Vilíka Másla.
„Vildo, nemluvila Bábi na Hrádku ještě s někým? Vzpomeň si!“
„Já nevím, starosto, možná tam na trhu byli i nějaký hobiti z Mezilesí…“
Balmáš ho plácl do ramene až se Vilda zapotácel. „Mezlešťáci, to je ono! To je banda chamtivá, kam přijdou, tam je rvačka! To byli určitě oni!“

Connie poznala, že se jí situace zcela vymyká z rukou. Chtěla je zase uklidnit pomocí koně a biče, ale byl to právě Tobiáš, kdo zamával jejímu koni loučí těsně před hubou. Nešťastné zvíře se splašilo a s bolestným řičením rozběhlo k lesu. Connie ještě slyšela jak za ní Toby křičí.
„Já jsem ti říkal ať nás necháš bejt! Dej nám pokoj! Táhni do lesa ke svejm!“
Teď měla sama co dělat, aby uklidnila vyděšeného koně a nesrazila ji přitom nějaká nižší větev. Zastavit se jí povedlo až hodně hluboko v hvozdu. Sesedla a došla k nejbližšímu buku. Pohladila jeho kůru a vstoupila svým vědomím do vědomí lesa.
A temný les před jejíma očima byl rázem plný barev.
Na tom, co se říká, bývá někdy kousek pravdy. Connie je dítě Lesa a dokáže mluvit nejen s ním, ale i s jeho bytostmi. Protože ale není noční tvor, potmě si pomáhá viděním sil. Všechny stromy a rostliny září různě zeleně. Prastaré osamělé kameny a bludné balvany mají studené namodralé záření a barvy zvířat a bytostí se mění podle jejich povahy.
Connie se tedy nějdřív Lesa zeptala na hobity. Les byl rozhněvaný. Protože do Mezilesí bylo po zemské cestě daleko, vydali se mstitelé ze dvou vesnic lesními zkratkami. A jelikož si nesli zapálené pochodně a lámali větve na další, Les se zlobil.
Pak si Connie vzpomněla na Velena a Les zaváhal. Ale bludný kámen poblíž se skoro potměšile zasmál. Kromě proudění lesní síly v kořenech se teď na zemi objevily i dráhy kamenů a balvan jí Velena ukázal.
Mířil po stezce bludných kamenů a byl už blízko k Mezilesí. Sám zářil zároveň jako člověk a zároveň tak trochu jako kámen.
„Co to máš za předky Velene?“ pomyslela si Connie  a lekla se, když se otočil jako by ji slyšel.
„A ty?“ zeptal se zcela jasně.
Vyděšeně se stáhla zpátky, rozhlížela se kolem a snažila se uklidnit.
„Anakonyes.“ Jemný hlas za jejími zády ji oslovil pravým jménem. Otočila se a za ní stála dryáda, sama Kateriches, paní dryád zdejších hor.
„Anakonyes, ti hobiti zde se nám nelíbí, ale víme, že ty je máš ráda. A proto podívej, jedno jejich mládě zůstalo na pěšině a bosorky se také velice zlobí…“
Connie se spěšně uklonila dryádě, která již vstupovala do obrovského dubu.
„Děkuji ti, mocná, děkuji ti i za to dítě!“
Vyšvihla se na koně, znamením mu přivolala noční vidění a už se hnali lesem k zoufalému Matesovi. K tomu už se blížily také bosorky.
Bosorky nejsou vysloveně zlé bytosti, ale chybí jim důstojnost dryád a na rozdíl od nich dokážou pít kromě mízy stromů také krev.
Když stopařka dojela na paseku, dítě již držely a stihly ho i omámit.
„Ihned mi, při Síle lesa, to dítě vydejte! Nemáte na něj právo, vraťte se do bažiny!“rozkřikla se  na ně Connie a snažila se nabrat do sebe co nejvíc síly. Divoženky se teplé krve jen tak lehce nevzdají.
A taky že ne.
Byly tři a tak se nebály, i když věděly, že hodně riskují. Vztek a touha po krvi jim zatemnily rozum. Prskaly jak vzteklé kočky a na rukou jim narostly dlouhé drápy.
Connii došlo, že takhle na ně nestačí. Seskočila z koně, rozpustila si vlasy, zašustila bičem v suchém listí a stala se z ní Anakonyes. Dítě a strážce lesa.
Bosorky syčely, jedna z nich se dala na útěk a odnášela zpitomělého Matýska. Druhé dvě jí kryly záda. Té opovážlivější, která se pokusila na Anakonyes skočit, vypálil do zad dlouhý šrám šlehanec stříbrem propleteného biče. Druhá se opatrně snažila dostat dívce do zad.
Náhle se lesem rozlehl strašlivý skřek. Z větví se na bosorku vrhl táta Hejkal.
Další zavytí se neslo nocí. Tentokrát vítězné. Zářící máma Hejkalová skákala z větve na větev s Matesem v náručí směrem k nim.
Zbývající divá žena se dala  na úprk.
Nechali ji běžet.
Na tom, co se říká, bývá někdy kousek pravdy. Léčitelka Anakonyes neváhala pomoci při porodu mladé hejkalce. Odnesla to jen s dočasnou nedoslýchavostí a strašnou kocovinou. Hejkalové si totiž pálí vlastní samohonku a je rozhodně lepší nevědět z čeho.
„Díky, Hejku, díky! Musím ho teď odvézt k jeho mámě a pak zase honem zpátky. Hobiti se zbláznili.“ Connie, už v sedle, si vzala od Hejkalky Matese, znamením ho uspala a přivázala si ho řemenem k sobě.
„Víííméé, hóóbiti tááhnóó a máávaj óóhněma! Máááme na ně hóóóknóót? Tróóšku?! Jóó!!“
poskakoval kolem Hejkalův synek.
„Můžete. Zpomalte je, ale dávejte pozor ať vám nic neudělají. A ať nezapálí les.“

Ještě stále Anakonyes pobídla koně do trysku a Les jim otevřel své tajné cesty.
Za malou chvíli vyskočili, zdánlivě odnikud, u velké borovice na návsi Borové.
Růža Chvojková před nimi nejdřív málem utekla, ale stopařka jí vrazila dítě do náruče.
„ Dej mu teplý mlíko s medem a čaj z meduňky. A ať ho pořád někdo hlídá! Až to skončí, zastavím se.“ Křikla na vyděšenou matku ze sedla a už se hnala ke stájím.
Tam vyčerpaného koně zavedla do stání a léčitelskou rukou ho pohladila po popáleném čumáku.
„To si Tobiáš odskáče, koníčku, slibuji. Děkuji ti za odvahu a teď si odpočiň.“
Ze zdi sundala zvláštní postroj s runovými znaky a stříbrem, a nasedlala postaršího šedáka.
Toho již od hříběte cvičil starý léčitel pro takovéto chvíle, kdy je třeba cestovat mezi světy lidí a bytostí.
Na šedáku se Anakonyes řítila Hvozdem a tem před nimi otevíral své skryté cesty.

A tak se jí povedlo do Mezilesí dorazit ještě před hobití hordou.
Vjela na náves a tam pod velikou lípou seděl Velen a tři Bábinky. Ty rozhodně nestrádaly žádným příkořím a on jí s rohem v ruce vyšel vstříc, aby jí pomohl z koně.
Nejdřív vůbec neměla slov. Podal jí roh a když se napila, zjistila, že je to teplá medovina s nějakými bylinkami.
Ach ty Bábinky!
Ani si neuvědomila jaká je při cestování mezi světy zima. Otočila se ke koni, ale toho už nějaký hobití mladík přikryl houněmi a třel mu nohy slámou.
Podpírána Velem, kterému by sice ráda položila pár otázek, ale neměla na to odvahu, došla k Bábinkám. Ty se na ni mile usmívaly. V oblíčejíčcích jak křížaly měli trochu provinilý výraz, ale oči jim blýskaly rošťáctvím.
A byly si podobné jako vejce vejci.
„To víš, holčičko,“ promluvila jedna. „Scházíme se takhle už roky. Vždycky před Samainem se sejdeme, abychom se poradily a taky si vyměnily nějaké bylinky.“
„Nejsme už nejmladší,“ přidala se druhá. „ A tak jedna nasbírá to, druhá zase tohle a pak se podělíme.“
„Nikdy si toho nikdo nevšiml. Až dneska.“ dodala ta třetí.
Mladá léčitelka si k nim přisedla. „Connie by to možná stačilo, ale Anakonyes vidí dál.
Ve vás, Bábinky, mají hobiti víc, mnohem víc, než si vůbec umí představit. A to je dobře.
Je mi jasný, že nejde jen o bylinky a kus drbu, ale víc vědět nepotřebuju a ani nechci.
Jsem ráda, že vás máme.“

Od lesa k nim dolehly zvuky, předznamenávající příchod mstitelů.
Velen se lehce uklonil. „Mé dámy…“ řekl, a všichni se společně vydali té hordě vstříc.

A tak, když trestná výprava vpadla na mezilesskou náves, zůstala překvapením stát s papulami dokořán. Čekali je tam tři Bábinky s otevřenou náručí, zástupci hlídky, kteří ještě nestihli zamaskovat, že nejsou tak úplně lidmi, a hospodský s naraženými sudy piva a medoviny.

„Baldo, Baldo, tys to ale vyvedl.“ kárala  Borovská Bábinka starostu Todrycha stejně, jako když býval malý klouček a rozlil dížku mléka.
„Ale Bábinko, byl tam ten tvůj šál…“ hájil se Balmáš. „ Tak jsem myslel, jako na tom divadle víš…“
„Vzala jsem si ten lepší, sváteční, co jsem si koupila na trhu. Tamten je už starý a tenký.“ vysvětlovala mu Bábi shovívavě.
„V jakém divadle, starosto? Vy jste byli v divadle?“ nechápal pro změnu Velen.
A Anakonyes mu to začala se smíchem vysvětlovat. „Navečer bylo na návsi představení kočovného divadla. Byla to novinka, detektivka tomu říkají. Chytrý policajt tam našel unesenou slečinku podle upuštěných rukaviček… a oni….!“ dál se pro smích nedostala.
„Tak příště vám dovolím leda něco z historie, Boj o prsten a podobně. Žádný novinky!“ zlobil se naoko kapitán.

Na druhý den rozvezlo několik povozů hrdinné zachránce řádně unavené do jejich domovů.
Toby se ještě dlouho omlouval a nejen koni.
Velen a Connie věděli, že si dříve nebo později musí něco vysvětlit.
V lesích se smály tisícileté duby a bludné balvany.

A říká se, že vypité pivo a medovinu té noci, zaplatil jeden nejmenovaný kapitán.
Orčím zlatem.
…ale ono se toho říká…

Komentáře

pohádka, třeba někoho potěší

je to pohádka a už trochu staršího data, ale já píšu jen když mám úplný klid, což mi teda teď ještě pár let nehrozí. Tohle jsem napsal na infekčním oddělení, tak mě třeba zase někdy někam zavřou a dočkáte se i něčeho delšího conosím v hlavě ´=)

Prima čtení,

zábavné, na téma klasika a přitom neotřelé. Narážky na Prsten mne pobavily, romantické tajemno je úměrné situaci a nespadlo do kýče, fajn kořeníčko jsou hejkalové a spol. Palec nahoru!

děkuji =))

jééé díky, se červenám a natřásám se. Byla jsem s touhle povídkou 16.tá v Drakobijcích. Ale to dávno dávno již. Já tuhle pohádku oprášila, pro potřeby Nového kruhu přátel hradu Frymburku (Nový Hrádek, Orlické hory) Vyjde v knížečce o místních strašidýlkách (tu zas psala máma, geny nezabiješ). Když jsem si povídku znova četla, tak mě pobavilo až zamrazilo, že jsem si vzala takovýho Velena a mám s ním neposlušnýho Matesa =)

Koment

Ahoj Arakis,
povídka mě překvapila. Je velmi lehká, svižná, ne vyloženě vtipná, ale s humorným nadhledem vyprávěná. Styl se k ní hodí, hrozně na mě pořád působila jako že mi ukazuješ jen takové kousky kouzelného světa, které ale hezky zapadají do sebe. Možná mi to v něčem připomnělo Kedrigerna, kterého jsem kdysi dávno četl. Opravdu to není špatné. Prozraď, jestli je to stand alone příběh nebo k tomu existuje i nějaký širší kontext?

Abych jen nechválil: bacha na čárky, hlavně v přímé řeči při oslovení, to se blbě čte, když chybí. Taky tam v počátku bylo dost plevelných slov (hlavně přivlastňovací a další zájmena). Taky mě trochu zarazilo, jak do děje vstupuje vypravěč - na počátku více, potom chvíli vůbec a pak na konci sem tam. Je možná lepší, když to má nějaký řád. To jsou ale drovnosti, celek byl čtivý a jak text přibýval, tak to bylo zajímavější. Jo a neslo to znaky ženské fantasy, které mě ale bavily.

:-)

Opravdu moc pěkné. Vyprávění mě bavilo. Čím déle se čte, tím je poutavější. Je to svým způsobem roztomilé a má to i hloubku. Svět, ve kterém se příběh odehrává, vypadá opravdu promyšleně a propracovaně. Je tam pár chybiček, ale ve výsledku to nijak neruší. Dávám bod.

tematický obrázek

Anketa

Shout Box

Rail Balco: Hezky Yenn, jen tak dál! :)) (tyhle chaty v shoutboxu s roční pauzou mě strašně baví :)))
Yenn: Raile, vítězíš ale jsem to v patách ;) 8 let 25 týdnů!
Rail Balco: DEJFE 8 let 28 tejdnu!!! nemas nedas nesnaz se!!
Jajoch: Tady je ale velmi mrtvo. Chápu, že k tomu obálka Vězněné takřka vyzývá, ale... nemělo by se tu něco dít? :)
Pavel Renčín: Ahoj Jajochu. Už několikrát jsem chtěl odepsat, tak snad aspoň po té strašné době :) - ANO, další román je skoro hotový!
Jajoch: Po dlouhé době jsem sem zavítal... přidám se k obecnému chlubení se: 7 let a 4 týdny...:) Pavle, pracuješ teď na něčem?
poky.mn: 6let a 24 týdnů :oD
erumoico: 6 let 12 týdnů :)
Rail Balco: hahaa dejfe, dohanim te! 5 a 45 tydnu!
DejF: 6 let 4 týdny, už je to sice pár let trochu jako klinická smrt, ale stejně se cítím starej :-)

RSS kanál

Syndikovat obsah

Kdo je online

Momentálně je online 0 uživatelů a 33 hostů.
(c) Pavel Renčín 2007